nahoru

Šimek + Grossmann: Málo známé pozadí zrodu populární dvojice. Co za tím stálo?

Michal Bystrov29. prosince 2016 • 00:15
Šimek + Grossmann: Málo známé pozadí zrodu populární dvojice. Co za tím stálo?
foto: Archív

Jak se potkal Miloslav Šimek s Jiřím Grossmannem? Zdánlivě banální otázka, na kterou by teoreticky měla dát odpověď každá z knížek o této oblíbené komické dvojici. Jenže chyba lávky! Š+G se seznámili roku 1960 při představení hry Polotrapno.  A o té už dneska téměř nikdo nic neví.

Polotrapno aneb Nesourodý pořad mírně sourodých scének napsal Miloslav Šimek s publicistou Vladi­mírem Bystrovem. Pásmo uváděné v klubu Olympic ve Spálené ulici v Praze režíroval Petr Zuna, praktické věci kolem – včetně výroby plakátů a kličkování před cenzurou – řešil Petr Uhl.

Z Petra Zuny se později stal rektor Českého vysokého učení technického (jeho synem je televizní moderátor Pavel Zuna). Petr Uhl, disident, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, si za normalizace odseděl pět let. Problémy za minulého režimu měl i Vladimír Bystrov, novinář a po revoluci člen zakladatelské redakce časopisu Reflex.

Dělání, dělání je lék! Podívejte se, jak na Jaroslava Uhlíře paří tisíce lidí na…

K představení, při jehož přípravách se dalo dohromady tolik rozdílných osobností, došlo čirou náhodou. „Všechno pouze proto, abych vyhrál jistou sázku,“ vysvětloval po letech Šimek. „Šlo o to, že pokud nepostavím do měsíce divadelní soubor, měl jsem umývat Jungmannův pomník na jeho náměstí.“

Autorům životopisných knih připadají cesty podobných náhod příliš komplikované, a tak se oné – vpravdě historické – chvíli zatím nikdo blíže nevěnoval. S více než půlstoletým zpožděním – vybaven jediným dochovaným letákem, naklepaným na Uhlově psacím stroji – tedy rozkrývám okolnosti, za jakých vznikla dnes už legendární firma Š+G. Čeká mě nejedno překvapení, a to přesto, že spoluatorem Polotrapna nebyl nikdo jiný než můj otec.

Dobře hraješ, ale málo točíš

„Bylo to v roce 1960,“ vzpomínal Miloslav Šimek v memoárech Návštěvní dny u Šimka a Grossmanna. „Napsal jsem tehdy s Vladimírem Bystrovem jakýsi pokus o kabaret s názvem Polotrapno. A pak jsme hledali s Petrem Zunou, studentem, který pořad režíroval, orchestr. Vzpomínám si jako dneska, že jsme seděli jednoho odpoledne v klubovně ČSM na strojní fakultě, když někdo zaklepal a do místnosti vstoupili dva chlapci. První lehce nazrzlý s tváří Fernandela, v modrém kabátě. To byl Jiří Grossmann. Druhým pak byl jeho kamarád Pavel Sladovník. Přišli nám oznámit, že mají na stavební fakultě dixielandovou skupinu a že jsou ochotní s námi hrát.“

Beachparty s Davidem Guettou: Festival Balaton Sound letos přivítal rekordní množství …

Podobně věc líčí Jiří Grossmann v rozhovoru pro Signál z roku 1969: „Ta kapela se jmenovala Dixie Party a já hrál na trombón. Tenkrát přišel náš kapelník Pechar a říkal, že existuje nějakej studentskej soubor, že tam můžeme hrát a dávají 30 Kčs za vystoupení. To byla pro nás strašlivá suma. Hráli jsme představení, které Slávek napsal s panem Bystrovem – nyní význačným filmovým kritikem. Po tomto představení jsme se sešli někde na pivu a řekli si, že bychom měli napsat něco spolu.“

