Víte, čemu nerozumím? Proč některým lidem Václav Havel stále tak vadí, říká redaktorka Eva Hůlková

Václav Havel si sám ­vybral, s kým si každý týden bude v Hovorech v Lánech povídat?

Eva Hůlková: Kdepak. Pracovala jsme ve zpravodajství Radiožurnálu a s touto nabídkou mě oslovil tehdejší šéf Alex Pícha. Václava Havla jsem osobně neznala, nebyla jsem ani velká „havlovka“. Vydala jsem se za panem prezidentem do takzvaného domečku v Královské zahradě na Pražském hradě. Do té doby jsem se s Václavem Havlem nikdy nepotkala. Trému jsem neměla, rozechvělost jsem nepociťovala, převládala zvědavost. Když pan prezident přicházel, už z dálky se usmíval, bylo zřejmé, že je taky zvědavý, koho že mu tam z rozhlasu poslali, jestli si sedneme. Tento pořad by se totiž asi obtížně dal dělat s někým, kdo by mu byl úplně proti srsti. Podali jsme si ruku – a už to jelo. Následujících sedm let jsme se vídali minimálně jednou dvakrát za měsíc.

Robert Tamchyna: U mě to bylo podobné. Na rozhlasové stanici Praha jsem se tehdy věnoval publicistice. Za prezidentem Václavem Havlem jsem také jel do prezidentského domečku. Akorát rozechvění jsem ve svých dvaadvaceti pociťoval velmi zřetelně. Bylo horké květnové sobotní odpoledne, já měl na sobě sako a utaženou kravatu. Nikdy nezapomenu, jak Václav Havel mou upjatost a patrnou nervozitu krásně rozstřelil onikáním. Obrátil se na Ladislava Špačka: „Pane doktore, řeknou mladýmu, aby si u nás sundal sako.“ Atmosféra se uvolnila a začali jsme točit.

Museli jste své otázky posílat na Hrad dopředu?

EH: Nikdo to po mně nežádal. Potýkala jsem se s něčím jiným. Jelikož jsem pracovala v domácí redakci Radiožurnálu, tak mi šéfové opakovali, na co všechno se musím zeptat, abychom to měli do zpráv. Občas to ale byla taková pěna dní, o které Václav Havel vůbec mluvit nechtěl.

RT: Většinou jsem ve středu nebo ve čtvrtek posílal svoje témata mluvčímu prezidenta Ladislavu Špačkovi. Mnohokrát se stalo, že je prezident prolétl chvilku před natáčením. Někdy řekl: „Tohle ještě ne, tohle za dva týdny.“ A nebylo výjimečné, že sám navrhl, o čem by chtěl hovořit, což znamenalo, že jsem musel mít přehled o aktuálním dění ve světě i na domácí scéně. Pamatuji si, jak ho v mých prvních Hovorech s ním zaujala otázka, která se týkala odpovědnosti politiků. Řekl: „To je dobře, že se na to ptáte.“

Člověk si často namlouvá, že si vše důležité zapamatuje, a pak se nestačí divit, co všechno zapomněl. Vedli jste si v čase Hovorů v Lánech deníkové záznamy?

EH: Během těch sedmi let jsem si s výjimkou čtrnácti dnů nedělala žádné poznámky. Nedávno jsem našla, co jsem si ty dva týdny zapsala. Kousek vám přečtu: „Dnes jsme mluvili mimo jiné o tom, jak píše prezident projevy. Bylo to jeho velké přání, neboť se cítí velmi dotčen tím, že si někteří lidé myslí, že mu jeho projevy někdo píše. Na natáčení se dostavil podomácku, jak je jeho zvykem v Lánech, to jest v džínech a v tričku, a hned si začal stěžovat, že ,furt píše a píše a píše, nemůže ani ven na procházku, ani do hospody, ani nic, a ještě ke všemu si lidi myslí, že ty projevy nepíše on. To se tedy na to může vykašlat.‘“ Konec citace.

RT: To je kouzelné.

EH: Tak tedy ještě jeden úryvek. Chtěla jsem s prezidentem probrat propíranou sexuální výchovu ve školách, bylo to tehdy aktuální téma. „Prezident prohlásil, že on se všechno dozvěděl až velmi pozdě a že mu to sdělil jeho spolužák takovým způsobem, že na to do smrti nezapomene, případně by mi to mohl říci někdy do silvestrovského programu. Rovněž nezapomněl podotknout, že doufá, že se něčemu novému přiučí i v šedesáti letech.“ Na mikrofon už jsme hovořili seriózně. U Václava Havla hodně záleželo na jeho okamžitém rozpoložení. Někdy přišel smutný a během natáčení roztál. Taky se ti to stávalo?

RT: Tak já nejsem žena…

EH: No to je přece jedno… Považovala jsem za poklonu, když Ladislav Špaček konstatoval, že patřím mezi novinářky, které se nesnažily prezidentovi vlichotit do přízně.

Předpokládám, že jste si s Václavem Havlem vykali.