Kreml a jeho „bratrské pomoci“: Brežněv chtěl v roce 1968 poslušný stát, Putin chce Ukrajinu vymazat
Od tanků v pražských ulicích k raketovému ostřelování Kyjeva. Kdykoliv Moskva posílá svoje vojska k sousedům, balí invazi do frází o fašismu, obraně před NATO a bratrské pomoci. Srovnání sovětské rétoriky z roku 1968 a té Putinovy z roku 2022 ukazuje děsivou kontinuitu ruského imperiálního myšlení.
Když v noci na 21. srpna 1968 přistávala na ruzyňském letišti první sovětská letadla, moskevský rozhlas už měl připravenou legendu o „bratrské pomoci na žádost čs. stranických a státních činitelů“. O padesát čtyři let později, ráno 24. února 2022, oznamoval Vladimir Putin ve věci Ukrajiny téměř totéž. Rusko spustilo „speciální vojenskou operaci“ k ochraně lidí. Zároveň použil termín „demilitarizace a denacifikace“. Moskva se v čase neproměňuje — jakmile potřebuje zničit suverenitu souseda, vybalí osvědčený lexikon smyšlených hrozeb a bratrské lásky, která zabíjí.
„Bratrství“, které se neodmítá
Základním stavebním kamenem sovětské i moderní ruské propagandy při vojenské agresi je koncept nevítaného, leč vynuceného „ochranitelství“. V roce 1968 sovětský tisk i tiskové zprávy TASS opakovaně zdůrazňovaly, že vojska pěti zemí Varšavské smlouvy nepřicházejí jako okupanti, ale jako „věrní přátelé“, kteří plní svou internacionální povinnost. Československo podle nich podlehlo kontrarevoluci a bylo potřeba zachránit tamní socialistické výdobytky i všechen lid před ním samotným. Podpis pod takzvaným „zvacím dopisem“, vytvořeným skupinou stalinistických funkcionářů v čele s Aloisem Indrou a Vasiľem Biľakem, posloužil jako chatrná právní zástěrka pro vojenskou intervenci půlmilionové armády.
V roce 2022 Vladimir Putin nahradil proletářský internacionalismus označením „Ruský svět“ (Russkij mir). Úlohu Biľakova zvacího dopisu tentokrát sehrála formální žádost představitelů narychlo uznaných separatistických entit — takzvané Doněcké a Luhanské lidové republiky. Narativ však zůstal identický: Ruská federace nepřichází dobývat, ale „chránit obyvatelstvo Donbasu před genocidou“ a přinést bratrskému ukrajinskému lidu osvobození od „kyjevského režimu“. V obou případech Moskva agresivně odmítá přijmout realitu, že daný národ si zvolil vlastní cestu, a jakýkoliv odklon od kremlem diktované linie interpretuje jako cizí spiknutí.
Stálý blud: Západní fašisté u našich hranic
Aby Rusko dokázalo obhájit invazi před vlastním obyvatelstvem i světovou veřejností, potřebuje monstrózního vnějšího nepřítele. V roce 1968 sovětská propaganda tvrdila, že v Československu operují západoněmečtí revanšisté, agenti CIA a západní rozvědky, kteří se pokoušejí rozbít východní blok. Československé reformátory sovětské orgány běžně častovaly nálepkami „fašistické živly“ a „přisluhovači imperialismu“. Podle tehdejší doktríny Leonid Brežněv pouze předešel chystanému vpádu armád Severoatlantické aliance přes šumavské hranice.
Tento vzorec dosáhl v roce 2022 svého absolutního vrcholku. Vladimir Putin ve svém projevu ze 24. února 2022 označil vedení suverénního státu v čele se židovským prezidentem za „bandu narkomanů a neofašistů“. Ústředním motivem se stala „denacifikace“ a tvrzení, že NATO rozšiřováním na východ vytvořilo z Ukrajiny „anti-Rusko“, jež bezprostředně ohrožuje existenci samotné Ruské federace. Stejně jako v roce 1968, kdy sovětské tanky „musely“ předejít západní invazi, musely i v roce 2022 ruské rakety „preventivně“ udeřit, protože Západ údajně připravoval útok na Donbas a Krym.
„V roce 1968 i v roce 2022 vidíme stejnou neschopnost Kremlu akceptovat, že východoevropské národy nechtějí žít pod ruským područím z vlastního rozhodnutí, nikoliv z dojednaného příkazu Washingtonu.“
Od Brežněvovy doktríny k vymazání národa z mapy
Přes zjevnou kontinuitu však mezi lety 1968 a 2022 existuje zásadní a nebezpečný posun. Sovětský svaz v roce 1968 operoval v rámci tzv. Brežněvovy doktríny omezené suverenity. Brežněv nezpochybňoval existenci československého národa ani státu jako takového; chtěl pouze udržet poslušnou satelitní vládu v hranicích sovětské sféry vlivu. Moskva po srpnové okupaci dosadila k moci husákovské normalizátory, ale Československá socialistická republika zůstala formálně samostatným subjektem na mapě světa.
Putinovské Rusko však zašlo podstatně dále. Ve svém esejistickém pamfletu z července 2021 „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“ i ve svých projevech v únoru 2022 Putin otevřeně deklaroval, že Ukrajina je umělý stát vytvořený bolševiky a ukrajinský národ v podstatě neexistuje. Zatímco Brežněv chtěl v roce 1968 Československu naordinovat dogmatický komunismus a kázeň, Putin v roce 2022 přišel Ukrajině odejmout právo na vlastní národní identitu, státnost a fyzickou existenci. Rétorika agrese se tak proměnila z ideologické policie na přímo genocidní vyhlazování.
Lekce z dějin, kterou nelze zapomenout
Porovnání kremlské rétoriky z let 1968 a 2022 usvědčuje Moskvu z chronické recidivy. Ať už vlajka nad Kremlem nese srp a kladivo, nebo carskou trikolóru, argumentační výbava pro vojenské pustošení sousedů zůstává nedotčena: fiktivní zvací dopisy, smyšlená hrozba NATO, boj s „fašismem“ a předstíraná péče o bratrský lid. Pro českou i evropskou společnost z toho plyne jediné poučení — věřit jakýmkoliv mírovým deklaracím či garancím z úst ruských představitelů znamená ignorovat více po desetiletí prověřenou zkušenost s tím, jak Moskva definuje slovo „pomoc“.
