Výměna kulis, stejný scénář: Okamura mluví o lásce k vlasti, jeho rétorika ale nápadně smrdí rokem 1942
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Říjnový projev k výročí vzniku Československa by se dal považovat za případné zahájení prezidentské kampaně Tomia Okamury pro rok 2028.
- První část projevu klade důraz na přirozenost vlastenectví, mezigenerační odpovědnost k národu a nutnost bránit suverenitu země před vnějšími i vnitřními vlivy.
- Následná pasáž apeluje na jednotu s vládou, varuje před škodlivými intelektuálními vrstvami a vyzývá k oddané práci v novém evropském uspořádání.
„Kdy jindy, když ne teď! Kdo jiný, když ne on!“ Tak lze shrnout mediální hodnocení projevu Tomia Okamury věnovaného zrodu Československa 28. října, a tak stranou nemůže zůstat ani Zpětné zrcátko. Velikán, v jehož stínu se krčí i morální pilíře českých dějin, jakými jsou Jaroslav Foldyna, Miroslav Ševčík či Jindřich Rajchl, v projevu zdůraznil historickou odpovědnost národa za jednotu i potřebu reálně přijímat nové poměry ve světě.
Úkolem státníka je podle Okamury především chápání nevyhnutelnosti dějinného vývoje a ochrana lidu před důsledky vlastních rozhodnutí, ohrožujících jeho budoucnost. Okamurova vize vlastenectví i schopnost přizpůsobit se jakékoliv realitě učinily jeho projev možným kandidátským proslovem největšího favorita prezidentské volby 2028, potvrzující heslo Okamurovy kampaně: „Nakonec přijde Japonec!“
Zpětné zrcátko považuje proto za nezbytné seznámit čtenáře s doslovným zněním projevu, včetně gramatických nuancí, obvyklých u japonského rodilého mluvčího:
„Je třeba nahlas říct, že vlastenectví je normální. Naše země musí být opět naše!
28. října si připomínáme obnovení české státní suverenity a vzniku Československa. Je třeba si připomínat, že za svobodu a suverenitu českého národa během našich dějin položily životy a prolévaly krev statisíce či miliony vlastenců. Je třeba nahlas říct, že vlastenectví je normální. Je úplně normální láska k vlastnímu národu a obhajoba jeho národních zájmů. Naopak nenormální je být proti svobodě a suverenitě českého národa. Proti svobodě a suverenitě našeho národa jsou globalisté, neomarxisté a sluníčkáři. My nyní musíme znovu bojovat o obnovení naší suverenity. Naše země musí být opět naše!
Národ je naše širší rodina. I uvnitř rodiny bývají rozepře, ale je vždy důležité, když si členové rodiny své rozpory vyříkají a navenek drží pohromadě a i přes rozdílné názory si pomáhají. O to bychom se měli snažit i v rámci našeho národa. Slavný básník a prvorepublikový národní demokrat Viktor Dyk řekl: Přítomní, kteří nevzpomínají na mrtvé a nemyslí na budoucí, jsou vším jiným spíše než národem.
Velmi podobná je i slavná myšlenka otce konzervatismu Edmunda Burka: Společnost je vskutku kontraktem... stává se partnerstvím nejen mezi živými, ale mezi živými, mrtvými i dosud nenarozenými... Lidé, kteří se nezajímají o své předky, se nedočkají radosti ze svých potomků.
Národ je společenstvím předků, kteří za naši svobodu bojovali a pracovali pro naši prosperitu, nás, kteří nyní žijeme, a těch, kteří přijdou po nás. Tak jako jsme naši vlast dostali od předků, máme povinnost ji předat svobodnou a v dobrém stavu i našim potomkům. Sluníčkáři a multikulturalisté nás často obviňují ze šíření nenávisti. Přitom je to ale naopak. My proti nenávisti bojujeme, a sluníčkáři nenávist šíří slovy i činy.
Opravdový voják nebojuje z nenávisti k tomu, co je před ním, nýbrž z lásky k tomu, co je za ním, napsal křesťanský vlastenecký spisovatel G. K. Chesterton a my s tím souhlasíme. My nebráníme svou vlast kvůli nenávisti k někomu, ale kvůli lásce k naší vlasti a k našim blízkým. My nebojujeme za svou vlast kvůli nenávisti k imigrantům či sluníčkářům, ale kvůli lásce ke své vlasti a ke svému národu. Milujeme svou zemi. Její historii, kulturu, tradice, přírodu, sport, památky.
