Macinkovo dětinské trucování: Ministr zahraničí pod zástěrkou pragmatismu táhne Česko k Rusku a Číně
Prezident Petr Pavel hájil před velvyslanci jednotnou zahraniční politiku. Napravil tak dojem po moralizování ministra zahraničí Petra Macinky, který žádnou smysluplnou vizi pro Česko nemá, stejně jako rozpolcená Babišova vláda.
Před zraky českých velvyslanců se odehrál střet dvou světů. Nejprve před nimi vystoupil ministr zahraničí Petr Macinka. Nepřinesl žádnou vizi kromě vymezování vůči západním spojencům a záměru změnit zahraniční politiku k bezhodnotovému pragmatismu. Také proto má Babišova vláda tak příznivý ohlas nejen u Miloše Zemana, ale i u mentora Motoristů Václava Klause.
Studená válka s Hradem
Poté vystoupil před velvyslanci prezident Petr Pavel. Jakkoli se to někomu nelíbí, stále drží své názory, kvůli kterým byl zvolen. Jako nevyšší ústavní činitel se aspoň částečně pokouší zasypávat příkopy hloubené Macinkovou dětinskou trucovitostí, ale od neúspěšného červencového summitu NATO i premiérem Andrejem Babišem.
Pavel definoval hlavní problém české zahraniční politiky, a sice její nekonzistentnost, nekoordinovanost, a lze dodat i proti minulosti nebývalou názorovou rozplocenost uvnitř vládní koalice. Česká zahraniční politika je nečitelná, což komplikuje vztahy nejen uvnitř státní reprezentace, ale i navenek.
„Navenek existuje pouze jedna Česká republika. Neexistuje tým vlády ani tým prezidenta, existuje pouze český tým. Rezignovat, pokrčit rameny a říct si ‚tak holt Česko bude mít dvě zahraniční politiky‘, není cesta, kterou jsem připravený akceptovat. Naše vnitřní rozdělení by pak bylo výhodou pro každého z našich rivalů,“ řekl prezident.
Dále prohlásil, že musíme vědět, kam chceme patřit. Je přesvědčen, že je v životním zájmu naší země být aktivní součástí těch uskupení, kde se rozhoduje o naší budoucnosti, o budoucí podobě Evropy i transatlantickém prostoru. Minimálně části vládní koalice to jasné není.
Prezidentova slova zaznívají v době studené války vlády s Hradem, která začala už v lednu zrušením tradičních koordinačních schůzek čtyř nejvyšších ústavních činitelů. Je to důsledek neblahé praxe, kdy každý z nich akcentuje něco jiného a jednání zejména s předsedou Poslanecké sněmovny Tomiem Okamurou, který naslouchá scénářům Moskvy, nedávají smysl.
Nefungují ale ani Babišem avizovaná jednání premiéra s prezidentem, což vyústilo do ústavní krize kolem složení delegace na summit NATO. Narovnání vztahů mezi vládou a Hradem bude velmi složité už jen proto, že koalice už nyní rozehrává antipavlovskou kampaň před prezidentskými volbami.
Pryč od hodnot
Je potřeba zmínit, že zahraniční politiku u nás zastřešuje a řídí předseda vlády. Andrej Babiš to sám zdůrazňoval už na jaře, kdy se rozvíjel absurdní spor Motoristů s prezidentem Pavlem kvůli nejmenování Filipa Turka do vlády.
Hnutí ANO má ve vládě dominantní roli a ministr zahraničí má v daném prostoru jen dekorativní a servisní roli. Macinkovy názory proto nejsou příliš směrodatné, ale hlavně trpí rozporem slov a činů.
Ministr jen vyplnil vzniklé vakuum, jelikož Babiš žádnou vizi zahraniční politiky nikdy neměl, a po debaklu Viktora Orbána ztratil záchytný bod. Opakuje jen klausovské floskule o opuštění hodnotové politiky a příklonu k diplomacii, přeloženo k měkčímu přístupu k Rusku, Číně a dalším autoritářským režimům.
Šéf Motoristů sice neřekl nic průlomového nad rámec programového prohlášení vlády, jen ho rozvinul. Žádnou smysluplnou vizi posilující české národní zájmy rovněž nepředložil, jen načrtnul zemanovsko-orbánovskou cestu více azimutů, což už Babišův kabinet potvrzuje v praxi.
Černobílý svět
Snad málokdo počítal s tím, že by ministr zahraničí zpochybnil příslušnost Česka k Západu nebo že by vláda usilovala o odchod z EU a NATO. Pokud ale Macinka ještě před volbami otevřeně podporoval trojského Putinova koně „Michelangela“ Orbána, nemají jeho slova žádnou váhu a hodnotu.
Zůstává otázkou, co znamenají Macinkovy smyšlené kontrasty volající po změně, které zůstaly bez vysvětlení. „Přejít od aktivismu zpět k diplomacii. Od moralizování k vyjednávání. Od politiky gest k politice výsledků. Od automatického přejímání postojů k vlastnímu úsudku. A od zahraniční politiky, která příliš často demonstrovala, co si o světě myslíme, k zahraniční politice, která v tomto světě zajišťuje něco konkrétního pro Českou republiku.“
Není jasné, vůči čemu a komu se Macinka vymezuje. Svět není tak černobílý a jeho smyšlené kontrasty nikdy samostatně nefungovaly. Nechal jejich interpretaci viset ve vzduchu, a proto ji lze dedukovat jen z konkrétních kroků vlády.
Myslí snad neblahým „aktivismem“ otevřenou podporu Kyjeva proti ruské agresi? Je tou správnou „pragmatickou“ cestou stát na okraji EU, zbaběle příliš nevyčnívat z řady a stavět zemi do role bezvýznamného hráče místo hledání silných evropských spojenců? Kdo by ale bral vážně vládu, která jako jedna z mála negarantuje půjčku Ukrajině, nepodílí se na její finanční pomoci přes premiérem zpochybňovanou Koalici ochotných a muniční iniciativu drží při životě jedině pod tlakem NATO?
Znamená snad příklon k pragmatismu návrat k asymetrickému poklonkování Číně jako v Zemanově éře? Proklamace o stamiliardových investicích zkrachovaly. Dnes je situace na globálních trzích ještě vyostřenější a podnikání v Číně komplikovanější. Evropa dnes razí taktiku „spolupracovat tam, kde je to možné, ale systematicky snižovat závislost tam, kde může být Čína pro Evropu strategickým rizikem“. Macinka žádná rizika v tomto směru nedefinoval. Nemůže počítat ani s Trumpovou přízní, jelikož se Spojené státy stahují z Evropy.
Falešná a prázdná slova
Macinka kritizuje „jeden správný pohled na společnost, ekonomiku, evropskou integraci, migraci, energetiku nebo klima“, chová se ale sám jinak? Znamená to snad, že se nepokouší ostrakizovat jiné názory? O tom svědčí masivní čistky v resortech Motoristů, které chce vládní koalice ještě urychlit zrušením služebního zákona.
Každá vláda se musí smířit s tvrdou oponenturou. Pokud ovšem všechny své oponenty považuje za nepřátele a útočí na média a další nezávislé instituce, je na místě zpozornět, zda už kyvadlo u nás navzdory proklamacím o příslušnosti k Západu nevybočuje k východním autoritářským režimům.
Změna v zahraniční politice je skutečně patrná. Česko se stává nespolehlivým spojencem a nic na tom nemění ani ministrova falešná a prázdná slova před českými velvyslanci. Etalon důvěryhodnosti před západními spojenci dnes drží nejvýše prezident Pavel.
