Ministr Macinka chce změnit tvář české zahraniční politiky. Nápady má zajímavé, ale jednoduché to nebude
Důležité projevy ministrovi zahraničních věcí Petru Macinkovi jdou. Ukázal to v únoru ve Valném shromáždění OSN i v květnu v Radě bezpečnosti. Ukázal to teď i v Praze, když v pondělí na poradě našich velvyslanců nastínil, jak si představuje českou zahraniční politiku i naši diplomacii. Použil k tomu 1620 slov. Slova to byla zajímavá, ale zda se některé záměry podaří realizovat, je otázkou. Diplomacie, i ta česká, totiž někdy trpí velkou setrvačností. Pak je těžké cokoli změnit.
Vicepremiér Petr Macinka při vystoupení k velvyslancům zvolil projev, který nebyl určen jenom našim ambasadorům v cizině a odborné diplomatické komunitě. Byl to i politický vzkaz pro domácí politickou scénu. Proto použil i zvláštní formu – často krátké a důrazné věty, aby se věci, které říkal, neztratily v celkovém obsahu.
Přestože v případě zahraniční politiky se zejména politologové často ohánějí tím, že se v ní má udržovat kontinuita, vždy se objeví chvíle, kdy dozraje čas na změnu. A zdá se, že ten nastal i u nás. Macinka to řekl na poradě českých velvyslanců jasně: „Volby nejsou pouhou administrativní výměnou lidí ve Strakově akademii a v Černínském paláci. Volby jsou v demokracii mandátem ke změně politiky… Přejít od aktivismu zpět k diplomacii. Od moralizování k vyjednávání. Od politiky gest k politice výsledků. Od automatického přejímání postojů k vlastnímu úsudku. A od zahraniční politiky, která příliš často demonstrovala, co si o světě myslíme, k zahraniční politice, která v tomto světě zajišťuje něco konkrétního pro Českou republiku.“
Jmenoval i několik příkladů, které on sám viděl jako problémové: „Že existuje jeden správný pohled na společnost, ekonomiku, evropskou integraci, migraci, energetiku nebo klima. A že člověk, který tento pohled zpochybňuje, nemá pouze jiný politický názor, ale že je s ním něco v nepořádku. Kritika další centralizace Evropské unie byla vydávána za odpor k Evropě. Obrana hranic za nedostatek solidarity. Prosazování národního zájmu za sobectví. Nesouhlas s některými důsledky zelené politiky za nezodpovědnost vůči budoucnosti. A slovo národ chvílemi působilo skoro jako něco, za co bychom se měli omlouvat. My tento pohled nesdílíme,“ prohlásil Macinka.
Ať bude ministr Macinka a jeho tým sdílet cokoli, stejně se nevyhnou tomu, že obecně je zahraniční politika založena na třech pilířích – na hodnotách, zájmech a moci.
Mohlo by se zdát, že tu poslední položku, tedy moc, si může Česko jako země střední velikosti v podstatě škrtnout. Jenže každý stát má svou vlastní moc a u toho je důležité, jak dokáže maximalizovat svůj vliv a jak umí s použitím nejrůznějších nástrojů, včetně diplomacie, prosazovat své zájmy a řešení. Že se to České republice v posledních desetiletích ne vždy daří, je zřejmé. A jak dodal Petr Macinka „velká země si může dovolit některé chyby překrýt svou politickou, ekonomickou nebo dokonce vojenskou vahou. Ale my takový luxus nemáme.“ Nemáme a nikdy mít ani nebudeme.
Pokud chce šéf naší diplomacie dělat jinou politiku, podívejme se, na jakých hodnotách, zájmech a základech chce stavět. Samozřejmě jeden proslov nemohl popsat podrobněji některé jednotlivosti, ty se budou řešit v zákulisí.
Z ministrova pondělního projevu bych nejdříve vybral dvě věty, které považuji v kontextu přemýšlení o české zahraniční politice za zásadní.
První je věta: „Patříme na Západ.“
To zní až banálně, že? Ale to jasný vzkaz všem, kteří až moc otáčejí hlavu na Východ. Naše civilizace je západní, a ta je díkybohu úzce spojená se svobodu a demokracií. „To ale neznamená, že musíme opakovat každou chybu, která na Západě vznikne. Loajalita neznamená rezignaci na vlastní úsudek. A spojenectví neznamená, že Česká republika přestane mít vlastní zájmy. Může se stát, že se náš konkrétní zájem nebude v některé otázce krýt ani se zájmem našeho blízkého spojence. To není selhání spojenectví. To je normální stav mezinárodní politiky,“ řekl k tomu v pondělí ministr Macinka. Má pravdu a dovolím si tvrdit, že něco podobného ve vztazích s různými spojenci v příštích letech zcela jistě zažijeme a někdy to bude vydáváno za selhání, i když půjde o zcela pragmatické rozhodnutí, u kterého budeme hájit vlastní národní zájmy.
Pak je tady druhá Macinkova věta, která dává avizované změně politiky přece jenom nějaké mantinely: „Česká republika samozřejmě nemění své základní geopolitické ukotvení.“ Berme u toho ministra za slovo a sledujme v příštích letech, zda to dodrží.
Tím ukotvením i on myslí, že jsme členy Evropské unie a NATO. Že Spojené státy jsou naším klíčovým spojencem. A že Rusko, jak sám řekl, „svou invazí na Ukrajinu zásadně poškodilo evropskou bezpečnost a návrat k normálním vztahům není možný, dokud tato agrese pokračuje“. Macinka podpořil i protiruský sankční režim.
Současně ale dodal, že „kontinuita našeho ukotvení neznamená kontinuitu každé politiky. Neznamená kontinuitu každého názoru. A už vůbec neznamená povinnost přebírat od jiných pohled na svět“. Co přesně tato slova ministra znamenají a jak se konkrétně projeví, jen uvidíme. Vyložit se u různých vztahů dají všelijak. Ale počkejme, s čím česká zahraniční politika a diplomacie přijdou.
Ministr zahraničí v projevu k velvyslancům věnoval poměrně hodně času i tomu, jak si představuje práci českých diplomatů. Zjednodušeně, jak budeme schopni prosazovat české zájmy ve světě a jaký to bude mít na nás doma vliv. K tomu osobní poznámka – věnuji se této problematice více než tři desetiletí a rozdíly mezi českými diplomaty v jejich schopnostech či ochotě dělat to, co by si národní zájmy země vyžadovaly, byly a jsou vskutku velké. Mnohdy jsou to vysoce inteligentní osobnosti, které pracují v zájmu země. Ovšem vždy se mezi nimi našli i lidé, kteří řešili spíše vlastní osobní zájmy. Někteří zase zcela nekriticky buď velebili nebo hanili měnící se politické garnitury doma. Přitom by si v tom měli zachovat potřebný profesionální odstup.
Jak si ale práci českého diplomata či diplomatky představuje současný ministr Petr Macinka?
„Nejtěžším úkolem politika ani diplomata není reagovat na svět, který vidí kolem sebe. Nejtěžším úkolem je rozpoznat svět, který teprve vzniká,“ řekl Macinka. Tak to je úkol, který našim ambasadorům nezávidím. V tom se leckdo může utopit, navíc když jejich ministr říká: „Nepotřebujeme pouze vědět, co se kde stalo včera. To si dnes dokážeme přečíst během několika minut. Potřebujeme od vás také vědět, co se může stát zítra. Kdo bude ve vaší zemi důležitý za rok nebo za pět let. Kde se otevírá nový trh. Kde vzniká nebezpečná závislost. Kde se mění společenská nálada. A co z toho může Česká republika získat nebo naopak ztratit. Chci, abyste se na svět dívali primárně českýma očima. A pokud vaše profesionální analýza nebude odpovídat převládajícímu názoru v Praze, tím spíš ji od vás chci slyšet.“
U té poslední věty se zastavme. Protože nevěřím, že to bude většinově fungovat. Skutečně by chtěl šéf diplomacie od svých podřízených otevřeně slyšet, co se jim nelíbí například na zahraniční politice prezidenta Petra Pavla, premiéra Andreje Babiše nebo na jeho vlastní politice? To většina lidí přece neudělá. A když se nějaký odvážlivec najde, tak až přijde jiná vláda, poletí. Nebo bude šířit v rámci zveličení své práce drby a spekulace, což našim diplomatům také bohužel není někdy cizí.