Vlastí jsou pro nás naše krásné města s katedrálami, hrady, náměstími, univerzitami, parky a divadly. Vlastí jsou pro nás i malé vesnice se statky, baráky, chalupami, kostelíčky a Božími muky. Pole, louky, lesy, potůčky… Vlastí je pro nás i ta hospůdka, kam chodíme se svými přáteli, nebo lavička v parku, kde jsme poprvé políbili svou první lásku nebo hřiště, kde jsme dali první gól. Nebo i to náměstí, kde jsme svojí mamince na pouti koupili perníkové srdce či pro svou holku vystřelili papírovou růži…
Vlastí jsou pro nás naši rodiče, naši sourozenci, naše celé rodiny, naši přátelé, naši sousedé, naši kolegové v práci... To vše je naší vlastí. To vše je to, co milujeme. To vše to, co budeme bránit do našeho posledního dechu a to, co si nenecháme nikdy nikým vzít. Toto vše je naše. Naše země musí být opět naše!
Nejlepším svědectvím, že v českém národě je klid, je právě to, že vláda může sezvat k veřejnému projevu obyvatelstvo Prahy a že zde přede mnou na Staroměstském náměstí jsou desítky tisíců, kteří výzvu své vlády uposlechli…
Pražané, jste-li zde proto, abyste demonstrovali svou jednotu…se svou zákonnou vládou, dovolte, abych vám k tomu něco připomenul, stojíme-li si zde tváři v tvář. Nestačí slova, nestačí sympatie…a uznání vládě. Je třeba také určitých opatření mezi námi samými a trochu zpytování svědomí. Praha je hlavní město Čech a Moravy. V Praze je nejen vláda Čechů, nýbrž v Praze jsou také soustředěny všechny složky našeho kulturního života, odtud vyzařuje český genius nejen do českých krajů, nýbrž také do ostatního světa. A z toho vyplývají pro nás veliké povinnosti.
Nejde jen o to, aby česká kultura a její poklady rostly a byly zpřístupňovány příslušníkům celé zemi i ostatního světa, jak se poctivě snažíme, zde jde také o to, aby zmizely stíny, které toto světlo za sebou zanechává. Praha je také vzorem pro české země v různých chybách, slabostech a nedostatcích. Z Prahy vychází mnoho nezdravého, slabošského a ponižujícího. V Praze je ložisko bacilů, které ochromují české kulturní síly, které oslabují český dorost, které zamořují naše země poraženectvím, nedůvěrou v sebe…
Má-li Praha být opravdu důstojnou matkou českých měst, má-li z Prahy se dostávat posily všem Čechům, má-li to být studnice zdravé české kultury, pak musíme zde udělat pořádek, hlavně v těch vrstvách, které jsou pověstné zahálkou a kde se vyrábí nesmysly. Otázka Prahy pro budoucno je prakticky otázkou určité části inteligence, kterou právem můžeme nazvat destruktivní, a proti těmto elementům, které snad nejdou přímo s nepřítelem, ale které duševně i tělesně škodí českému národu, bude se strany vlády velmi přísně zakročeno v pražských zdech. Český národ čeká veliká práce v nové národně socialistické Evropě, Evropě práce, kterou budeme dělat pro nás, pro tento lid a pro vládu, která nás chrání a umožňuje nám v klidu pracovat…
Přátelé, jděte za svou prací, která je nejen naším bohatstvím, nýbrž jediným prostředkem, který nám pomůže český národ zachránit, posílit a který mu dá nové možnosti života. Věřte nám, věřte své vládě a připomeňte si znovu slova, která zde pronesl pan předseda vlády, že také my budeme stát před soudem dějin, a proto nám není lhostejné, co o nás budou soudit naše děti a jejich potomci. Vezměte si k srdci slova zástupce pracujících a zástupce mládeže, která jste právě slyšeli. Dbejte zákonů a chraňte národ před zhoubci. Pak budou naše děti v této krásné zemi spokojeně žit a žehnáním na vás vzpomínat. Jak jsme, svorně a jednoznačně manifestujeme pro politiku našeho vedení a tím také pro budoucnost naší milované vlasti. Naše národní hymna nechť je naším společným doznáním k tomuto slavnostnímu prohlášení.“
Omluva čtenářům
Zpětné zrcátko se omlouvá za chybu, kvůli níž byl k projevu předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury ze dne 28. října 2026 (od slov: Nejlepším svědectvím…) připojen projev protektorátního ministra školství a osvěty Emanuela Moravce ze dne 18. července 1942. Podle IT specialistů se tak stalo vinou chybného vyhodnocení obou projevů algoritmy, jež nedokázaly v záviděníhodné shodě obsahu textů nalézt jemné, antagonisticky identické nuance a považovaly projevy obou pánů za projev jednoho a téhož vlastence. Čtenářům se za toto nedopatření omlouváme.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
