Do českých kin přišel Papežův zákon, historické drama o fenoménu nezvratitelného křtu. S citem pro vizuální krásu jej režíroval italský matador Marco Belocchio jako další ze svých soubojů s katolickou církví.
Marco Belocchio (84) debutoval už v polovině 60. let dramatem o revoltujícím mladíkovi Pěsti v kapsách. Tvořil pak trochu ve stínu Bernarda Bertolucciho, s nímž jej pojí zájem o společenskou kritiku a historické látky. Skutečné události Belocchio dramatizuje i ve své novince Papežův zákon, když se vrací ke skandálu z druhé poloviny 19. století. Papežská garda unese z židovské rodiny šestiletého Edgarda. Chlapec byl totiž před tím tajně pokřtěn, a dle zákonů tak podléhá katolické církvi. Rodiče se snaží syna dostat zpět, ale stojí proti samotnému papeži Piovi IX. „Chtěl jsem především vyprávět o tom malém židovském klukovi, kterého nechal papež unést, protože ho pokřtili,“ vyprávěl Marco Belocchio v Cannes, kde měl film loni premiéru.
Je to pro vás osobní téma?
Svým způsobem ano. Jako malého mě pokřtili. Učili nás modlitby, které jsme se museli naučit zpaměti. Učili nás pravidla nedělní mše, zkrátka vše, aby z nás udělali aktivní katolíky. A i když jsem v kostele nebyl přes čtyřicet let, navždycky budu pro církev katolíkem. Jinak je ten film ale týmovou prací. Každý ze štábu do něj promítá vlastní pocity, emoce. A ty spíše odrážejí dnešní svět. Tím pádem je velmi snadné vidět v Papežově zákoně i politické paralely, například k unášení ukrajinských dětí ruskými vojáky.
Byly takovéhle únosy v Itálii dříve časté?
Ano. Začalo to někdy začátkem 16. století a skončilo to až v roce 1858 právě případem malého Edgarda. Lidé proti tomu sice protestovali, ale neměli moc šanci, církev disponovala velkou mocí. A podle katolického práva prostě platí, že když je nějaké dítě v ohrožení života, můžete ho pokřtít. Ať je jeho rodina jakékoli víry. Život toho dítěte je pak daný, protože to pokřtění církev chápe jako nezvratné. Už jste pak katolík napořád. Přitom je potřeba zmínit, že tehdy moc neexistoval ateismus. Víra v boha byl standard.
Kdy se to změnilo?
Až s Edgardem. Stalo se to na sklonku vlády papežského státu, který skončil v roce 1870, když Italové dobyli Řím a udělali z něj hlavní město sjednocené Itálie. Proti únosu malého Edgarda protestovaly všechny židovské komunity. Rezonovalo to i ve světě, ve Francii, v Rusku, ve Spojených státech. Proti papežovi se postavil dokonce i Napoleon III., který jinak vždycky stál za Vatikánem. Tentokrát ale požádal papeže, aby toho kluka vrátil rodině. Papež Pius IX. odmítl, protože katolíci budou vždycky ctít svá dogmata. Jednou byl pokřtěn, a proto nad ním žádné rodinné pouto nemůže zvítězit. Křesťanství je nejmocnější ze všeho a papež je neomylný.
Právě papeže Pia IX. později církev blahořečila.
No samozřejmě! Udělal to Jan Pavel II. a židovská komunita to považovala za absurditu, skoro za zločin. Ale že by to vysvětili? Na to by potřebovali nějaké zázraky. Kdo ví, mají vlastní pravidla! A právě v případě malého Edgarda je to zřetelně vidět.
V hlavní roli Edgarda exceluje fantastický Enea Sala. Jak jste na něj přišel?
Nechtěl jsem žádného známého dětského herce. Žádného kluka, který je pečený vařený v televizi nebo v reklamě.
Proč?
Mají ty naučené pózy, mně to připadá hrozně umělé. Hledal jsem autentický výraz. Edgardo dostává ve filmu naloženo, zažívá odloučení od rodičů, z toho pramení hluboká bolest. Pod vlivem katolíků v něm sílí vnitřní neklid a zmatek. Enea byl fantastický. Ovšem překvapilo mě, že nikdy nebyl v kostele! Nic nevěděl, neznal. Jasně, naučil se to, ale nemohl se spolehnout na nějakou vlastní zkušenost.
Je to určitý znak doby?
Za mého mládí byli církví poznamenaní všichni, jako děti jsme do kostela chodit museli. Samozřejmě že dneska už je to všechno taky trochu jinak, nikoho to moc nezajímá. Proto je taky papež František otevřenější a tolerantnější. Jde mu o to, aby neztratil příliš mnoho věřících. Kostely se stejně vyprazdňují, chodí tam jen turisti. Žádné svatby ani křty se tam už moc nekonají, ta čísla strmě padají.
Na scénáři s vámi spolupracovala Susanna Nicchiarelli, známá režisérka, která za svou biografii Nico, 1988 (2017) získala na benátském festivalu cenu sekce Orizzonti za nejlepší film. jak se vám spolupracovalo?
Edgardův příběh ji velmi oslovil. Spojuje nás i přístup k víře. Nejsme úplní ateisté, ale bereme život velmi sekulárně. Díky tomu jsme schopní diskutovat a bavit se i s věřícími. Susanna do toho procesu přinesla velkou vášeň a nadšení, což jinak není moc obvyklé, spíše se spoléháte na řemeslnou pomoc.
Papežův zákon mě uhranul esteticky. Šerosvit, barvy, množství maleb na stěnách. Čím jste se inspiroval?
Promítá se tam můj vztah k italskému malířství. Mám rád pochopitelně i francouzskou expresi, ale tady jde především o italský realismus 19. století. Nacházel jsem tam správnou paletu barev a světla. Měli jsme před sebou hodně nočních scén a v té době se moc nesvítilo. Jenže třeba když jsme chtěli točit v bazilice svatého Petra ve Vatikánu, nenechali nás, abychom tam zhasli! A tak jsme to museli velmi komplikovaně dohánět v postprodukci, kde jsme scény uměle ztmavovali.
