Česko-americký filmový scenárista a režisér Ivan Passer: Příběh otevřený náhodám | Reflex.cz
nahoru

Česko-americký filmový scenárista a režisér Ivan Passer: Příběh otevřený náhodám

Jan Lukeš18. ledna 2020 • 07:00
Česko-americký filmový scenárista a režisér Ivan Passer: Příběh otevřený náhodám
foto: Profimedia.cz

Je to už skoro dvacet let, co jsme začínali s producentem Čestmírem Kopeckým a režisérem Martinem Šulíkem dávat dohromady cyklus filmařských portrétů Zlatá šedesátá. Bylo jich nakonec dvacet šest, později přibylo ještě dalších třináct. Ale tehdy, při zrodu projektu, šlo o to, kdo bude mezi prvními, kdo udá jeho tón. A my si vyzkoušíme, jak to půjde. Nakonec se tím průkopníkem stal skoro už třiadevadesátiletý Otakar Vávra a hned po něm v listopadu 2003 Ivan Passer (10. 7. 1933 – 9. 1. 2020).

Proč zrovna tihle dva? Vávra měl co vysvětlovat, a jak jsem si tehdy poznamenal, natáčení s ním mi leccos objasnilo: „Vášeň, která jde nade vše, i nad morálku.“ Passer byl v 60. letech přítelem Evy Kopecké, Čestmírovy maminky, a panoval tedy mezi nimi skoro otcovský a synovský vztah. Nejen to byl ale důvod, proč k natáčení svolil. Taková byla prostě Passerova povaha: přátelská, otevřená, ochotná kdykoli pomoci.

A navíc se ukázalo, že je výborný vypravěč – noblesní, vtipný, s citem pro souvislosti i jemné pointy, přitom neexhibující, sebe samého spíše jen odsouvající do pozadí. Jeho sestra Eva Passerová, provdaná Límanová, potvrzuje, že takový byl už od dětství, které po rozvodu rodičů v roce 1937 trávili za války na rodinném statku v Mstěticích nedaleko Prahy.

Vášnivě rád četl, z rodinné knihovny přelouskal kdeco a pak si vymýšlel tak napínavě, že vesnickým kamarádům mohly oči vypadnout. Nedivím se. Přesně stejné uchvácení jsem zažíval i já, když jsme ho jako Vávru pět hodin bez přestávky zpovídali v ateliéru na FAMU. Dojem byl ale přesně opačný: Vávra byl ochoten pro film udělat cokoli, Passerovi naopak nic nestálo za to, aby slevil ze svých zásad a přesvědčení.

Děti k smíchu

Musím přiznat, že Passerova o dva roky mladší sestra Eva mě zaujala dřív než on sám. V roce 1964 vydala tenkou knížečku devíti povídek Holka k smíchu, zášlehy dětského osamění, zklamání i krutosti, které se zcela vymykaly tehdejší poetice. Když si člověk přečte hned tu první z nich, pochopí, jak komplikované ovzduší v rovině Passerových vládlo už před válkou, natož asi během ní, kdy oběma napůl židovským rodičům začalo příbuzenstvo mizet do koncentračních táborů.

V roce 1944 tam skončil i Passerův otec. Matka, která se po novém sňatku odstěhovala do slovenského Martina, se za Slovenského národního povstání stala partyzánkou. Děti přebývaly u rodinných přátel v Čechách, po válce si je přeživší otec vzal zpět do Mstětic, ale kdysi bohatý statek nalezl vyrabovaný. Nejprve Němci, pak sovětskými osvoboditeli. I tuhle etapu svého a Ivanova života zachytila Eva Límanová v knize povídek Chodí pešek okolo, vydané teprve předloni.

Tulák

Za války, a zejména na jejím konci, bez otcovského dozoru, Ivan poněkud zvlčil, začal se toulat, pytlačit a utíkat z domova, až se otec rozhodl k ráznému výchovnému zásahu. Sbalil mu kufr a odlifroval jej do Koleje krále Jiřího v Poděbradech. Nově založená internátní škola pro válečné sirotky měla v anglickém stylu vychovávat budoucí elitu národa a sešly se na ní takové budoucí osobnosti, jako byl Miloš Forman, Ctirad a Josef Mašínové či Václav a Ivan Havlovi.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější