Mýtus o hodných komunistech: Poučili jsme se ze srpna 1968, nebo si dáme reparát?
Má-li tragédie smysl v poučení z ní, pak rozhodně nejsme pozornými žáky životního kurzu, který jsme absolvovali 21. srpna 1968. Výročí jednoho z nejhanebnějších dnů našich dějin, otevřené sovětské okupace a sebezprznění našich národů pod vedením tribunů „Pražského jara“, obvykle v médiích doprovází popis hrdinských činů lidu toužícího po svobodě, lidu, jenž ve snaze změnit svět vymyslel socialismus s lidskou tváří, pokus stejně pravděpodobný jako snaha udělat z lejna čokoládu.
Ach, nádherní hrdinové oněch dnů – Alexandr Dubček, Josef Smrkovský, Zdeněk Mlynář, Oldřich Černík, Gustáv Husák, Ludvík Svoboda, Ota Šik, Jiří Pelikán a bůhvíkdo další… „Jsme s vámi – buďte s námi!“ Ó, jak vznešeně to znělo, téměř jako „Liberté, égalité, fraternité…“ Hovno! Přestaňme fňukat nad „zadušenými nadějemi“ Pražského jara. Svět se měnil dávno před tím a před námi, Berlín 1953, Poznaň 1956 a hlavně masakr v Budapešti 1956. Jen předposrané Československo až na krátkou plzeňskou bouři v roce 1953 zahnívalo v smrádku a teploučku jak čuník před porážkou.
Po likvidacích výše uvedených povstání a stavbě Berlínské zdi v roce 1961 byla naděje na demokratizaci režimu reálná asi jako víra v čápa nosícího děti. Měli bychom si odplivnout při nostalgickém vzdychání nad iluzemi o socialismu s lidskou tváří pravděpodobném jako založení Domova důchodců manžely Stodolovými. Sovětská okupace a povinná účast armád Varšavské smlouvy nebyla překvapením. Je lhostejné, zda „zvací dopis“ podepsalo 99 nebo 9999 kolaborantských sviní, jejich jména ať dál hnijí v žumpě historie! I dnes je dost těch, kteří již mají propisku připravenou na stole.
Je směšné se dojímat nad osudy „reformních“ komoušů, architektů přestavby předválečného demokratického státu na koncentrák (1948), nad jehož velikostí by Himmlerovi závistí puklo srdce. „Reformismus“ těchto zrádců byl jen v tom, že se v zájmu udržení koryt přilepili na vzepětí občanstva jak lejno na košili, aby se později – až na jednoho – nestyděli za křiku „Jsme s vámi, buďte s námi!“ hodit agresorovi národ jako obětinu. Mrchožrouti si pak spolu s ním pochutnali na mrtvole obrodného procesu, aby si zachránili kůži, a čeští oslové v ulicích hýkali nadšením, jací jsme pašáci, že jsme se nenechali vyprovokovat ke zbytečnému odporu jako Madaři v roce 1956.
Pražské jaro bylo původně jen palácový puč jednoho křídla komoušských gangsterů proti jiným, kteří měli být podle rebelů už nažraní dost. Komoušům mladší generace, kteří si mysleli, že přišel čas výměny u koryt, se ale puč vymknul z rukou, když se ho nečekaně chytla ulice! Od března 1968 do chvíle, kdy frašku o slušných komouších ukončil přítel na věčné časy, se jen vezli na žebřiňáku. Stalo se tak o půl roku dříve, než by to udělali sami. O mrtvých jen dobré! Zas budeme ronit slzy nad soudruhy, kteří v Moskvě po zjištění, že se ke korytu tlačili brzo, spáchali harakiri a dvěstěkrát napsali: „Už nikdy nebudu kontrarevolucionářem!“
„Museli podepsat,“ mudroval lid, „vždyť by je Rusáci pověsili!“
Když tehdy třiadvacetileté Panoptikum z pomníku Františka Palackého na konečné trolejbusu č. 61 opáčilo, že – na rozdíl od malíře pokojů, jenž může jen spadnout ze štaflí – jde o riziko povolání „vůdce národa“, spasilo se před lynčem jen zrychleným ústupem. Dva dny poté lid vítal zachráněné kolaboranty a milované zrádce voláním: Jsme s vámi – buďte s námi!
Ach, ten Saša, jakou on uměl skočit šipku do bazénu. Nebýt Smrkovského, nevznikly by Lidové milice, železná pěst strany, a neproběhla by úspěšně ani likvidace kulaků. Ludvík Svoboda, agent KGB a StB, se svou lidovou armádou byl hrází zločinné klice buržoazních ministrů, kteří bránili lidu v budování nové společnosti dodržováním ústavy… Všichni mužové Pražského jara mají své životopisy, čtěte je pozorně, jsou poučné i dnes. Jsme s vámi – buďte s námi… jo, ale vocamcaď pocamcaď!
Zase budeme poslouchat, kdo že nás tehdy vlastně přepadl. Může nám být u řiti, zda byl Brežněv Ukrajinec, nebo se tam jen narodil. Mezi okupačními jednotkami byly jak ukrajinské, tak uzbekistánské, běloruské, tádžické a bůhvíjaké národnosti sovětského koncentráku, samy tehdy okupované padesát let. Brežněv byl především bolševická svině jako celý ÚV KSSS. Vinni nebyli nešťastníci, kteří přijeli v „hranatých železných maringotkách“, aniž tušili, kde jsou. Koneckonců připravena podílet se na vraždění Maďarů byla v říjnu 1956 i „československá lidová armáda“. A masakry 21. srpna 1969? Ty provedla dle konceptu „udělej si sám“ právě čs. armáda, Veřejná bezpečnost a „železná pěst strany“, hajzlové z Lidových milicí.
Mluvíme-li o příliš ohebné páteři části české společnosti, byla zlomena srpnem 1968 a ještě víc právě srpnem 1969. Stejné kreatury jako autoři zvacího dopisu, maskovaní komouši a náckové, jsou i dnes mezi námi a část z nich dokonce aktuálně vládne. Adorují útok Ruska na Ukrajinu, sní své vlhké sny o ruském míru a ani vyšší řády desítek milionů zavražděných ruským nacibolševismem je neodradily od těšení se na chvíli, kdy se „kůň ruského kozáka napije z Vltavy“, jak zpívá básník, a oni nám pak konečně „zatnou tipec u samého kořínku“. Aktuálně na tom usilovně pracují. Je čas se ptát, jsme po osmapadesáti letech už dostatečně poučeni, nebo chceme reparát?
