Utekli před Putinem, ale chtějí staré pořádky: Omezení pro Rusy není rusofobie, ale obrana Evropy
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Opatření evropských států vůči Rusům představují snahu o zajištění vlastní bezpečnosti před agresorem, nikoli projev rusofobie.
- Mnoho emigrantů se odmítá přizpůsobit novému prostředí, uzavírá se do komunit a jakoukoli kritiku či nepohodlí mylně označuje za fobie.
- Přistěhovalci jsou v hostitelské zemi pouhými hosty, kterým nikdo nic nedluží a kteří by se měli řídit místními pravidly.
Jakmile úřady evropských států zavedou nová omezení namířená proti Rusům, moji krajané žijící v zahraničí začnou křičet o rusofobii. A ani nevím, co mě štve víc: jestli to, že se odpor označuje za fobii, nebo to, že Rusové nechápou, že všechna opatření ze strany Evropy směřují k zajištění vlastní bezpečnosti před představiteli země-agresora. Jak efektivní tato opatření jsou, to je jiná otázka, ale to, že mnozí v Evropě začínají vnímat Rusko jako hrozbu, je zřejmé.
Rusofobie v politice: Jde o skutečný strach, nebo obranu Evropy?
Mnozí mi mohou namítnout, že Evropa se Ruska bojí, a proto je termín „rusofobie“ naprosto přesný. Zaprvé, ne všechny evropské státy se Ruska bojí, a přesto zavádějí omezení vůči Rusům. A za druhé, jsem přesvědčena, že pojmy jako „rusofob“, „islamofob“, „antisemita“ atd. jsou v kontextu velké politiky nevhodné. Jsou sice aktuální ve společnosti, ale ne na politické úrovni.
Například jsem psala o tom, že Putin je antisemita, a dokonce jsem v textu uvedla přesvědčivé argumenty na podporu svých slov. Pokud bychom se do toho ponořili hlouběji, Putin je ve skutečnosti xenofob a antisemitismus je pouze součástí xenofobie, ale o tom zde není řeč. Na společenské úrovni, když sledujeme, co Putin říká a dělá, můžeme říci, že je antisemita, ale politicky se tomu říká – podpora Palestiny ze strany ruského vedení při vytváření nezávislého státu.
Mimochodem, někteří mě nazývají islamofobkou, ale já se za ni nepovažuji. Mám mnoho muslimských známých a to, že se zasazuji o rozumnou migrační politiku v Evropě a otevřeně říkám, že považuji za nesprávné, když se místo toho, aby se přizpůsobili evropské zemi, snaží ji změnit podle svých představ, ze mě ještě nedělá islamofobku. Počkejte… vždyť mnoho Rusů se v Evropě snaží dělat totéž – stěžují si, že jim nechtějí dát práci s vysokým platem, nechtějí je při setkání obejmout a zdvořile s nimi komunikovat, vystavují je byrokratickému peklu a nechtějí s nimi mluvit v jejich jazyce.
Proč národnostní komunity brání integraci a adaptaci cizinců
Když přijedou do jiné země, mnozí začnou hledat „své“, vstupují do různých komunit a skupin, kde se cítí jako doma, stěžují si na útrapy emigrace a oddalují svou adaptaci. A když to pozoruješ a zeptáš se, proč jste se vůbec stěhovali, když se stejně snažíte ponořit do svého obvyklého prostředí a přizpůsobit si všechno podle sebe, nazvou tě rusofobem, islamofobem nebo nějakým jiným „fobem“.
