Modrá tsunami smetla Trumpův mýtus. Zbylo jen nafouknuté ego a vyděšení evropští spojenci
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Drtivá porážka republikánů v amerických volbách potvrdila a urychlila odklon evropských radikálně pravicových politiků od Donalda Trumpa, k němuž docházelo již dříve kvůli jeho nepopulárnímu válečnému angažmá v Íránu.
- Zatímco Trump jako politická osobnost ztratil svou auru výjimečnosti a stal se toxickým spojencem, samotné principy trumpismu a národního konzervatismu budou v Evropě v adaptované podobě fungovat i nadále.
- Evropští nacionalističtí lídři dosud na Trumpovy excesy reagovali opatrnou kritikou či mlčením, po volebním debaklu se však budou muset více spoléhat na vlastní politickou cestu bez vazby na amerického exprezidenta.
Drtivá porážka republikánů v midterms volbách bude mít důsledky nejen pro vnitrostátní americkou politiku, ale citelně také ovlivní podobu ideového světa, který se Donald Trump rozhodl vybudovat. Identifikace evropských nacionalistických politiků s jeho MAGA hnutím už několik měsíců slábne. A to, jaký američtí voliči teď vystavili Trumpově administrativě účet, lídrům evropské radikální pravice jen potvrzuje, že když odvracejí od Bílého domu zrak, dělají správně.
Fascinace silným lídrem vystřídaná vystřízlivěním
Příběh Donalda Trumpa pro ně byl fascinující. Muž, kterému se nejdřív od základů povedlo změnit svou vlastní politickou stranu, se před dvěma lety vrátil k moci, aby na druhý pokus transformoval robustní americkou demokracii. Jeho rozhodnost a síla mnohým imponovaly. Některým – jako třeba maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi – natolik, že sami pomáhali s dodáváním ideologických know-how, která se do amerického prostředí dala přenést.
Ty časy jsou pryč. Drtivá porážka republikánů – a v rámci ní viditelný debakl těch, které podpořil přímo americký prezident – se stala potvrzením toho, že radikálně pravicoví politici v Evropě dělají dobře, když se od Trumpa odvracejí. Činí tak už nějakou dobu, drtivá většina z nich minimálně od jarního počátku íránského dobrodružství, které nepochopitelné přijde zdaleka nejen jim. Určitá část radikální pravice je s Trumpovou egoistickou válkou nespokojená prostě proto, že v současné geopolitické realitě fandí Rusku. Jiní zase reziduálně pracují s latentním antisemitismem, který velí být podezíravý vůči čemukoliv, co k jednacímu stolu přinese Izrael. A jiným prostě celý konflikt přijde jako nebetyčná blbost.
Íránský konflikt a pád republikánských bašt
Proto to nebyl jen americký viceprezident J. D. Vance, kdo íránskou válku pojmenoval jako jeden z důvodů, který Ameriku dovedl k úterní „modré vlně“. V jejím důsledku za jeden den republikáni ztratili kontrolu nad oběma komorami Kongresu. Někde byla porážka obzvlášť ostudná: třeba při ztrátě tradičních bašt Kansasu nebo Texasu. A evropští populisté si skutečně nebrali servítky: místopředseda francouzského Národního sdružení Louis Aliot prohlásil, že Trump zaplatil vysokou politickou cenu za „válečné dobrodružství v Íránu“, předsedkyně německé AfD Alice Weidel pak rozpoutání íránské války rovnou označila za porušení Trumpova slibu skoncovat s americkým vývozem demokracie.
Mnoho někdejších fanoušků Trumpa tak teď odhazuje v dál červené čepice symbolizující jeho úspěch. Následují tím už nemálo Američanů, které budou brzy doprovázet i vnitrostraničtí republikánští kritici. Přestože mnoho komentátorů už označilo volby za začátek konce éry Donalda Trumpa, v interpretaci jeho odkazu v Evropě bude nyní záležet na tom, jak silnou schopnost adaptability evropští politici, kteří si na rozdíl od radikální pravice v Evropě na moc často ještě nesáhli, projeví.
Konec mýtu o neporazitelnosti a rozpad Trumpovy aury
Je totiž třeba důsledně oddělit trumpismus jako ideový směr a Donalda Trumpa jako personu symbolizující úspěch národního konzervatismu. To první může v rebrandované a přizpůsobené podobě docela dobře přežít. Balíček koncentrovaného odporu k migraci, k přijímání ekologických opatření a urážek levičáků všeho druhu pro evropské politiky funguje tak skvěle, že nedává vůbec žádný smysl se ho vzdávat. Donald Trump, ačkoliv tohle jeho samotného bolí nejvíc, v těchto volbách totiž přišel o zlatou korunku úspěchu, kterou si přitom sám nasadil. Od 3. listopadu už vedle pojmu „Trump“ ve slovníku nejsou zlatým písmem napsány definice jako „dechberoucí návrat do úřadu po čtyřleté pauze“, „ideový otec, který má vše promyšlené a ví, co dělá“ nebo „ten, kdo nastavuje směr“.
Místo toho je tam limitace jeho osobní moci, která měla být předpokladem jeho transformace amerického systému, smějící se hvězdy demokratů, včetně těch označovaných za demokratické socialisty, a to ze všeho vůbec nejhorší: že se Trump z výjimečnosti propadl do průměrnosti, když se mu stalo to, co mnohým jeho předchůdcům. I když totiž republikáni přišli o důležitá křesla, nedá se říct, že by tahle porážka byla nutně svým rozsahem ojedinělá. Problém ale je, že nastala u někoho, kdo vlastní vahou vyvolal tak bombastická očekávání, že je logicky absolutním debaklem.
