Parkování bude zadarmo a fotbal každej den. Pražští voliči naletí stejnému populismu jako zbytek republiky
V Praze máme často neodbytnou potřebu dívat se spatra na voliče v chudších částech republiky. Na ty nešťastníky, padající do osidel populismu a nerealistických slibů, kteří (dokud jim dobře neporadíme, případně nepřispějeme na nejnovější herohero jiným, aby jim poradii za nás) volí proti svým vlastním zájmům a nedohlédnou následky svých rozhodnutí. Blížící se pražské komunální volby by však měly být pro nás ponaučením, že krom hezčích kulis vyšších platů a cen bydlení, jsme jako pražští voliči v zásadě stejní. Třeba když přijde na parkování či školské kapacity.
Parkovací socialismus
V Praze jsou výsledky (proklamatorních) pravicových stran stejně jako (proklamatorní) politická afiliace voličů výrazně nad celostátním průměrem, vedoucí úloha parkovacího socialismu je však v Praze zakořeněna snad silněji než v ústavě minulého režimu. V čem parkovací socialismus spočívá?
Rádi poučíme obyvatele vnitřních a vnějších periferií země, že se musí přestěhovat za prací, vzdělat a přivstat si na cestu k doktorovi. A že to je jejich individuální odpovědnost. Jakmile ale dojde na parkování, požadujeme od města Prahy, aby nám zajistilo za 3,5 koruny na den volných 10 až 15 metrů čtverečních veřejného prostoru. Na tolik totiž vychází parkování dle současné ceny. Tedy toho nejcennějšího, co město nabízí. A jsme upřímně překvapeni, že je za tuto cenu přímo před nosem nenacházíme.
Realita je přitom jednoduchá. Za nedostatkový statek budeme s převyšující poptávkou platit. Buď penězi, nebo časem. V tomhle konkrétním případě však stále dokola trváme na tom, aby nám libovolná vládnoucí pražská garnitura pečené holuby do huby zajistila. Následně může přidat ještě pivo zadarmo a fotbal každý den. Politici pak na toto přání reagují slibem, že se dá splnit, akorát to chce “lépe zorganizovat”, “koordinovat”, přebarvit zóny placeného stání, případně stavět P+R parkovací domy. Ani jedna z těchto možností však nemá šanci “vyřešit parkování” - tedy zajistit, aby každý našel místo před domem za zmíněné tři koruny denně.
O to hlasitěji se pak mnozí pohoršují nad slovy lídra kandidátky STANu Petra Hlaváčka, že je “pro zdražení parkování prvního auta dvakrát”. Tedy o 1200,- ročně (o tempora, o mores). A že by každý rok parkovací místa v Praze o malé procento redukoval. Tento Hlaváčkův rozhovor vyvolal rozsáhlé pohoršení na sociálních sítích, přitom jde o jedno z nejrealističtějších hodnocení situace v parkování, jaké od pražských politiků uslyšíte.
Řízení města je náročná disciplína. Nicméně to, že přístup “každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb” (za tři padesát) řešení parkování nezajišťuje, je, věřím, zřejmé.
“Řešení parkování” se v pražském prostředí řadí vedle “koordinování uzavírek” a “průjezdnosti” k pojmům, které ztratily jakýkoliv význam a jsou jen trochu vznosnějším křičením na mraky. Znamená řešení parkování vybudovat tolik parkovacích kapacit, že budou pro každého a všude a za minimální cenu? S mj. tímto návrhem uspěla nejsilnější koaliční kandidátka současné koalice v posledních volbách.
Výstavbu deklarovaných 170 tisíc parkovacích míst pak samozřejmě nezrealizovala. Jednak proto, že při současných cenách (dle staveb parkovacích domů na Dědině či Černém mostě) by vyšla zhruba na cenu metra D i dostavby vnitřího okruhu dohromady. Jedno parkovací místo v P+R domech totiž vyjde na zhruba 800 tisíc až milion korun. A jednak proto, že potřebná plocha (při levnější variantě v rovině) by zabrala přibližně polovinu letiště Václava havla.
Co je zájem města?
