Ať už máte přátele transsexuály, gaye či lesby, nebo jste staromilci, co o trans záležitostech odmítají byť jen uvažovat, či jste se naopak zhlédli ve třetím… až miliontém pohlaví (těžko říct, co to je, ale zní to super futuristicky), připravte se na to, že nás v nejbližších letech čeká souboj medicíny a rádoby lidských práv.
Sami transsexuálové, o které tu má jít především, se od čím dál hlasitějších a agresivnějších bojůvek trans aktivistů distancují. Podle nich jsou jen dvě pohlaví a transsexualita je lékařská diagnóza, v žádném případě nejde o otázku lidských práv.
Ale právě to se snaží vnutit společnosti nejprogresivnější bojovníci za zákonnou možnost svobodně si vybrat vlastní pohlaví (a ideálně jen na základě pocitů, tedy bez nutnosti potvrzení lékaři nebo snad dokonce reálného přizpůsobení fyzického těla — řeč je o mužích s vaginami a ženách s penisy; své o tom vědí třeba ve Velké Británii, kde tento politicky superkorektní zákon přijali, a tak se mohlo stát, že byl v ženském vězení zavřen sexuální predátor, jež tam coby žena s mužským orgánem ve velkém znásilňoval).
Společně s pocitem viny. Za to, že někoho, v tomto případě onu nedefinovatelnou trans fluidní non binární a plus… menšinu, šikanujeme nutností žít ve světě (našem aktuálním, kde jsou oficiálně dvě pohlaví a ke všemu staromilecky jasně medicínsky a biologicky definovaná – jako bychom snad byli obyčejní živočichové), v němž jim není apriori vycházeno vstříc.
Hyperkorektní bordel
Téma trans nebo chcete-li LGBTQ+ je super cool. Politicky hyperkorektní. Takových hnutí jsou tisíce po světě, navzájem proti sobě tak trochu bojují a dokonce se obviňují z transfobismu – jedním z jejich znaků je, že si výrazně netolerantně a agresivně vynucují tolerantnost ostatních. Každý, kdo chce demonstrovat, že míří s otevřenou myslí do budoucnosti, tato hnutí otevřeně podporuje: od telefonních operátorů po politiky.
Kdo chce jít s dobou a ukázat, že je super humanista, nalepí si tenhle blýskavý supertolerantní štítek na čelo/reklamu/kampaň.
A je to na první pohled fajn. Vždyť kdo nechce, abychom všichni měli stejná práva?
Ať si každý dělá, co chce. Amen. Já to tedy podepisuju. Kdo mě zná, ví, že to myslím vážně. Respekt ke všem živým bytostem, svoboda projevu a možnost svobodně se rozhodovat o svém životě (avšak ne na úkor jiných – včetně zvířat) je pro mě zásadní. Někteří říkají, že až moc.
Takže opakuju: ať si každý dělá, co chce.
Ať si každý dělá, co chce. Ovšem jen do okamžiku, dokud tím nezačne ubližovat a škodit ostatním. A to se tady děje.
Nebudu se teď rozepisovat o doslova bordelu, co gangy trans aktivistů vpuštěných na první stupeň základních škol můžou napáchat (a v těch nejvíc „cool” školách se super pokrokovým vedením už páchají) na dětech, které do té doby netušily, že mají problém – protože ho víc než 99 % dětí a lidí vůbec nemá, trans téma se reálně netýká ani promile celosvětové společnosti, jakkoliv to dnes vypadá, že jde o desítky procent.
Transsexuálové jako rukojmí aktivistů
Nebudu rozvádět ani fakt, jak to paradoxně ztěžuje situaci těm, pro něž je transsexualita reálným problémem. Díky trans aktivistům jim hrozí, že naše dosud vstřícná společnost, jež jim bez řečí a s odbornou podporou platila celou tranzici, najede na model některých západních zemí (k nimž mnozí trans aktivisté tak vzhlížejí) a změna pohlaví bude tržní záležitostí. Pro některé z transsexuálů se stane vše finančně nedostupné, a tedy budou mít zničený život: nejen že se narodili do špatného těla, oni v něm kvůli trans aktivistům možná i zemřou.
Ta moudra nemám ze sebe, samozřejmě. Byla jsem neznalá celé trans problematiky ještě před dvěma měsíci a i teď vím jen zlomek.
