Přemysl Otakar II., král železný a zlatý: Říše krutého cholerika sahala téměř k moři, zlomili ho Habsburkové | Reflex.cz
nahoru

Přemysl Otakar II., král železný a zlatý: Říše krutého cholerika sahala téměř k moři, zlomili ho Habsburkové

Vladimír Mertlík23. září 2019 • 08:40
Přemysl Otakar II., král železný a zlatý: Říše krutého cholerika sahala téměř k moři, zlomili ho Habsburkové
foto: archiv Vladimíra Mertlíka

Když 23. září 1253, po smrti svého otce Václava I., nastoupil Přemysl Otakar II. na český trůn, byl již markrabětem moravským a vévodou Rakous. V dalších letech své hodnosti rozšířil o tituly vévody Štýrska a Korutan a markraběte Kraňska a stal se nejmocnějším středoevropským vládcem území, jehož hranice sahaly ke břehům Jaderského moře. První přízvisko – železný – získal v bitvě u Kressenbrunnu, kde se proslavili jeho těžce odění rytíři, a druhé – zlatý – mělo základ v jeho bohatství pocházejícího ze stříbrných dolů Kutné Hory. To z něj činilo silného uchazeče i favorita o římskou korunu, ale tytéž předpoklady byly i překážkou jeho volby, neboť kurfiřti, kteří volili panovníka Svaté říše římské, o opravdu silného a mocného krále nestáli.

Závratný vzestup Přemysla Otakara II. ukončil stejně strmý a rychlý pád a jeho život mezi oběma těmito body byl komplikovaný a rozporuplný jako on sám. Ač byl původně – jako druhorozený – předurčen církevní kariéře, stal se po smrti bratra v lednu 1247 dědicem českého trůnu a moravským markrabětem a jeho ctižádost i touhu po moci zúročí v červenci téhož roku šlechtická opozice jeho otce, krále Václava I. Rebelové zvolí Otakara bez vědomí krále za spoluvládce s titulem „mladší král“ a tím ho postaví do čela vzpoury. Václav zprvu prchá do Míšně, ale poté, co jsou Otakarovi ozbrojenci hned v prvním střetu poraženi, začíná otcopučista příznivce ztrácet. Zkouší s otcem vyjednávat, ale v srpnu 1249 Václavovo vojsko dobude Pražský hrad a Přemyslovi zbývá jen kapitulace a žalář na Přimdě. Jenže! Jak chcete zavřít či pověsit zrádného syna, je-li vaším jediným následníkem? A tak nad spravedlivým otcovským hněvem nakonec zvítězí zájmy dynastie. O to víc to odskáčou ti, kteří jej svedli a podporovali.

Neplodnost manželky řešil s potěšením

Jazýček mocenských vah ve Svaté říši římské se začíná vychylovat a činitelem změn je v roce 1252 i svatba Přemysla Otakara II. a o třicet let starší Markéty – sestry posledního z Babenberků. Motivem spíš než láska na první pohled je mocenský potenciál sňatku, jímž na sebe mocný Přemysl Otakar II. strhl vládu nad rakouskými zeměmi. Podle jedněch je skvělým vládcem, podle jiných krutým tyranem s cílem získat trůn Svaté říše římské a titul římského krále. I proto začíná ryze české jméno Přemysl nahrazovat v Evropě lépe znějícím Otakar, případně obě jména spojuje. Jeho snahy a cíle mají v okolních vládcích i na rozhodujících pozicích říše jak příznivce, tak odpůrce. Zálusk na Markétu a její Rakousy a Štýrsko mělo více nápadníků, mezi nimi i uherský král Béla IV., a tak není divu, že to klid do středoevropského prostoru nepřineslo. Béla jistí věci sňatkem svého synovce Romana Haličského s Gertrudou, Markétinou neteří i vdovou po českém princi Vladislavovi se stejnými privilegii, ale je rozhodnut prosadit svá domnělá práva i zbraní.

Vztahy Přemysla a Václava jsou od synova pokusu o puč trvale na bodu mrazu, ale spojí je zájmy dynastie. Po dlouhém váhání se i Václav I. přidává na synovu stranu, ale chvíle znovuzískání kontroly Přemyslovců nad rakouskými zeměmi a Moravou se už nedožije. Přemysl je rozhodnut útoky uherských vojsk zastavit i za cenu ztráty části Štýrska, což potvrdí mírová smlouva v roce 1254. Jenže! Zatímco byly jeho síly vázány boji s Bélou IV., zrodila se – hlavně v rakouských zemích a na Moravě – silná aliance s cílem zbavit se ho.

Sňatkem s padesátiletou Markétou se sice stal Přemysl automaticky pánem Rakous a Štýrska, nikoliv však otcem. Navíc začala Markéta Otakara obviňovat z neplodnosti. Ten ukončil její pomluvy velmi rázně – a zřejmě i s potěšením! Vyžádal si královninu nejkrásnější dámu – Anežku z Kueringu – a do roka se z kolébky ozýval pláč důkazu jeho potence, stvrzený později ještě třemi dcerami. Jak snadné, pánové! Otakar ví, že je otázkou času, kdy pro královninu neplodnost dojde k rozvodu, a po otcově smrti v září 1253 proto dlouho odkládá svou korunovaci, neboť rozvod s korunovanou Markétou by byl obtížnější. Je vždy o dva tahy napřed a přes křehký mír na jihu sní o upevnění svých pozic i ve východním Prusku, Litvě a Pobaltí. Pozůstatkem těchto výbojů je od roku 1255 jím založené město Královec, dříve Königsberg, dnes ruský Kaliningrad. Ach, podivuhodné jsou cesty tetičky historie.

