Prezident Pavel: S Babišem válku nevedu, ale pouhým kladečem věnců nikdy nebudu
Mezi prezidentem a vládní koalicí někdy pořádně zahřmí. Ovšem prezident Petr Pavel (64) si myslí, že situaci by bylo dobré zklidnit. „A pochopí to, doufám, i Andrej Babiš. Své názory si ale ponechám, protože budu dál kritizovat to, co se mi nelíbí,“ říká Pavel v rozhovoru pro Reflex. Také upozorňuje na to, že v zahraniční politice chce mít nastaveny priority, jež budou podporovat národní zájmy Česka, že nechce, aby se měnily jeho pravomoci, a že z něj nikdy nebude pouhý kladeč věnců.
Pane prezidente, policie a státní zastupitelství dokončily vyšetřování některých starších výroků poslance Filipa Turka, kterého jste odmítl jmenovat ministrem. Orgány činné v trestním řízení u toho dospěly k závěru, že zveřejněné příspěvky byly autentické, naplňovaly znaky trestného činu, ale že věc je promlčena. Je to pro vás satisfakce, protože vy jste při svém rozhodnutí na možné problémy upozornil.
Úplně na začátku jsem o tom rozhodnutí měl určité pochybnosti, ale od té doby mi prakticky každý měsíc dával za pravdu, že bylo správné. A jsem přesvědčen o tom, že i většina společnosti to vidí úplně stejně.
Jenže nejmenování Turka rozpoutalo „extrémní kohabitaci“, jak ji nazval ministr zahraničí Petr Macinka. Nejdřív to bylo s Motoristy, pak se přidal i premiér Babiš, hnutí ANO a SPD. Pamatuji si na napětí, jež panovalo mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem. Bylo to hodně osobní a existovalo po celou dobu jejich politického soužití. Máme něco takového očekávat i mezi vámi a Andrejem Babišem? Protože není vyloučeno, že vaše politické dráhy se budou prolínat třeba až do roku 2033. To se pak máme na co těšit.
Já jsem Andreje Babiše nevnímal a nevnímám jako protivníka. Vnímám ho jako člověka, který má na řadu věcí odlišné názory, jsme i povahově odlišní, ale mně to vůbec nebrání v tom, abychom spolupracovali na tom, na čem prezident s premiérem spolupracovat mají. Dával jsem mu to najevo před volbami, dával jsem mu to najevo i po volbách. Já nejsem ten, kdo se snaží koordinaci mezi vládou a prezidentem omezovat. Naši spolupráci jsem naopak inicioval a budu to dělat i dál. A věřím, že Andrej Babiš dříve nebo později pochopí, že je v jeho zájmu, aby faktická spolupráce mezi námi i přes některé rozdílné názory probíhala.
Ono to tak po volbách i chvilku vypadalo. Ale jen chvilku.
Bylo to narušeno vámi zmíněnou extrémní kohabitací jeho koaličního partnera. Andrej Babiš zřejmě v duchu koaličního klidu některým tlakům ustoupil. Ale dlouhodobě to není udržitelné. Prezident s premiérem komunikovat musí, pořád existuje mnoho témat, na kterých se shodneme. Mnohokrát jsem Andreji Babišovi opakoval, že v tom, co budu považovat za správné a užitečné pro tuto zemi, ho rád podpořím. Že rád pomohu i s komunikací některých složitějších zákonů, které se třeba veřejnosti hůř vysvětlují, protože ne všechno, co se má udělat, je příjemné. Některé věci bolí. Zatím jsme ale tuhle pragmatickou cestu spolu nenašli. Ale já se nevzdávám, budu to zkoušet i nadále.
Může se to podařit?
Věřím, že ano. Ani Andrej Babiš nechce strávit celé volební období ve sporech a přestřelkách, které budou stále medializovány a budou zaplňovat veřejný prostor místo toho, abychom se bavili o důležitých věcech, které země musí řešit.
Je v tom mezi vámi něco osobního?
Z mé strany ne.
A je to nějaký fatální problém pro Českou republiku?
Problém to je, ale ne fatální. Také si nemyslím, že předstíraná nebo skutečná harmonie názorů mezi vládou a prezidentem by byla zárukou úspěchu. Je dobře, když je prezident trochu protiváhou vlády. I když to nemá být za každou cenu. Ústava a demokratický systém jsou ale konstruovány tak, aby se jednotlivé síly navzájem vyvažovaly. Pokud má prezident odlišný názor a dokáže ho vyjádřit kultivovaně, je to jenom ku prospěchu věci.