Ministr Macinka chce pak každé významné zahraničněpolitické rozhodnutí současné koaliční vlády poměřovat třemi otázkami: Je to dobré pro bezpečnost České republiky? Je to dobré pro prosperitu České republiky? Je to dobré pro svobodu jejích občanů?
Proto prý bude naše zahraniční politika teď stát na třech základních principech: realismu, reciprocitě a diverzifikaci. Realismus podle Macinky znamená jednat s takovým světem, jaký je. Ne s takovým, jaký bychom si jej přáli mít. Reciprocita znamená častěji se ptát: Co tím získá Česká republika? Co můžeme nabídnout? A co za to očekáváme? A diverzifikace podle něj znamená, že rozumný stát nestaví svou bezpečnost ani prosperitu na jediné možnosti. To je pravda, vždy se nám to v minulosti vymstilo. Jak řekl Petr Macinka, „potřebujeme více trhů a ekonomických partnerů, bezpečné dodavatelské řetězce a přístup k energiím, surovinám a technologiím. A potřebujeme vztahy i s těmi částmi světa, které nesdílejí všechny naše názory. Diplomacie totiž není odměnou za názorovou shodu. Diplomacie začíná právě tam, kde úplná shoda neexistuje“.
S tím se dá sice souhlasit, ale k tomu pro pana ministra jedna kvízová otázka: Kolikrát ještě Česko změní svou politiku k Číně, která je dnes spolu se Spojenými státy rozhodující supervelmocí světa? Od listopadové revoluce v roce 1989 se to stalo už několikrát. Tomu v Pekingu nerozumí a ani nechtějí rozumět. Přitom odpověď na řešení našich vztahů s Čínou není vůbec jednoduchá, protože s touto zemí máme gigantický obchodní deficit a nic se na tom výhledově nezmění. Pekingem nehne v některých věcech nic, ani když se před ním budeme plazit. Jaká tedy bude nová politika české vlády k Číně? Bude skutečně založená na realismu a vzpomínané reciprocitě? Na to si rád počkám.
Petr Macinka se v pondělním projevu věnoval i ekonomické diplomacii. Říkal: „Jsme středně velká země bez velkého nerostného bohatství. Naše prosperita stojí na schopnosti lidí vyrábět, inovovat a obchodovat se světem. Ekonomická diplomacie proto není vedlejší disciplínou české zahraniční politiky. Je jedním z jejích hlavních úkolů. Každý vedoucí zastupitelského úřadu by proto měl být schopen odpovědět na jednoduchou otázku: Jakou konkrétní hodnotu přinesl můj úřad České republice? Nemusí to být jen kontrakt. Může to být investice, nový trh, strategický kontakt, technologie, bezpečnostní spolupráce nebo včasné varování.“
O ekonomické diplomacii se desítky let hovoří, ale ne vždy tyto snahy přinášejí konkrétní výsledky. Třeba pro někdejšího prezidenta Miloše Zemana, premiéra Andreje Babiše či místopředsedu vlády Karla Havlíčka je ekonomická diplomacie dokonce jakýsi fetiš. Kam Zeman a Babiš přijeli, tam se o to zajímali, vozili s sebou početné podnikatelské delegace a pak pyšně oznamovali, co krásného nás v byznysovém a investičním směru čeká. Když ale po letech vyhodnotíme tyto sliby, tak mnohdy z nich nezbylo vůbec nic. Byly to jen řeči. Ano, ekonomická diplomacie je veledůležitá, ale opatrně s těmi sliby. Kdyby ale nebylo těch slibů, tak by si politici některé cesty do ciziny nedokázali ani obhájit.
Tak či onak, ministr zahraničí Petr Macinka přednesl na poradě českých velvyslanců zajímavý projev. S mnohým, co řekl, se dá souhlasit. Ovšem v některých směrech to byl určitý ideál. Nebo dokonce sen. Realita bude mnohdy jiná. V politice je realita skoro vždy jiná. Stačí vydržet pár let. A diplomacie není nic jiného než politika, protože jde o zájmy, hodnoty i moc.
