Když vám po kuchyni skáčou skřítci: Za bizarními halucinacemi stojí záhadný hřib a neznámá látka
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Lidé z geograficky vzdálených kultur po konzumaci určitých divokých hřibů shodně zažívali takzvané liliputánské halucinace, při nichž viděli drobné interagující postavičky.
- Vědecký tým z University of Utah prokázal, že za těmito stavy v Číně i na Filipínách stojí tentýž biologický druh, hřib Lanmaoa asiatica.
- Protože houba neobsahuje žádné dosud známé psychoaktivní sloučeniny, představuje její neprobádaný biochemický mechanismus mimořádnou příležitost pro výzkum lidského mozku a vnímání reality.
Lidé vzdálení tisíce kilometrů líčili po požití divokých hřibovitých hub totožnou bizarní zkušenost: svět kolem nich zaplnily desítky drobných bytostí o velikosti několika centimetrů, které skákaly ze lžičky do polévky a respektovaly fyzikální zákony. Dlouho panoval vědecký konsenzus, že takzvané liliputánské halucinace jsou pouhým socio-kulturním fenoménem, protože v houbách nikdo nenašel psilocybin ani jinou známou omamnou látku. Nová studie University of Utah však prokázala, že za přeludy stojí konkrétní druh houby a dosud neznámý mechanismus; genetická analýza vyloučila přítomnost známých toxinů, což naznačuje existenci neprobádané látky, jež může přepsat poznatky o lidském mozku.
Když Albert Hofmann nenašel nic a antropologové kapitulovali
Příběh tohoto vědeckého pátrání sahá do roku 1934, kdy západní vědci poprvé zaznamenali zprávy z Papuy Nové Guineje o takzvaném houbovém šílenství. Místní obyvatelé po konzumaci určitých lesních hřibů viděli pestře oblečené trpaslíky a elfy, kteří se pohybovali po místnosti a interagovali s nábytkem. V padesátých a šedesátých letech minulého století sice terénní expedice vytipovaly podezřelé druhy z čeledi hřibovitých (Boletaceae), ale biochemici v laboratořích tápali. Vzorky analyzoval dokonce i švýcarský chemik Albert Hofmann, objevitel LSD a průkopník izolace psilocybinu, avšak ani on v houbách neobjevil žádnou známou psychoaktivní sloučeninu. Věda tehdy celou věc uzavřela jako lokální psychosomatickou sugesci.
Druhý dech vyšetřování nabralo v devadesátých letech v čínské provincii Jün-nan. Místní trhovci tam po staletí prodávají ceněný jedlý hřib známý jako Ťien-šou-čching (v překladu „v ruce modrající“). Pokud se houba nedostatečně tepelně upraví, konzumenti pravidelně končí v péči lékařů s živými zrakovými představami postaviček vysokých od tří do třiceti centimetrů. Obyvatelé o nich hovořili s humorem jako o běžné kulinářské nehodě, mykologové však zpozorněli.
Klíčový průlom nastal v roce 2024, kdy doktorand Colin Domnauer z University of Utah narazil na identické svědectví domorodých komunit v odlehlé horské oblasti Kordillery na severu Filipín. Tamní sběrači tento stav vyvolaný požitím hřibů nazývají Sedesdem. Že by tři naprosto izolované kultury bez vzájemného kontaktu nezávisle na sobě sdílely tutéž detailní halucinaci pouhou kulturní shodou okolností, bylo vyloučeno.
Sekvenování DNA odhalilo viníka: Hřib Lanmaoa asiatica
Tým vědců pod vedením Colina Domnauera a profesora mykologie Bryna Dentingera z Natural History Museum of Utah odebral vzorky na tržištích v Jün-nanu i v pralesích Filipín. Výsledky rozsáhlého genomického sekvenování publikované v odborném časopise Mycologia přinesly jednoznačný verdikt: houba způsobující filipínský stav Sedesdem a klíčový zástupce čínských modrajících hub ťien-šou-čching představují tentýž biologický druh, hřib Lanmaoa asiatica. Šlo o první moderní molekulárně-genetický průzkum hřibovitých hub v oblasti severních Filipín a zároveň o překvapivé zjištění, že areál rozšíření této houby sahá daleko za hranice Číny.
Tým zmapoval fylogenetický strom celého rodu Lanmaoa, v němž analyzoval 53 genomů z celého světa, identifikoval sedmnáct samostatných druhů a popsal čtyři zcela nové. Lanmaoa asiatica se přitom ukázala jako jediný prokazatelně psychoaktivní zástupce v celém rodu.
Zásadní záhada se však přesunula z mykologie do neurochemie. Vědci v laboratoři provedli důkladnou chemickou i genetickou analýzu zaměřenou na syntézu známých alkaloidů. Lanmaoa asiatica neobsahuje ani stopu psilocybinu, psilocinu, muscimolu, kyseliny ibotenové či derivátů DMT. Houba zjevně disponuje dosud nepopsanou sloučeninou, která v lidském mozku spouští naprosto specifický zrakový a kognitivní kaskádový mechanismus.
Záhada trpasličích postav: Vada optiky, nebo biologický spínač?
Pojem liliputánské halucinace poprvé zavedl francouzský psychiatr Raoul Leroy na počátku 20. století s odkazem na Swiftovy Gulliverovy cesty. Tento stav je v medicíně známý, avšak vzácný – objevuje se u těžkého syndromu odnětí alkoholu (delirium tremens), pokročilé demence s Lewyho tělísky, při makulární degeneraci sítnice (Charlesův Bonnetův syndrom) nebo při nádorech spánkového laloku. Pacienti v těchto stavech vidí mikro-postavy, které však na rozdíl od klasických schizofrenních bludů nepůsobí agresivně, ale fascinovaně koexistují s prostředím: obcházejí nábytek, padají z hran stolů a přizpůsobují se perspektivě místnosti.
Až dosud medicína neměla v rukou nástroj, jak tento jev laboratorně studovat, protože u neurologických onemocnění vzniká nepředvídatelně a vzácně. Lanmaoa asiatica však tento efekt při nesprávné kulinářské úpravě vyvolává spolehlivě a uniformně u naprosté většiny otrávených.
Pro neurovědce představuje objev mimořádnou příležitost. Izolace a syntéza účinné molekuly může sloužit jako přesný biochemický klíč k odhalení toho, jak lidský mozek konstruuje prostorovou geometrii, vizuální škálování a hranici mezi vnímanou realitou a představivostí. Výzkum říše hub tak opět dokazuje, že příroda skrývá molekulární mechanismy, které jsme dosud ani nedokázali pojmenovat.
