V Poslanecké sněmovně zuří válka. Politika ale nemá fungovat jako vyhrocený zápas Sparta – Slavia
Rozpoutáme válku. Tím si v Poslanecké sněmovně vyhrožují vládní a opoziční politici. Přitom většina občanů si přeje, aby strany na důležitých věcech více spolupracovaly. K tomu ale nesměřujeme. Poslanci nechápou, že politická diskuse nemá být jako vyhrocený fotbalový zápas Sparta – Slavia. Občané státu navzdory všem názorovým rozdílům sdílejí jednu šatnu.
Před několika dny se politici brutálně rozhádali na jednání grémia Poslanecké sněmovny. Grémium, které tvoří předseda a místopředsedové sněmovny a zástupci všech stran a hnutí, kteří mají v dolní komoře parlamentu vlastní poslanecký klub, není oficiální ústavním orgánem, ale slouží k dohodě nad programem a chodem Sněmovny. Nebo, jak vidíme, může být i místem velkých sporů a vzájemného vyhrožování.
Grémium zkolabovalo, když vládní strany, které mají většinu, oznámily, že při jednání o nedůvěře vládě, kterou svolala opozice, neproběhne takzvaný zip, tedy, že se nebudou střídat řečníci obou nepřátelských táborů. Místo toho jsme první i druhý den jednání viděli orloj ministrů.
Opozice takový postup považuje za hrozný (u Motoristů to platí stoprocentně, protože to sami o sobě říkají) a prý chce na pražské Malé Straně rozpoutat peklo. Objevila se i hrozba blokování Sněmovny při jednání o rozpočtu, což by mohlo vést až k rozpočtovému provizoriu. Na oplátku šéf motoristických poslanců Boris Šťastný vyhrožoval dalším zpřísňováním fungování Sněmovny.
Jak napsal web Novinky.cz, podle opozičních politiků se na grémiu nepřijatelně chovali lidé z koalice. „Jsou tak opilí mocí, že si myslí, že mohou všechno. Chovali se k nám neskutečným způsobem. Bylo to za hranicí myslitelného,“ popsala situaci pro Novinky.cz předsedkyně klubu Pirátů Olga Richterová. „Jednání a dohody budou v příštích týdnech komplikovanější“, potvrdila i předsedkyně klubu ANO Taťána Malá.
Ministr sportu Boris Šťastný chce situaci řešit silou. Přestože má Sněmovna nový jednací řád, chce iniciovat debatu o změnách usnesení doprovázejících jednací řád, aby se minimalizovala možnost opozice zablokovat Sněmovnu. „Týká se to podávání pozměňovacích návrhů, možnosti omezovat řečnickou dobu a určovat pevné časy hlasování. Dříve se tomu v kuloárech říkalo atomový kufřík,“ sdělil Novinkám.cz.
Takže válka, a to ještě s použitím pomyslných jaderných zbraní?
Na rozdíl od sněmovních hašteřivců si většina voličů přeje pravý opak. Dlouhodobě vyjadřují přání, aby politické strany mezi sebou méně bojovaly a více spolupracovaly na zásadních tématech. Potvrzují to pravidelné průzkumy agentur STEM i CVVM. Veřejnost je unavená z neustálých politických soubojů, u kterých řečníci předvádějí verbální a mentální akrobacii.
Například rozpočtovou odpovědnost, tedy méně dluhů, si přeje více než osmdesát procent voličů. Jenže to nedělala ani Fialova, ani Babišova vláda.
Nesmiřitelné postoje sice mobilizují tvrdá jádra voličů, ale těchto lidí je menšina. Navíc více než třetina voličů je nerozhodnutých a toto číslo se v poslední dekádě zvyšuje. I tito lidé dávají přednost dialogu a praktickým řešením před ideologickými a osobními spory.
Pokud by probíhala v našem parlamentu normální diskuse, tak v zásadě lze hovořit o všem, s každým a vždy. Jenže to nevidíme a ani neuvidíme. Jedním nebo druhým táborem jsou z diskuse vylučovány nejenom jednotlivé nápady, ale i celkové názory. Odmítání či blokace toho, o čem se bude jednat, zrychlené projednávání a nedostatek kritické diskuse, mohou být cestou k možným horším zákonům. Na konci diskuse má být kompromis. Místo toho se vyhrožuje válkou.
Hnutí ANO, i když je léta nejsilnější politickou stranou, není legendární Spartou či Slavii politiky. Strany s méně voliči, jako ODS nebo STAN, nejsou jako fotbalisté Bohemians, kteří se motají uprostřed tabulky. A strany s méně poslanci jako Piráti, SPD a Motoristé nehrají druhou ligu. Všechny tyto týmy hrají společnou ligu. Hrozit proto válkou v Poslanecké sněmovně je nepochopení toho, jak má demokratická politika fungovat.
Bylo by proto užitečné si uvědomit, že společenský a politický diskurz nemají fungovat jako vyhrocený fotbalový zápas. Navzdory všem myslitelným rozdílům v názorech hrajeme všichni na stejném hřišti, které se jmenuje Česká republika. Chtě nechtě u toho musíme sdílet i společnou šatnu. I s těmi někdy smradlavými dresy. Pokud to dělat nechceme a nebudeme, jednou nás porazí soupeř, který má radost z naší nejednoty.
