Dnes s odstupem dvaceti let bereme naše členství v Evropské unii takřka za samozřejmé, ale byly momenty, kdy mnoho nechybělo a vstupovali bychom později nebo za jiných podmínek. Své o tom ví Pavel Telička, který tehdy vedl český vyjednávací tým. Od sepsání samotné přihlášky si prošel roky složitých jednání s unijními institucemi, stávajícími členskými zeměmi, a především s českou politickou reprezentací. Ta totiž často brala vstup do Unie na lehkou váhu a jednání svou laxností či naopak tvrdohlavostí notně komplikovala.
Proces vstupu České republiky do Evropské unie trval několik let a vůbec to nebyl snadný úkol. "Začátkem devadesátých let tady skutečně byl silný drajv. O to se zasloužil především Václav Havel. Pak přišla vláda Václava Klause a tam byla jeho skepse skutečně cítit. On zprvu ani nechtěl podepsat dohodu o přistoupení. Až v neděli těsně před podpisem mi volali ať to ještě zařídím, aby mohl podepisovat. Klaus k tomu měl velmi ambivalentní vztah.", říká Pavel Telička, který tehdy vedl český vyjednávací tým.
Důvody k tomu, že politici brali vstup do Evropské unie na lehkou váhu byly různé. Ačkoliv je to dnes takřka zapomenuto, nerozhodnost, nebo naopak zaťatost české politické reprezentace nás mohla ve vstupních jednáních významně zabrzdit. "Asi tady i panoval názor. že „se to stejně odehraje, stejně to zvládneme neboť máme dobrý tým”. Taky se dělala trošku ta kotlinářská politika. Najednou se zrodila obava z toho, že když budeme v Unii, že si už nebudeme moci dělat všechno podle svého. Řada politiků byla zvyklá konat bez pravidel, podle toho, jak se jim prostě zachtělo. To sehrálo svou roli.", dodává Pavel Telička.
Jak se psala přihláška do Evropské unie? Kdo dělal při vstupních jednáních největší potíže? A co jsme před samotným vstupem do EU podcenili? Dozvíte se ve videu.