To, že k Trumpovi jsou dnes kritičtí předně ti, komu v nejbližší době takříkajíc „o něco půjde“, je dostatečným důkazem o tom, jak moc je dnes toxický. Marine Le Pen ve Francii bude chtít na jaře konečně usednout v Elysejském paláci. Stejně jako v poslední prezidentské kampani Národní sdružení ničilo materiály, kde si předsedkyně strany třese pravicí s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, který zrovna zahájil plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, dává pro ni smysl podobným způsobem nyní „roztrhat“ i obrázky dokládající přátelství s Donaldem Trumpem. U této strany se tento posun už nějakou dobu pojí s ideovým umírňováním a snahou být státotvornou a příčetnou politickou silou. Tohle se neděje zdaleka u všech, podíváme-li se například do sousedního Německa na případ AfD.
Strategické spojenectví ztrácí smysl: Proč se evropští lídři odvracejí
Spojenectví s americkým prezidentem, který nejenže každým dalším krokem v zahraniční politice potvrzuje, že pohrdá rovnocenným partnerstvím s Evropou, ale projevuje se též čím dál víc excentricky a izolovaně od reálných problémů současného světa, nemůže těmto politikům přinést do budoucna už nic, co by mohli pro své vlastní vítězství potřebovat. Trump se stal extrémně nepopulární postavou, které není důvod věřit, že ještě zažije politický úspěch. Ostatně evropští vůdci si lámou hlavu spíš s tím, jak s ním nějak vyjít za cenu co nejmenších politických nákladů. Američanům ukázal, že problémy umí vyvolávat, ne řešit. Válkou v Íránu je navíc uvrhl do zbytečné ekonomické nejistoty.
To, jak snadno se evropská radikální pravice Trumpa vzdává, svědčí též o tom, že hnutí MAGA je ve skutečnosti postavené na olověných nohou jednoho ega, nikoliv ideologické propracovanosti. Nepřináší totiž nic specifického, originálního, co by se dalo v evropských poměrech aplikovat. Boj s migrací je něco, s čím evropští populisté pracují už dlouho, a dokážou se ve „vlastnictví“ tohoto tématu orientovat docela dobře sami.
Neváhají Trumpa pochválit, když americká administrativa institucionálně podpoří agenty ICE, již se stali symbolem ostrých zákroků proti cizincům, v konečném důsledku jim ale z dlouhodobého hlediska škodí to, s jakými excesy jsou tyto jednotky spojeny. V boji proti translidem, LGBT a při formulování požadavků národního konzervatismu si navíc Trump naopak spoustu věcí půjčil z maďarského orbánismu. A ta rána, kterou při jeho pádu slyšela celá Evropa, není tak příjemným zvukem, aby ji chtěl někdo z evropských populistů slyšet znovu. Ideová podstata sice zůstane, bude však prostá jakéhokoliv Trumpova originálního vkladu.
Opatrná kritika i taktické ticho jako nástroje evropských populistů
Marine Le Pen, Alice Weidel i Nigel Farage, stejně jako čeští fanoušci MAGA usazeni v politických funkcích, doposud kombinovali dvě komunikační strategie. V obou z nich se snažili zbavovat se odpovědnosti za svá dřívější prohlášení, která v Trumpově druhém mandátu viděla dovršení zlatého příběhu Ameriky. Tou první bylo připuštění kritiky kroků, které byly z evropské perspektivy zcela neobhajitelné.
Vedle Íránu to byly velmocenské plky o ovládnutí Grónska nebo Kanady, případně stopka pro podporu bojující Ukrajině. To sice nevadilo zdaleka všem evropským populistům – naopak proruská Alice Weidel by zde hodně chválila –, kdo ale chtěl vyznávat směr, který nastoupila italská premiérka Giorgia Meloni, tomu se důkazy o Trumpově příčetnosti rozsypaly v rukou. Právě ona je a do budoucna bude příkladem hodným následování. Takovým, který nabízí ideovou bázi, ale nezatěžuje ji Trumpovým personalistickým bláznovstvím.
Tou druhou strategií bylo strategické mlčení, případně snaha zamlouvat dotazy, které by ke kritice Trumpa mohly vést. U části politiků je způsobil prostý strach z toho, jak americká administrativa nebo diplomatická mise zareaguje. Nikdo si proti sobě nechtěl poštvat Trumpův ostrý jazyk na jeho sociální síti Truth Social ani hněv amerických velvyslanectví. Pro jiné to ale byla prostě cesta, která jim jinde funguje: řešit problémy tím, že je zkrátka ignorujete. Je to důležitou součástí mocenské výbavy těch populistů, kterým je úplně jedno, že mají za cokoliv přijmout zodpovědnost.
Budoucnost národního konzervatismu po americké modré vlně
Národní konzervatismus s americkými midterms nekončí. A neskončí ani s Trumpem. Modrá tsunami, která se rozlila po Spojených státech, ale pro mnoho nacionalistických politiků může znamenat, že by se měli pokusit formulovat vlastní cestu. Bude pro ně do budoucna těžké spoléhat se na jednoho ideového vůdce, mnozí z nich se z toho dokonce možná zvládnou i poučit. Naopak na to, aby došlo k nějaké obecné umírněnosti, se spoléhat nedá. Na to už jsou vlaky mnoha evropských populistů už příliš dlouho na trati.
