Bude válka? Když Mohamed nepřinese tužku, tak možná ano!
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Otázka „Bude válka?“ mě fascinuje. Přichází v pravidelných intervalech hned po dotazech „A jaký tam máš odstín blond?“ (počuraná sláma) nebo „Nepečeš se v tom kostýmku?“ (nosím přece pořád abaju). Lidé v Evropě mají pocit, že jakmile překročíte hranice Blízkého východu, dostanete k vízu i přímou linku na generální štáb.
Nemám. Mám číslo na koordinátorku, údržbáře a Záchodovou Miss — což je jediná osoba ovlivňující mé přežití. Moje znalosti geopolitiky končí u zjištění, že když dáte dvěma prvňákům jednu modrou pastelku, vypukne do tří sekund lokální armageddon. Po pár letech ve třídě získávám pocit, že mezinárodní diplomacii řídí lidé se stejnou emoční zralostí. Jen mají místo pastelek ropu.
A hlavně: nešířit fámy! Oficiálně nevím nic. Moje tajné služby selhávají už při pátrání po tom, kam se poděl můj známkovací blok — s velkým otazníkem, co právě žvýká Fátima. Vím jen, že zrovna přežíváme vražednou kombinaci: třídní schůzky, sportovní den, Den vlajky a mangové sorbety zdarma od místní sesterské restaurace.
Třídní schůzky představují moji oblíbenou psychoterapii pro elitní rodiče. „A myslíte, že má Ahmed potenciál na Oxford?“ ptá se maminka a sleduje syna, který si zrovna rve do nosu konec ukazováčku a dvě ořezané pastelky. „Ahmed má neotřesitelný potenciál,“ odpovídám s diplomacií v hlase. „Jen ještě zapracujeme na soustředění.“ Přeloženo: Pokud ten kluk vydrží sedět déle než 40 sekund a nesní lepidlo, podávám návrh na nobelovku.
Při sportovním dni děti běhají, rodiče natáčejí na iPhony a já počítám svoje divoké stádo. „Paní učitelko, on mě předběhl!“ zaječí malý náčelník. „To je v pořádku, proto se tomu říká závod.“ „Ale já jsem měl být první!“ „A proč?“ „Protože jsem chtěl!“ A máme tu další blízkovýchodní konflikt. Historické nároky, obří ego a nulová ochota ke kompromisu. Chybí už jen rezoluce OSN a ovocná přesnídávka.
Následuje Den vlajky. Děti pějí, rodiče pláčou dojetím a já nasazuji výraz „Mám vše pod kontrolou“. V Arábii jde o klíčovou dovednost: nemusíte mít tušení, co se děje, stačí u toho vypadat reprezentativně.
Zlatou korunu všemu nasazují mangové sorbety zdarma od místní sesterské restaurace. Jsou nádherné a tvrdé tak, že by s nimi šlo opravit dálnici. „Paní učitelko, nejde to ukousnout!“ „Tak počkej, až to trochu povolí, ale snaž se s tím sorbetem nemlátit Násira do hlavy.“ O tři minuty později led povoluje, cukr doráží do krevního oběhu a dvacet prvňáků se proměňuje v atomové reaktory bez vypínače. Kdybychom jejich energii napojili na síť, Emiráty okamžitě vyvážejí elektřinu a já odcházím do důchodu.
Mezitím se v Abú Dhabí chystá megasummit ADIPEC pro šéfy energetických gigantů a do města navíc míří sám Zelenskyj na samostatná jednání řešit mírovou diplomacii a záruky pro svou válku. Všichni z toho dělají událost století. Jenže zatímco pár kilometrů ode mě se plánuje velká geopolitická strategie, ke mně do třídy tyhle krvavé bojůvky nikdo vyřešit nepřijde — tady si musím mír vyjednat úplně sama. Ve stejnou chvíli s ledovým klidem vysvětluji, že s nůžkami se neběhá.
Odborníci analyzují strategické zásoby ropy, já analyzuji, proč brečí Aser. Každý máme své prioritní cíle. Představuji si jejich debatu: „Musíme zajistit stabilitu trhů!“ „A co když vypukne konflikt?“ „Musíme být připraveni na všechny scénáře!“ Geniální. Přesně tohle říkám rodičům, když jejich dítě odmítá psát a místo toho mňouká pod lavicí. Vypadá to profesionálně a nikdo se dál neptá.
Takže bude válka? Nevím.
Až světoví lídři vyřeší mezinárodní konflikty, mohou se zastavit u nás ve třídě. Třeba pomohou vyřešit spor, kdo řekl sprosté slovo jako první a kdo koho pak praštil.
A kdyby ne... betonový sorbet může sloužit jako dobrá sebeobrana. A to se počítá!
