V letech 1995–2004 prošlo nejrůznějšími českými výchovnými zařízeními na 17 tisíc dětí, přičemž 56 % z nich po odchodu z dané instituce spáchalo trestný čin. Právní úprava řešící dětské domovy, výchovné a diagnostické ústavy, dětské domovy se školou, střediska výchovné péče atd. je zastaralá a trpí kvůli ní jak děti, tak jejich okolí. Pasáže o zákonem povolených vycházkách jsou pro města poblíž mnohých zařízení hrozbou. Nechcete, aby vaše dítě potkalo při venčení psa psychiatricky diagnostikovaného mladého muže, nekrofilního sadistu, který má na kontě loupežná přepadení a dva pokusy o vraždu – a zrovna je venku na vycházce…
I o tom mluvíme v aktuálním čísle Reflexu s RUDOLFEM JAKUBCEM (52), který je osm let ředitelem výchovného ústavu v okrajové děčínské čtvrti Boletice a jenž zná osobně valnou většinu tuzemských dětských vrahů. S několika z nich se ostatně potkává dennodenně. Zde nabízíme několik bonusových otázek, které na papíře nenajdete.
Ve vašem zařízení na okraji Děčína se 180 zaměstnanců stará o 132 chlapců, z nichž 116 má nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovu. Máte tu dvanáctičlenné oddělení pro ty nejzávažnější případy, pro mladistvé vrahy nebo ty, kteří vraždu nedokonali, ale naplánovali a vše skončilo třeba těžkým ublížením na zdraví. Existuje v Česku podobné zařízení?
Zatím ne, ale ministerstvo školství plánuje založit další ústavy našeho typu, dva na Moravě a dva v Čechách. Uvidíme, jestli se to podaří; zatím drtivá většina medializovaných případů dětských zločinců nejtěžšího kalibru končí u nás. Vinou nedostatečné kapacity a mizerné legislativy jsou děti v dnešní době umisťovány ne do ústavů, kam patří, ale do těch, kde je právě místo. Takže k laskavým kolegům z obyčejných dětských domovů s bezproblémovými dětmi, které prostě jen neměly v životě štěstí, přibudou dva tři sígři s psychiatrickou diagnózou a úplně jim to tam rozloží. A ty děti před nimi nemají kam utéct. Tohle se děje stále častěji, jen se o tom moc nemluví. Před půl rokem se v jednom ústavu chlapec pokusil zabít dvě vychovatelky. Teď už ho tu máme my, ale systémové problémy to neřeší.
Za adiktology a psychiatry jezdíte s vašimi chovanci na vyšetření a terapie přes půl republiky, tyto profese jsou jsou k nesehnání celostátně. Ovšem školám tady v severočeských Sudetech chybí i další odborný personál – nemohou ani na částečný úvazek sehnat školní psychology a speciální či sociální pedagogy. Jak je na tom váš ústav?
Speciální pedagogy jakžtakž pokryté máme, ale dvě naše psycholožky jsou na mateřské dovolené, takže bychom potřebovali jednoho a půl psychologa. Sehnat šikovného psychologa, nebo vůbec nějakého, který u nás chce pracovat, je obrovský problém. Za posledních pět šest let mi jich odešlo možná pět, protože tu práci nezvládali. Naše děti jsou náročné a může tu dojít k napadení. Práce ve školách je jednodušší, v terapeutických poradnách a klinikách si psychologové přijdou na větší peníze. Ačkoli naši vychovatelé a učitelé mají zvláštní příplatek, dostanou třeba o 2 500 korun víc než na standardních školách. Zato noční asistent, který hlídá tyhle děti v noci, se vyšplhá nejvýš na nějakých 22 000 čistého. Sežeňte za to šikovného člověka, aby měl k těm dětem vztah a dokázal si s nimi poradit.
Jednou ze zásadních podmínek úspěšné resocializace zločinců, a u dětí to platí zvlášť, je jejich intenzivní zapojení do společnosti. Od které se je naopak snažíte izolovat. Jste si vědom toho paradoxu?
Ano, jistě. Ale těch našich dvanáct nejtěžších případů prostě izolovat musíte. Sama si jako místní pamatujete na incident v děčínském obchodním centru Pivovar – před půl rokem tam dva naši chlapci kvůli cigaretě jednoho pána zbili do bezvědomí. Byli to chlapci, kteří by dle mého nikdy neměli mít nárok na vycházku. Ten muž se z toho dostal, ale jeho trauma je samozřejmě doživotní. Od té doby jsem ve věci vycházek ještě striktnější, byť se kvůli tomu mohu dostat do problémů s některými dozorujícími orgány. Jenže co by se stalo, kdyby takhle přepadli malé dítě, holčičku? To si nechci vzít na svědomí.
Ti chlapci, které jsem viděla ve třídách i při práci ve skleníku, studují, nebo jsou v učení?
Nemáme tady děti, které by dokázaly zvládnout maturitu. Některé se bez problémů vyučí, řada má lehké mozkové postižení, lehkou mentální retardaci. Nejsou tu nadané děti jako v dětských domovech, které třeba studují v zahraničí.
Kde si kluci saturují svoje city a fyzické potřeby?
Samozřejmě vznikají tenze, testosteron u těchhle kluků funguje enormně. Ale řada z nich jezdí domů, leckdo co týden nebo čtrnáct dní, případně na prázdniny, a mají tam vztahy se svou slečnou. Nevidím v tom až takový problém.
Jako spoluvězni ve vězení šikanují pedofily, děje se něco podobného i tady?
Ne. Skupinu dětí řídíme my – ve věznici se řídí sama, protože tam nemají tolik personálu. Na extrémních poruchách chování jsou tři pracovníci na šest dětí, takže nedopustíme, aby se tu zaváděly nějaké vězeňské manýry. Ale samozřejmě jsme tu měli kluky, jejichž životním snem nebylo stát se leteckým inženýrem, ale být „barákovej“ (polooficiální instituce zástupce oddílu odsouzených; pozn red.) ve Valdicích – protože táta nebo strejda byli valdičtí kápové. Ti kluci páchali trestnou činnost s nadšením, protože je přibližovala vězeňské kariéře, kterou měli v rodině.
Rozhovor s Rudolfem Jakubcem si přečtěte v Reflexu č. 17/2024, který vychází 25. dubna 2024.
