Zatímco členem Činohry Národního divadla je Igor Orozovič devět let, filmových a televizních příležitostí tolik neměl. A když, připouští, že všechny by si za rámeček nedal. „Zajímavých projektů je málo a nejsem zas takový pankáč, abych čekal na to, až mě vždycky osloví jenom ten jeden,“ přiznává. Všechny žánry by si rád vyzkoušel i před kamerou, a tak jako většina jeho kolegů více či méně úspěšně balancuje na hraně vkusu. Při společných debatách o tom ale stejně pokaždé dojdou k závěru, že „neexistuje objektivní měřítko, mustr, co je správně a co ne. Někomu to funguje, točí i sračky a vedle toho kvalitní věci a lidi si ho nezaškatulkují. A někdo se zase zaškatulkuje okamžitě. Nikdy nevíte, co se vám v branži stane.“
Záruku kvalitního výsledku nemá podle Igora Orozoviče herec ani po přečtení scénáře, v osobě režiséra nebo v celkovém obsazení. „Chci natočit dobrou komedii. Ale vy prostě nevíte, jestli ta komedie bude nakonec dobrá. Rád bych si natočil Pretty Woman a byl ten Richard tam, proč ne. Nebo mám trauma, že jsem nikdy nenatočil žádnou pohádku a klidně bych to udělal, ale třeba by to byla blbost. Když si vezmete Most, tak to mohl být strašný průšvih, ale nakonec je to geniální. A pak vzniknou skoro stejné věci a je to strašný průšvih. Podle mě už ani podle scénáře nepoznáte, jestli to bude dobré, nebo ne, jestli si ti lidi sednou na place, jestli to bude mít dobrý timing,“ vypočítává faktory, které se významně propisují do finální podoby audiovizuálního díla i jeho přijetí a které není v jeho silách ovlivnit.
Co má naopak plně ve svých rukou, je jeho sólová dráha muzikanta, na kterou se nedávno vydal. „Po covidu jsem si uvědomil, jak my herci jsme vlastně zhýčkaní tím, že se o nás stará nějaká instituce, ať už je to divadlo, které zařídí PR, diváky, vymyslí, co se bude hrát, kdo to zrežíruje, nebo film. Herec to samozřejmě zahraje co nejlíp, je tou uměleckou složkou, ale nemá zodpovědnost, kromě toho dobře to zahrát. Ale když si pak dělám tu kapelu, tak je to fakt moje zodpovědnost. Já se starám, já si můžu říct, jak bude vypadat vizuál nebo to konzultovat, já si to prostě určuju sám. Zažít tu zodpovědnost je pro mě super,“ popisuje a nezastírá, že to s sebou nese i stinné stránky. „Samozřejmě pak člověk řeší, že nepřijdou lidi a jak to udělat. Ale pořád si můžu dovolit ten balanc: vydělá mi to peníze, nevydělá mi to peníze. Zároveň si ho ale můžu dovolit jenom díky tomu, že mám někde zaměstnání, a tím si vydělám, takže nemusím honit výdělečnost svojí kapely, protože jsem zaměstnanec Národního divadla, hraju ve spoustě jiných divadel, točím filmy,“ má jasno.
Konkrétní představu má Orozovič nejen o tom, jak chce v pětičlenné skupině fungovat, ale i tvořit. Důležité je pro něj neustrnout a nedávat posluchačům jen to, co chtějí slyšet. Blízký je mu přitom způsob, jakým ke své hudbě přistupoval David Bowie, v jehož muzikálu Lazarus ztvárnil v divadle Komedie hlavní roli. „Pořád se snažil dělat věci jinak a hledal vždycky cestu, jak se posunout. Pracoval s různými lidmi, nevolil pořád ten samý výrazový prostředek. Když už cítil, že je moc populární, tak prostě udělal nějakou strašnou šílenost s úplnými undergroundovými blázny. Hledal rovnováhu mezi popularitou a uměním, což mám pocit, že je jedna z těch nejtěžších věcí a zároveň nejzajímavějších – dávat si výzvy překračovat svoji komfortní zónu a nebýt hned spokojený s tím, co člověk udělá,“ upřesňuje, jak by chtěl do budoucna fanoušky překvapovat. Příležitost k tomu bude mít 14. a 15. prosince na Vánočním koncertě v Divadle Pod Palmovkou.
Proč není herectví tím, co by ho v životě naplňovalo? Jak se mu hraje na velké scéně Národního divadla ve srovnání s menšími jevišti? Co dělá v šatně s Ivou Janžurovou a co by se od ní rád naučil? V čem pro něj byla inscenace Lazarus zlomová? Nebo na co nechce při psaní písňových textů rezignovat? Na tyto a další otázky odpovídal v Prostoru X herec Igor Orozovič.
