Co popřát dětem do nového školního roku? Smrt vedlejší větě přívlastkové!
Že nevíte, která to je? K tomu se dostaneme. Zatímco má náš šéfredaktor zaslouženou dovolenou, mně začíná můj předposlední školní rok. Ten příští bude už i pro mé druhé dítě maturitní. A pak už se školou budou zabývat jako dospělí. Mám tedy s českým školstvím zkušenost nejen jako žák, ale i jako rodič. Mnohaletou. Změnila se v průběhu těch čtyř dekád? Ano i ne.
Spoustu věcí jsem svým dětem záviděl. Třeba lepší výběr povinné četby, pestřejší a kvalitnější výuku jazyků i poživatelnější jídlo ve školních jídelnách. A v čem je to stále stejné? Strašně nerad píši o něčem, co všichni víme a mockrát už to napsané bylo. Ale je začátek školního roku, a tak si to můžeme zopakovat. V době, kdy všichni nosíme v kapse encyklopedii celého světa a kdy si během pár vteřin dokážeme najít jakoukoliv veřejně dostupnou informaci, české školství stále trvá na biflování encyklopedických znalostí, místo aby učilo děti s těmi informacemi pracovat.
Nebo ještě jinak. Jeden příklad. Miluji psaní, čtení, český jazyk a literaturu vůbec. Ale u větných rozborů na základce a na gymplu v 80. letech jsem trpěl. A u vedlejší věty přívlastkové trpěly i mé děti. A upřímně už nevěřím, že u ní nebudou trpět jejich děti. Pravděpodobně na ni budou mít jeden celý školní rok. Jazykem se zabývám denně po desítky let a poté, co jsem si větný rozbor odtrpěl v lavici, jsem už v praxi o vedlejší větě přívlastkové nikdy neslyšel. Dobře, možná párkrát v diskusi s kolegyní Kateřinou Kadlecovou, jinak absolventkou bohemistiky.
A přesně pro úzký obor lingvistů tahle znalost, které české školství věnuje měsíce, je. My ostatní bychom se měli hlavně naučit psát a chápat to, co čteme. Čemuž naše školství věnuje daleko méně času, a pokud to české děti umějí, troufám si říct, že za to vděčí spíš zatracovaným mobilním telefonům a sociálním sítím. Tam se tomu drilují v praxi daleko intenzívněji, než tomu bylo za nás v dobách tužky a papíru.
Když mi s dětmi vedlejší věta přívlastková vstoupila do života znovu, ptal jsem se. A ne, není to ani tak moc věcí osnov. Ty na větném rozboru až tak nebazírují. Jde hlavně o zakořeněnou učitelskou praxi, která se šine ve vyjetých kolejích snad ještě z dob, kdy se gramatika učila především na latině a její důkladné rozebírání bylo součástí vzdělání každého učitele.
Ptal jsem se, to ano. Ale neudělal s tím nic. Děti prosily. „Tati, nech to být, nedělej nám potíže.“ A přiznávám, že mě také sobecky demotivovalo vědomí, že jakýkoliv rodičovský tlak na změnu se v případě úspěchu už mých dětí týkat nebude. Tak rychle se u nás změny nedějí. Možná v tom je taky jeden ze zakopaných psů celého našeho školství. Jeho klienti (rodiče) si jsou vědomi toho, že v době, kdy ho využívají, je pro ně na snahu o změnu pozdě. Do té doby děti vyrostou. Tak proč to řešit.
Co s tím? Upřímně nevím. Tenhle text je jen takové varování. To, do jaké školy budou chodit vaše děti nebo vnuci, řešte ještě před tím, než do ní nastoupí. A ve volbách vybírejte ty, kteří chtějí českou školu změnit. Aby už netrvala na rozebírání vět na součástky, určování těch příslovečných způsobových a upřednostňovala třeba psaní esejů. Aby místo memorování druhů láčkovců učitelé přesvědčili děti o zázračnosti přírody v její neuvěřitelné pestrosti. Takové učitele bych vám, děti, přál. Takové, kteří ve vás dokáží vyvolat úžas. A mnozí takoví jsou. Na mě a moje děti ale bohužel často vyšli ti s vedlejší větou přívlastkovou.
Poznámka: Poprosil jsem našeho korektora Jaroslava Šajtara, aby v tomto textu spočítal vedlejší věty přívlastkové. Řekl, že na takové blbosti nemá čas. Tak asi tak...
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu.