Při jiné příležitosti Grossmann uvedl další podrobnosti (a také rozdílný honorář): „Naučil jsem se hrát na několik nástrojů a hrál v kapele – to všechno ještě jenom jako hobby, jinak jsem chodil na stavební fakultu. Hráli jsme po tancovačkách, za večer třicet ká čé. Když se náš šéf Mirek Pechar někde dozvěděl, že jistý studentský klub ve Spálené ulici dává čtyřicet, vyslali mě tam ještě s jedním kolegou jako delegaci – a tahle spanilá jízda měla úspěch. Začali jsme hrát v Olympiku. Byla to skvělá štace – ano, právě tady jsem se naučil dělat show – jak pravím, hrál jsem tady na basu. Přišel třeba muž, vytáhl padesát korun, a to tehdy byly nějaké peníze, poslinil, vlepil na čelo a povídá: ,Dobře hraješ, ale málo točíš.‘ Opravdu jsem do té doby neuměl pracovat s nástrojem. Byla to škola k nezaplacení.“

Do třetice máme k dispozici svědectví lídra zmíněné skupiny, trumpetisty a uznávaného výtvarníka Vladimíra Pechara: „Někdy v roce 1959 jsem stanul jako momentálně neangažovaný muzikant před otázkou, co dělat dál. Osud mě nasměroval na pražský Albertov, kde v jedné z poslucháren stálo piano. Kolem se kymácelo pár kluků a já se ve svých osmadvaceti cítil jako stařešina. Ten večer jsme rozjeli budoucí Dixie Party. Z mírně přidrzlého fóristy, předstírajícího, že hraje na trombón, se vyloupl Jirka Grossmann. Na hru na trombón jsem přijal lepšího patnáctiletého Honzíka Hynčicu, pozdějšího šéfa Pražského dixielandu a pana pedagoga a řádného člena orchestru FOK. Jiří Grossmann začal hrát na basu a banjo. A zpíval. To se psal rok 1960 a my už vystupovali. Jednou jsme měli ve Spálené ulici doplňovat program divadélka malých forem MLOK, pozdějšího Divadelního klubu Olympic. Program připravoval Sláva Šimek s Vladimírem Bystrovem a jmenoval se Polotrapno. Na pietně oprašovaném letáčku je datum 3. listopadu 1960.“

Kluci z Hanspaulky

Tak tedy MLOK. Zkratka názvu Mladí okolo kultury. Kroužek složený převážně z posluchačů ČVUT, potkávajících se na chodbách strojní fakulty na Karlově náměstí. Jenže jak se, u všech všudy, parta strojařů sčuchla se studentem „pajďáku“ Miloslavem Šimkem – a co s nimi probůh měl společného můj táta Vladimír Bystrov, jenž nikdy předtím ani potom žádné divadlo nedělal, hercem nebyl a dramatikem už vůbec ne? Mnoho otázek, málo odpovědí. A přitom účastníci tehdejších dějů žijí, stačí je vyhledat a slušně se jich zeptat. Působení v klubu Olympic (v prostorách stejnojmenného paláce v současnosti sídlí divadlo Ypsilon) je stmelilo natolik, že se dosud scházejí. A někteří kvůli tomu dojíždějí až z Německa či ze Švýcarska.

Remake nejslavnější české postelové scény aneb Formanovy Lásky jedné plavovlásky verze …

„My jsme prostě byli kluci z Hanspaulky, z jedné školy,“ vyprávěl Vladimír Bystrov v roce 2004. „Slávek Šimek byl o pět let mladší než já, ale chodili jsme ke stejnému panu učiteli. Do té hanspaulské party patřil i pozdější děkan pražské strojní fakulty a předtím rektor ČVUT Petr Zuna, tehdy také student, který nás dal dohromady. Já jsem tam byl za nejstaršího, už jsem měl po vojně. Do toho se zapletl, aby to bylo ještě zajímavější, jeden kluk, který nám dělal propagaci, a to byl Petr Uhl.“