Nelidské mučení starce

V roce 1255 po Otakarově návratu z pobaltské výpravy se rozhoduje o římské královské koruně. Přemysl, po matce z císařského rodu Štaufů, je horkým favoritem, ale sám se kandidatury vzdá, neboť zná politické hry kurfiřtů zvyklých na nulovou moc římských králů i císařů. Na překážku je i jeho cholerická povaha a arogance, s níž se chová i k navýsost důležitým hostům a partnerům. To všechno jsou důvody, proč šance jeho kandidatury na titul římského krále ztrácí smysl a Přemysl je v roce 1257 jen zásadním činitelem volby Richarda Cornwalského. I bez římské koruny je nejmocnějším mužem říše a jeho silný rozlehlý stát je protikladem k okolním zemím, rozdrobeným na knížectví, města a léna. Jeho pozice neztratila lesk ani moc a Přemysl Otakar II. vládne dál zemím Koruny české, Hornímu Rakousku, Štýrsku, Korutansku a Kraňsku – části dnešního Chorvatska – odkud je k Jaderskému moři jen pouhý den jízdy koňmo.

Otakarova choleričnost se ukazovala i v nelítostném jednání se zajatými protivníky. Pravda, středověk není rokoko a krutost z dnešního pohledu byla tehdy považována za důkaz síly. Přesto byly dodržovány jisté kodexy rytířské cti života i smrti. Poražený nemohl počítat se slitováním, ale měl právo zemřít se ctí odpovídající jeho stavu a hodnosti, zatímco smrt poddaného znamenala méně než ztráta oblíbeného psa. A právě tato pravidla Přemysl často porušoval. V létě 1271 se odehrály události, které v rakouských zemích jen potvrdily jeho pověst nelítostného krutovládce. Nedlouho po uherské válce Otakarova vojska zaútočila na sídlo významného velmože Siegfrýda z Mahrenberka. Dlouholetý protivník je zajat, unesen do Prahy a způsob, jakým je s ním zacházeno, je s ohledem na jeho stavovskou příslušnost i pokročilý věk silná káva i podle tehdejších měřítek. Po několik dní trvajícím krutém mučení je polomrtvý Siegfrýd přivázán ke koňskému ohonu a vláčen ulicemi Prahy. Ale ani to neukojí Přemyslovu touhu po pomstě. Dva dny visí Siegfrýd – svázaný potupně do kozelce – na šibenici, kde ho nakonec údery palice dobije český župan. Není divu, že podobné praktiky popularitě Přemysla Otakara nijak neprospívají.

Ponížení od Habsburka nelze zapomenout

Rok před smrtí Richarda Cornwalského v roce 1272 je zvolen nový papež Řehoř X. a kvůli nové politice Vatikánu se situace pro Přemysla nevyvíjí nijak dobře. Na politické scéně se navíc objevuje nenápadný a zprvu podceňovaný hráč – rod Habsburků – personifikovaný Rudolfem I. Habsburským, zakladatelem budoucí moci a slávy této dynastie. Rudolf se důrazně vymezuje vůči mocnému Přemyslovi a postupně získává příznivce nejen z řad rakouských a německých šlechticů, ale i z řad šlechty české. K zemím Koruny české sice stále patří – vyjma Salcburska – celé dnešní Rakousko, Slovinsko k břehům Jaderského moře a malá část severní Itálie i Chorvatska. Přemysl vládne rozhodně i v Uhrách, ale štěstí se od něj začíná odvracet. Přemysl Otakar II., zvaný železný a zlatý, není příznivcem kompromisů a problémy nejraději i nadále řeší silou. Podceňuje však stoupající vliv zbohatlé šlechty, které odmítá poskytnout větší díl moci i zisku a zvolna ztrácí její podporu. Neustále na všech koncích panství hasí požáry odporu, často způsoby, které mu dělají jen další nepřátele.

Zlomové se ukáže být rozhodnutí říšských kurfiřtů zvolit v roce 1273 nenápadného Rudolfa Habsburského I. novým králem Svaté říše římské. Přemysl, sám hlavní kandidát, to vnímá jako hrozbu svým teritoriálním zájmům a odmítá výsledek volby uznat. Zasažená ješitnost i ztracené ambice – to jsou rány, které Přemysla bolí vždy nejvíc. A nejen to! Je donucen složit Rudolfovi hold ve vojenském ležení, před stanem, z něhož nový římský král řídí obléhání Basileje. Musí dokonce před Rudolfem pokleknout v královském rouchu, zatímco ten přijímá Přemyslův hold oblečen nedbale jen v loveckém kabátci. Je to ponížení, které se nezapomíná! Po řadě drobných válek a šarvátek dochází v roce 1276 na dunajském ostrově Kramberk mezi oběma soky k podpisu vynucené arbitrážní dohody, která je pro Přemysla politickou porážkou. Ztrácí všechna rakouská území i Chebsko a z donucení uznává Rudolfovu volbu. Kramberská smlouva ale oboustrannou rivalitu nemohla smazat. Vzájemnými provokacemi a střety se oba sokové nezadržitelně blíží rozhodující bitvě. Dojde k ní na místě zvaném Moravské pole dne 26. srpna 1278.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější