nahoru

Statečný hlas odporu proti Hitlerovi. Před 80 lety se tragicky uzavřel příběh odbojové skupiny Bílá růže

Jiří Štefek 22. února 2023 • 14:20
Statečný hlas odporu proti Hitlerovi. Před 80 lety se tragicky uzavřel příběh odbojové skupiny Bílá růže
foto: Wikimedia

„Slunce stále svítí!“ Tak zněla poslední slova, která před 80 lety – 22. února 1943 – pronesla na chodbě mnichovské věznice Stadelheim Sophie Schollová. Její poslední kroky mířily do vykachlíkované místnosti, uprostřed které stála gilotina a u ní kat Johann Reichhart. Před popravčím tribunálem si Schollová vyslechla strohou formulaci, že říšský ministr spravedlnosti Otto Georg Thierack jí milost neudělil a rozsudek stětím bude vykonán. Za pár vteřin bylo po všem. Krvavé divadlo však neskončilo. Krátce po jednadvacetileté Sophii na řadu přišel její o tři roky starší bratr Hans a jejich přítel Christoph Probst.

Trojím spuštěním ostří gilotiny odstartovalo tragické finále statečného příběhu věhlasné protinacistické odbojové skupiny Bílá růže. Její členové, kteří se sestávali ze studentů a členů akademické obce Mnichovské univerzity a jejichž odpor proti hitlerovskému režimu byl postaven na morálních hodnotách a křesťanských kořenech, na psacích strojích psali a roznášeli letáky proti nacistickému zřízení a jeho válečné politice. Zveřejňovali v nich mimo jiné informace i o masovém vyvražďování Židů či zločinech německých jednotek na východní frontě. Apelovali tak na obyčejné Němce, aby si uvědomili závažnost těchto zločinů a projevili odpor vůči hitlerovskému režimu.

Poprava sourozenců Schollových a Christopha Probsta se uskutečnila v pohnuté době, kdy třetí říše citelně vystřízlivěla ze svých dobyvačných světovládných plánů. Stalo se tak totiž jen pouhé tři týdny poté, co na východě u Stalingradu kapitulovala německá 6. armáda Friedricha Pauluse a čtyři dny po manifestačním souhlasu s vyhlášením totální války, který z posluchačů naplněného berlínského Sportpalastu vymámil šéf nacistické propagandy Joseph Goebbels.

Určitou ironií přitom je, že Sophie i Hans v nejútlejším mládí s nacismem sympatizovali, byli členy režimních mládežnických organizací, čímž si vysloužili kritiku svého otce. Když však viděli nespravedlnost kolem sebe a získávali informace od svých přátel o zločinech režimu i armády, jejich názor se velice rychle změnil. Důležité bylo i rodinné zázemí. Schollovi vyznávali luteránskou víru. Matka rodiny Magdalena, byla v roce 1909 vysvěcena na jáhenku, vychovávala své děti v duchu „silného mravního a sociálního uvědomění“.

Ale vraťme se k Bílé růži. Tato odbojová skupina vznikla v červnu 1942 a za dobu svého fungování její členové sepsali celkem šest letáků. Na cyklostylu je pak vytiskli v nevídaném nákladu patnáct tisíc kusů, které pak roznášeli po Mnichově, po místní univerzitě, ale rozesílali je i poštou. Zároveň na některé budovy ve městě napsali nápisy jako „svoboda“ nebo „pryč s Hitlerem“. Zpočátku se jim dařilo gestapu unikat.

Osudným se jim stal pak právě 18. únor 1943. Ten den ráno odjeli Sophie a Hans Schollovi na univerzitu. S sebou měli více než tisícovku letáků, které chtěli rozdat studentům. Několik hromádek rozmístili na chodbách a Sophie pak jeden balík shodila ze třetího patra na nádvoří univerzity. Podle historických svědectví si toho všiml školník a zarytý nacista Jacob Schmid, který okamžitě vše hlásil gestapu. Schollovi byli ihned zadrženi a začalo vyšetřování. Gestapu bylo velice brzy jasné, že je na správné stopě. U Hanse Scholla totiž vyšetřovatelé našli ručně psaný návrh sedmého letáku a v bytě Sophie byl nalezen dopis Probstovi, díky kterému byl také zatčen.

Věci pak nabraly rychlý spád. Rozeběhla se velká mašinérie, kdy gestapo chtělo odhalit a pochytat co nejvíce lidí, kteří byli do aktivit Bílé růže zapojeni nebo s nimi sympatizovali. Později se ukázalo, že kromě hlavních členů jich byly skoro dvě desítky. Gestapo proti Sophii Schollové nasadilo nejprve „vlídnější“ tvář. Bylo připraveno se k ní chovat shovívavě, pokud by vyjádřila lítost nad svými aktivitami proti nacismu. Ona to však odmítla. Svému obhájci, který byl stejně jen neschopnou a režimem dosazenou loutkou, dokonce řekla: „Pokud bude můj bratr odsouzen k smrti, nesmíte jim dovolit, aby mi dali mírnější rozsudek, protože jsem stejně vinna jako on.“ Byla vyslýchána téměř nepřetržitě po dobu tří dnů.

Celému procesu byla věnována velká pozornost i v Berlíně. Aktivity Bílé růže totiž byly považovány za přímý útok na celý režim. Proto bylo rozhodnuto, že případ se dostane přímo před Lidový soud, kterému předsedal neblaze proslulý soudce Roland Freisler. Zde obžalovaní projevili mimořádnou statečnost. „Kdybyste Hitler a vy neměli z našich názorů strach, tak bychom tu nestáli,“ vmetl tehdy Freislerovi do očí Hans Scholl. „Stále věřím, že jsem pro svůj lid udělala to nejlepší, co jsem mohla. Proto nemusím litovat toho, co jsem udělala, a jsem odpovědná za všechny důsledky svých činů,“ doplnila svého bratra Sophie.

O rozsudku pro všechny tři obžalované nemohlo být u soudu pod taktovou fanatického nacisty Freislera pochyb – trest smrti. Ihned po vyhlášení rozsudku byli odsouzení převezeni do věznice Stadelheim k popravě. Zde se mohli sourozenci setkat naposledy se svými rodiči a pak už zamířili pod chladné ostří…

Pro úplnost dodejme, že konečnou tečku za likvidací projevu „nového lepšího Německa“ (jak skupinu později nazval spisovatel Thomas Mann) pak udělaly popravy zbylých tří hlavních členů hnutí Alexandra Schmorella, profesora Kurta Hubera a studenta Williho Grafa, k nimž došlo o několik měsíců později. O nich v době popravy Schollových nemělo gestapo ani tušení a na jejich stopu se dostalo až později.

Poslední dny a tragické finále obou sourozenců i Christopha Probsta mapuje pohnutý, ale zároveň jedinečně natočený film „Sophie Schollová – Poslední dny“ s Julií Jench v hlavní roli. Snímek byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Jench obdržela několik ocenění, včetně Stříbrného medvěda na mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně.

V roce 2003 německá veřejnoprávní televize ZDF vysílala televizní projekt Naši nejlepší, ve kterém Němci vybírali své největší krajany a největší příklady německého kulturního dědictví. V kategorii „Největší Němci“ obsadili Hans a Sophie Schollovi 4. místo. Před ně se dostali pouze Konrad Adenauer, Martin Luther a Karl Marx...





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.