Ale měla jsem to obrovské štěstí, že mě do svých životů velkoryse pozvali tři transsexuálové, kteří již žijí ve svém správném těle. Dovolili mi být svědkem jejich osudů a ptát se i na ty nejméně korektní a „slušné” věci. Pozvali mě ne jako spisovatelku, co možná někdy jejich zkušenosti a osudy vepíše spolu s dalšími do beletrie. Otevřeli mi dveře jako novinářce, aby sdíleli se všemi čtenáři Reflexu vysoce intimní záležitosti, jež doufali, že zůstanou navždy pouze jejich soukromím. Vedla je k tomu jedna věc, jak mi opakovali – potřeba vymezit se právě vůči všem těm trans aktivistickým grupám, které si dovolují křičet a vystupovat jejich jménem. Oni s nimi přitom nemají a nechtějí mít nic společného. Připadají si jako jejich rukojmí. A to doslova, jako rukojmí se zalepenými ústy, za které mluví jejich únosci. Protože nesouhlasí s jejich hesly ani požadavky.
Jsou jen dvě pohlaví
Ti tři stateční, jejichž příběhy přináší aktuální vydání Reflexu, jsou v této společnosti šťastní, protože jim nikdo žádná lidská práva nikdy neupíral. Naopak, od okamžiku, kdy zjistili, co s nimi je, jim náš systém a společnost nabídli veškerou podporu. Zdarma. Jsou vděční, že žijí v této zemi a v této době.
A vzkazují všem těm hlasitým trans bojovníkům: přestaňte se za nás schovávat, brát si nás do pusy, lhát, že bojujete za nás!
Bylo pro mě překvapením, že právě oni si myslí, že máme jen dvě pohlaví. A nebojí se to říkat nahlas! Stejně jako to, že každý z nás prý přece od dětství ví, kdo/co je. I oni to věděli odjakživa. Jen byli ve špatném těle. Petra věděla, že touží být Petr. Tereza se modlila, aby jí zmizel penis a stala se holkou. Michelle je šťastná, že na ni konečně občas vzteklý řidič zakřičí: kam čumíš, krávo.
Ani jeden z nich nemusel o tom, kdo je, přemýšlet. Jen obtížně a bolestivě hledali cestu, jak vyřešit podraz přírody, že se narodili ve špatném těle. V těle opačného pohlaví.
Oni sami netuší, co všechny ty moderní přídavky non binární, fluidní apod. znamenají. Navíc paradoxně právě oni jsou dokonce trans aktivisty označováni za transfobní (pro ty, co se v tom ještě nevyznají – je to nálepka typu rasista, xenofob, šovinista…).
Boj začal
Žijeme v době, kdy se staré celosvětové paradigma hroutí. Probíhá to plíživě už několik desítek let, pandemie slouží pouze jako jeden z katalyzátorů.
A období velkých změn, kdy se předefinovávají nejzákladnější parametry oné takzvaně staré (tedy současné většinové) společnosti a starých pořádků, je přirozeně ideální i pro ty nejextrémnější a nejvýstřednější názory a požadavky. Naposledy před staletími to bylo jménem vědy, nyní ve jménu lidských práv.
Přitom rozmělnění a vyprázdnění tohoto zásadního pojmu naší euroamerické civilizace je dnes bohužel téměř dokonané. Protože je zneužíván: kdokoliv, kdo nemá pořádné argumenty nebo páchá nepravosti, může vždycky křičet, že jsou mu upírána lidská práva, a obvinit kohokoliv, kdo se mu znelíbí. Přitom ti, jichž se nedostatek lidských práv skutečně týká, paradoxně dělají humbuk málokdy – mají práci s tím, za svá práva každý den bojovat.
To se občas stane, že s vodou vylijete z vaničky i dítě. Ale touha po naprosté spravedlnosti pro úplně všechny (i pro ty, kdo ještě ani nevědí, že s nimi něco není možná v pořádku, nebo i pro ty, kteří si přejí, aby s nimi něco nebylo v pořádku, protože to je báječné alibi pro případný osobní neúspěch – svést selhání na společnost), často vede k hysterickému osekání práv většiny. Z ní se ve jménu spokojenosti aktuálně populární/protežované/nejagresivnější menšiny může snadno stát vykastrovaná masa, jíž je vnuceno, že se má za svou většinovost stydět a kát.
Boj o pohlaví už začal i u nás. Můžeme si maximálně naivně namlouvat, že nás osobně se to netýká. A to, že podporujete gaye, lesby či transsexuály, sami jimi jste nebo jsou to vaši přátelé/rodina, vám budoucí rozhodování, na jakou stranu se přidáte (a že půjde o ostrou válku pod vlajkou tolerance a humanismu, což jsou setsakra těžké kalibry), nijak neusnadní. Transsexuálové o tom vědí své.
Více o tématu si přečtěte v tištěném Reflexu, který můžete koupit v trafikách iKiosku >>>