Podle místních měření se v Praze nachází asi milion parkovacích míst (ať už legálně vyznačených či zvykově užívaných). Přidat v Praze více parkovacích míst ke stávajícím milionu, která by nebyla jen kapkou v moři, není fyzicky (natož finančně) možné. Leda proměnou města na parkoviště, což jednak není zájmem města (ale může být zájmem těch co chtějí do Prahy ráno přijet, využít benefitů města a odpoledne odjet do suburbie. A následně z ní třeba vedou pražskou kandidátku) a jednak by bylo pro město extrémně nevýhodné. Bohatství města tvoří lidé a jejich ekonomická či tvůrčí aktivita. Ne dopravní prostředek, který používají. Proto není nejcennějším pozemkem ve městě parkoviště na Zličíně ale prostory širšího centra s vysokou koncentrací lidí.
Jediný způsob, jak učinit parkování ve městě dostupné, bez zbourání města samotného, je jeho nacenění odpovídajícím,alespoň částečně tržním způsobem a opuštěním snahy uspokojit neuspokojitelné. Vedení městské části Praha 7 v roce 2024 s návrhem zjištění volnějších kapacit zvýšením ceny přišlo, ale obratem od realizace upustilo, když z uskutečněného referenda zjistili nečekanou věc, že lidé si vyšší poplatky (za cokoliv, parkování nevyjímaje) nepřejí. Jestli se má hrát fotbal na Letné každý den a za kolik na něm bude pivo, součástí otázek referenda naštěstí nebylo.
Aby politika města nezůstala pouze na papíře, je paralelně s tím potřebné tato pravidla vymáhat, protože současný de facto dobrovolný systém placení parkovného nebude mít potřebný výsledek ani při sebelepším teoretickém nastavení. Při jízdě MHD načerno panuje společenská shoda, že město může toto jednání jednoduše a efektivně trestat, ale z nějakého důvodu trváme u černého parkování na zdlouhavém správním řízení, velmi nízkých pokutách, které ani nepokryjí náklady odtahu, a neefektivním angažování několika úrovní státního aparátu (místo jednoho revizora nebo hlídače parkovného). Inspiraci už můžeme čerpat z metropolí nejen na západ a sever od nás, ale bohužel již ze všech světových stran.
Přeplněné školy, už zase
Podobně absurdní debatu vedeme v Praze i v otázce školství. Víme, že lidé stárnou. Od narození populačně silných ročníků na konci nultých let tedy tušíme, že by zhruba touhle dobou měly procházet střední školou. Místo řešení ale již patnáctým rokem absolvujeme pravidelné jarní hromadné společenské a mediální pohoršení se nad absencí kapacit v mateřských, základních a nyní středních školách . To nám vydrží od dubna do počátku června, načež spokojeně zapomeneme, že lidi do příštího roku zestárnou, a k problému se vrátíme opět v dubnu. S velkým překvapením, že se v mezičase nevyřešil.
Po zbytek roku totiž na problém a odpovědnost za něj zapomínáme tak dokonale, že na podzim bez problémů znovuzvolíme radního pro školství na třetím místě kandidátky Starostů,abychom se opět v dubnu pobouřili nad tím, že se naše děti nedostanou na střední školu a lijeme pražský talent do kanálu. Politika je řízena společenskou poptávkou, ale pokud je touto od června do dubna volné parkovací místo zadarmo a před domem, nemůžeme se divit, že jiné a palčivější problémy města zůstávají neřešeny.
Pokud budeme mít při rozhodování o vlastním městě a jeho problémech dál paměť jako akvarijní rybičky a necháme si nastavovat agendu a řešení problémů ve městě od investigátorů kvality kuřat či prodejců teplé vody, tak se Praha kupředu a k lepší kvalitě života neposune. A problémy města zůstanou neřešeny. Měli bychom pak ale mít aspoň dost soudnosti na to, nemistrovat s nezameteným vlastním prahem z Prahy jiné.
Autor je bývalý ředitel kanceláře primátora Prahy z let 2019-2023, nyní pracuje v soukromém sektoru.