Média a sociální sítě označují váš vztah s vládou za válku. Je to válka?
Mezi Pražským hradem a Strakovou akademií není žádná válka. Ale podle titulků v médiích se to mnohdy tak jeví. Často je přitom obsah mnohem prozaičtější, než se zdá. Chápu, že titulky mají zvýšit čtenost a atraktivitu, ale na druhou stranu je to potřeba vnímat přes nějaký filtr a vydělit to nějakým koeficientem, abychom se dostali k reálnému stavu věcí.
Máte osobní zkušenost s válkami, takže jste možná i na to připraven.
Na válku se nikdo nedokáže úplně připravit. Dokázal bych se ale mentálně i s takovou situací srovnat, jenže v takové situaci rozhodně nejsme.
Je pravda, že spory vlády s vámi nejsou pro zemi žádnou katastrofou, ale ke klidu v politice a společnosti nepřispívají. Nemůžete za ty spory i vy?
Pokud to budeme brát tak, že rozdílnost názorů je odpovědností za spor, tak určitě ano. Ovšem jednota názorů není podmínkou stability země. Zdrojem nestability není ani rozdílnost názorů, ale neochota komunikovat. Když budete mít dva názorové protivníky, kteří spolu mluví a na konci dojednají kompromis, tak to lidi nezneklidní. To, co je zneklidní, je deklarovaná neochota nekomunikovat, nebavit se o problémech a stavět se do pozice, která nedává perspektivu. To vás pak zavede do slepé uličky.
Zajímavé, že do té slepé ulice, což známe z automobilového provozu, dostala Česko strana, která se jmenuje Motoristé. Vládní moc a někteří novináři vás teď označují za lídra opozice. Sice to odmítáte, ale fakticky to tak je, protože váš hlas je slyšet více než hlasy roztříštěné opozice. Pokud s tím nesouhlasíte, kdo je lídrem opozice?
Nemohu s tím souhlasit, protože to fakticky nedává smysl. Když se podíváte, kdo je opozicí vlády, tak to je ten, který usiluje o to, být v pozici vlády. O to já neusiluji. Nesnažím se být premiérem, nesnažím se suplovat roli kabinetu. Já se snažím zastávat názory, které považuji pro Českou republiku za důležité, a že někomu nekonvenují, je přirozená věc. Ta slova o lídrovi opozice jsou pro vládu pohodlná výmluva. Když prezident řekne nějaké argumenty, tak než se o nich bavit, je jednodušší je označit za opoziční. A tím pádem je smést ze stolu.
Je to ale chytrá nálepka, vás označovat za lídra opozice.
Ano. Ale svým způsobem škodlivá, protože vylučuje diskusi. Před několika týdny se vedla diskuse o mém vetu zákona o rozpočtové odpovědnosti. Veto jsem důkladně a opravdu po zralé úvaze zdůvodnil. Ty důvody jsou racionální a jsou k diskusi. Vláda to odmítla s tím, že prezident je lídrem opozice, a proto to vetoval. Jenže ty důvody byly podpořeny ekonomy i Národní rozpočtovou radou. Debata se nevedla s odůvodněním, že to stejně přehlasují ve sněmovně.
Což přehlasují.
Já jsem ale opravdu přesvědčený o tom, že pokud má být vláda důvěryhodná pro občany, tak ať moje námitky vyvrátí a řekne, proč jsou neopodstatněné a liché. Jenže tak lehce je vyvrátit nelze.
Přitom trajektorie zadlužování státu je zřetelná, a pokud tomu jakákoli vláda nebude bránit, ohrožuje tím naši budoucnost. Na to nepotřebuji být nositelem Nobelovy ceny za ekonomii.
Vrátím se ještě k podstatě. Kritika kroků vlády přece nemusí znamenat opozici k ní. Pokud se tedy budeme skutečně bavit o věcných argumentech. Námitky parlamentní opozice nevzala v tomto případě vláda v potaz ani ve sněmovně, ani v Senátu. Pak je na řadě prezident a já jsem cítil, že ten zákon není dobrý, proto jsem ho vetoval a jasně to zdůvodnil.
Podívejme se na váš mandát i z pohledu vás samotného. Pamatujete si, kdy jste se definitivně rozhodl, že budete kandidovat na prezidenta?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