Poté, co jsem se přestěhovala do Česka, nevstoupila jsem do žádné komunity, protože jsem chápala, že jinak se nikdy neadaptuji. Řekla bych, že jsem postupovala právě opačně: jakmile jsem zaslechla ruštinu, šla jsem opačným směrem, protože kdybych chtěla komunikovat s Rusy, zůstala bych v Moskvě. Vstup do komunity probouzí pocit nostalgie po starém životě a místo toho, abys si zvykla na nové podmínky, začneš fňukat, stěžovat si a stýskat si po tom, co prý bylo lepší. A když o tom mluvíš nahlas a jako odpověď uslyšíš: „Tak se vrať zpátky, když to tam bylo lepší“, začneš se cítit uraženě a ještě víc se cítíš jako cizinec. Právě kvůli těmto komunitám a tomu prokletému pocitu nostalgie se mnoho Rusů vrací zpět. Nemohu však říci, že by ve mně tato skutečnost vyvolávala nějaké emoce, je to prostě fakt.
Rozpory emigrace: Hrdost na strach Západu versus role oběti
Nejzábavnější na tom pro mě je, že o nějakých fobiích křičí především emigranti. Přitom uvnitř samotného Ruska i v těch muslimských zemích, odkud nejčastěji přicházejí uprchlíci, si přejí a jsou hrdí na to, že se jich Západ bojí, a sní o tom, že si ho podrobí. Ti, kteří se přestěhovali, se naopak snaží ukázat, že už nepatří do minulého světa, že z něj utekli a nemají s ním nic společného – alespoň tak to vnímám u Rusů v zahraničí. Ze všech sil se snaží dokázat, že nemají nic společného s tou válkou, kterou Rusko rozpoutalo na Ukrajině.
Navíc se mnozí snaží vystupovat jako oběti: „Utekl jsem před tím zlým Putinem, a místo toho, aby mě brali jako hrdinu, podrobují mě kvůli červenému pasu nejrůznějším kontrolám.“ A když se k Rusům nechová tak, jak očekávají – to znamená, že jim nikdo neděkuje, nikdo jim nepomáhá, nikdo jim nevychází vstříc –, začnou křičet o rusofobii.
Pravidla pro migranty: Proč evropské státy nikomu nic nedluží
Emigranti zapomínají na to nejdůležitější pravidlo – nikdo nikomu nic nedluží. Nikdo vám není povinen pomáhat ani vám vycházet vstříc jen proto, že jste se rozhodli zvolit tu či onu zemi. Pokud se vám země nelíbí, můžete si vybrat jinou, ale očekávat, že se svět přizpůsobí vašim zvykům, je hloupost. Vedení mnoha evropských států však z nějakého důvodu chrání emigranty před sebou samými, protože se bojí, že budou obviněni z netolerance a krutosti.
Například když zavedou nová omezení vůči Rusům a uslyší protesty z jejich strany, začnou představitelé těchto zemí vysvětlovat, proč to udělali a proč je to nutné. Ve skutečnosti je ale jedno, co si o tom myslí emigranti, bylo to učiněno, protože to bylo nutné, a pokud se někomu něco nelíbí, tak taxi – letiště – rodné bažiny. A pokud jsou občané země, v níž byla opatření přijata, nespokojeni s tím, co se děje, budou mít možnost situaci změnit ve volbách, protože to je jejich domov, zatímco vy jste tu jen hosty.
Kde končí evropská pohostinnost a tolerance
Když někdo přijde na návštěvu, je domácímu úplně jedno, co si host myslí o interiéru a rekonstrukci, prostě ho přivítají, nabídnou mu čaj a pohostí večeří. Když však host začne v cizím domě přemisťovat vázy, normální hostitel to nebude jen tak přihlížet. Host sice může poradit, kam by se ten či onen předmět lépe hodil, ale to neznamená, že by ho hostitel měl poslouchat. A když se host začne chovat jako pán domu, stává se to problémem, takové hosty obvykle vyhodí, místo aby se jich ptali, proč se tak chovají. A právě v tu chvíli, kdy hostitel projeví nespokojenost s tím, že se host snaží v cizím domě vládnout jako ve svém vlastním, začne host křičet o fobii. Tolerance není slabost a i pohostinnost má svou míru a hranice, stejně jako trpělivost.
Autorka je ruská novinářka, redaktorka režimem zrušené stanice Echo Moskvy