Zuna s Bystrovem se poznali u svého společného, o něco staršího známého Zdeňka Chytila, jenž se věnoval ochotnickému divadlu. U něj, v dejvické vile na kraji parku, se scházeli a debatovali o možném účinkování na prknech, která znamenají svět. O všestranném Petru Zunovi se vědělo, že vystupuje jako vypravěč v inscenaci Aškenazyho Ukradeného měsíce v zavádějícím se divadle Semafor. Bystrov měl zkušenosti se světem kultury z druhé strany: coby publicista zabývající se především filmovým uměním. Z jejich debat se nevyklubalo nic určitého, přece jen ale vznikly nějaké skeče, prozatím uložené k ledu.

Vraždy a znásilnění spáchané azylanty a statistika. Jak to tedy je?
Jiří X. Doležal 20. června 2018 • 21:14

Vraždy a znásilnění spáchané azylanty a statistika. Jak to tedy je?

V tu chvíli vstupuje na scénu další patriot z pražských Dejvic a Zunův spoluhráč z hanspaulských tenisových kurtů: Miloslav Šimek. Tím, že se vsadil, že do měsíce napíše kabaret a sežene lidi, kteří ho veřejně předvedou, se ocitl ve svízelné situaci, z níž ho jako zázrakem dostal jeho kolega sportsman. „Měli jsme známého spolužáka, jehož – tuším – strýček byl správcem Olympiku, v té době závodního klubu pojišťovny,“ vypravuje mi u kávy ve své kanceláři pětasedmdesátiletý Petr Zuna. „Domluvili jsme si, že nám klub za přijatelnou částku pronajmou. Vybrali jsme si středy, plus minus hodinu trvala naše produkce a potom se až do půlnoci tančilo na kapelu, která tam s námi hrála. Tenkrát v Praze snad kromě Reduty neexistoval podnik, kde by mohli vysokoškoláci trávit čas. Abychom předešli průšvihům a vyhnuli se takřečeným chuligánům, dali jsme si podmínku, že se dovnitř smí jen s kravatou.“

Přišel študák na opravák

První hru, respektive sled krátkých humorných scének prokládaných písničkami, založili autoři na tom, co zůstalo z hanspaulských seancí ve vile Chytilových. Vladimír Bystrov přispěl spíše vážnějšími kousky, něco málo tam údajně zbylo i po samotném Zdeňku Chytilovi. Petr Zuna se na textu podílel určitými maličkostmi. Spolu s Miloslavem Šimkem večerem provázel, to znamená, že mezi jednotlivými výstupy odříkával odlehčený „spojovák“.

Dukla 61: Česká televize v neděli večer předvedla filmařský koncert
TEREZA SPÁČILOVÁ 27. května 2018 • 19:39

Dukla 61: Česká televize v neděli večer předvedla filmařský koncert

Tématem představení se stalo mládí ve všech – tedy kladných i negativních – podobách. Celkový rámec a humorný ráz dal Polotrapnu evidentně Šimek, jehož styl je na průvodním slovu dobře znát. Jak to víme? On se totiž dochoval strojopis původního, cenzurou schváleného scénáře! Až na tucet žijících členů souboru MLOK, kteří jej pečlivě opečovávají, si ho, zdá se, dosud nikdo nevšiml. A tak mi jednoho dne k mému úžasu podává Petr Uhl kompletní text i s různými poznámkami, co se má hrát a co se nejspíš vyškrtne.

„Přišel študák na opravák, profesora on se bál, bylo na něm hnedle vidět, že nezvládne integrál,“ začíná program parodií na píseň o Mackiem Messerovi. A pak už jde jedna scénka za druhou: Miluj spolucestujícího svého (věnováno návštěvníkům všech pražských tramvají), Zlý dřevorubec (poučná bajka pro děti školního věku), Ukázky taneční (taneční hodiny, tanec mejdanový), Praha losy pokrytá (obraz ze života hlavního města), Děvčata, pozor na skútra! (hra pro ženy s jemnou příchutí naturalismu), Holohlavý a dva volové (aktuál­ní scénka ze života našich volů). A tak dál a tak podobně.

Prezident Blaník prošel televizí: Miloši, dík za velkého Tondu, i když je nedokonalý

Povídka Nely end Džou jako by vypadla z pozdějších Návštěvních dnů Šimka a Grossmanna. A povědomě zní i vtip z tramvajové scénky, který Š+G časem opráší v jedné ze svých vlastních semaforských estrád. „PANÍ: ,Mladíku, taky bys mohl někoho pustit sednout!‘ MLADÍK: ,Promiňte, ale já stojím celou cestu.‘ PANÍ (k lidem): ,Stojí, stojí, ale kdyby seděl, stejně by nepustil, já je znám.‘“

Petr Uhl vyrobil a rozmnožil letáky s nadpisem Polopovolávací rozkaz na nevinný zmatek, jenž sluje Polotrapno, absolvoval několik koleček s obávanou HSTD (Hlavní správa tiskového dohledu) a při každé repríze hlídal, zda v publiku nesedí někdo, před kým by se musel text odříkávat přesně, jak byl schválen. Polotrapno se po třetím listopadu 1960, kdy bylo uvedeno poprvé, nehrálo víc než pětkrát. Ohlas byl ale veliký a študáci se do Olympiku naučili chodit. „Pak o nás napsali moc hezkou recenzi ve Večerní Praze, na což jsem byl hrdý,“ vzpomínal Šimek. „Později jsem však zjistil, že redaktor měl zájem o tanečnici, která při představení tančila s obručí hula-hop.“

Skvosty brutalistické Jugoslávie: unikátní výstava připomíná časy maršála Tita

Dochované plakáty ohlašují ještě jedno představení z pera Vladimíra Bystrova – Proměny. Jenže na něj už zřejmě nedošlo, stejně jako na další připravovanou hru. „Třetí pásmo nám obvodní kulturní inspektor zakázal,“ prozradil Bystrov šest let před svou smrtí. „Tehdy každý mluvil o Gagarinovi a já si vzpomínám, že jsme v tom zakázaném představení měli třeba verše: ,Vždyť i Gagarin má malé Gagarinky, kupuje na rohu mandarinky a říká ženě: Mám tě rád…‘“

Polotrapno bylo jedinou inscenací, kterou trojice Šimek–Bystrov–Zuna spáchala. Nedlouho poté se Miloslav Šimek a jeho nově nalezený kamarád Jiří Grossmann od souboru MLOK oddělili a odešli dělat vlastní zábavu do karlínského sálu U Zábranských. Podle ­Petra Zuny proběhl rozchod víceméně v klidu, zkrátka se dohodli, že mají na humor trochu jiný názor. Mladí okolo kultury dál účinkovali v Olympiku s novou hrou Tajemství pěti pečetí, jež byla parodií na brakové romány o detektivu Léonu Cliftonovi. Ale jejich čas brzy vypršel, protože se schylovalo k diplomkám a studenti ČVUT začali mít úplně jiné starosti než ty divadelní. Zbyla legenda o nadané partě amatérů, díky jejichž úsilí k sobě našli cestu jedni ze zakladatelů moderního českého humoru – dvojice Š+G.

Větší prostor bude tomuto tématu věnován v knize Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova, kterou připravuje nakladatelství Galén.

Největší, nejkrvavější a plný zlata. Podívejte se do nejslavnějšího zlatého dolu v…
Miluju Polsko, chci tady zůstat. Život ukrajinských migrantů na působivých fotografiích

Michal Bystrov




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,000
22,930
29,300
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější