Vynález vakcín dal vzniknout i první antivakcinační propagandě: Očkovaní se prý promění v krávy
Čtrnáctého května 1796 provedl lékař Edward Jenner zvláštní a z dnešního pohledu velmi neetický pokus. Vesnickému chlapci vpravil do ruky tekutinu z puchýře ošetřovatelky nakažené kravími neštovicemi. U hocha se po uzdravení projevila imunita i proti smrtelnému kmenu neštovic pravých. Jennerův vynález vakcinace zcela změnil přístup lidské civilizace k nakažlivým nemocem a zachránil stamiliony životů. Spolu s první vakcínou se ale na světě objevilo i antivakcinační hnutí. To se na rozdíl od očkování od svých počátků příliš nevyvinulo a jeho argumenty zůstávají stejné jako v 18. století.
Lidstvo se s nakažlivými chorobami potýká od samého počátku civilizace a s výjimkou moru patřily k největším zhoubám pravé neštovice. Virus na člověka přeskočil z domestikovaných zvířat pravděpodobně už během zakládání prvních zemědělských osad. Jeho řádění máme prokazatelně doložené z dob starého Egypta a na mnoha dochovaných mumiích jsou dodnes jasně patrné hluboké jizvy po zahojených vředech. Hrůzu epidemií si dnes nedokážeme představit. Nakažlivost viru se pohybuje od 50–90 %. Třetina všech nemocných na následky infekce umírá a u dětí dosahovala smrtnost až 80 %. Přeživší byli nadosmrti poznamenáni hlubokými jizvami, těžký průběh nemoci mohl způsobit i odpadávání velkých kusů kůže a tkání. Někteří lidé si raději sami vzali život, než aby nadosmrti žili se zohaveným tělem.
S postupem civilizace byly epidemie stále častější. V 18. století se ve velkých evropských městech objevovaly každý druhý rok a mezi dětmi se virus vyskytoval v podstatě neustále. Ročně si neštovice vyžádaly skoro půl milionu obětí. Nedělaly rozdíly mezi nejchudšími žebráky a nejbohatšími šlechtici. Neštovice prodělal rakouský císař Josef I., britská královna Marie II., francouzský král Ludvík XV., ruský car Petr II., španělský královský rod Bourbonů nemoc takřka vyhubila. Nejvíce obětí zemřelo na neštovice v Novém světě, kam je zavlekli conquistadoři během dobyvačných výprav. Vlnu epidemií přežilo podle odhadů jen asi 5 % původních obyvatel a virus na kontinentu zůstal už navždy.
Moudrost otroka Onesima
Když zasáhla v roce 1721 velká epidemie neštovic Boston, zemřela ve městě skoro desetina všech obyvatel. Kromě stovek mrtvých zde byl ale zaznamenán i první případ, kdy se lidé pokusili s nemocí bojovat pomocí jiných metod než modliteb a šarlatanismu. Obojího byla v tehdejší medicíně přemíra. Kdo si mohl dovolit lékařské ošetření, musel podstupovat léčbu horkem, nebo naopak podchlazením. Někteří doktoři balili nemocné do červených pláten, zakazovali jim jíst melouny, popřípadě jim předepisovali nezřízené popíjení piva, což fungovalo alespoň jako forma anestezie mučivé bolesti. V Bostonu se však během epidemie vyskytoval kromě zbožných mastičkářů i civilizovaný jedinec disponující tehdy nevídanými medicínskými znalostmi. Jmenoval se Onesimus, a jelikož pocházel z Afriky, byl pochopitelně otrokem.
Onesimus se do Bostonu dostal jako majetek puritánského kněžího Cottona Mathera. Když se jeho pán obával, aby během zuřící epidemie nepřišel o draze zaplaceného otroka, uklidnil ho Onesimus, že je proti neštovicím imunní. V rodné západní Africe už jako malý kluk podstoupil proceduru, kdy mu bylo do řezu v kůži vpraveno malé množství hnisu z neštovicového vředu. Metoda je dnes známá jako variolace a v západní civilizaci byla poprvé zdokumentována právě v Bostonu. Mather o zkušenosti svého otroka informoval místního lékaře Zabdiela Boylstona. Progresivně smýšlející Boylston Onesimuse vyslechl a podle jeho instrukcí kontrolovaně nakazil dva vlastní otroky, svého syna a několik desítek bostonských dobrovolníků. Zatímco ve městě umíral každý sedmý nakažený, ve skupině variolovaných to byl pouze každý čtyřicátý. Metoda tedy byla prokazatelně účinná, ale zdaleka ne ideální, hlavně proto, že i variolovaní pacienti při získávání přirozené imunity nákazu dále roznášeli.
Na druhé straně oceánu už naštěstí vznikala sofistikovanější a bezpečnější metoda.
Farmář a lékař
V 18. století bylo v Anglii poměrně dobře známo, že se neštovice určitým skupinám obyvatel vyhýbají. Největší počet imunních bylo mezi dojičkami a ošetřovatelkami hovězího dobytka, které prodělaly nákazu kravími neštovicemi – příbuzným, ale daleko méně závažným kmenem viru. Jako první se znalost pokusil využít farmář Benjamin Jesty. Sám prodělal jako malý kluk kraví neštovice a pravými nikdy neonemocněl. Když tedy Anglii postihla v roce 1774 obzvlášť krutá epidemie, odebral z puchýře nakažené krávy trochu tekutiny a veškrábal ji do kůže své ženy a synů. Výsledky první úspěšné vakcinace Jesty bohužel nepublikoval (byl koneckonců farmář). Než se zvěsti donesly k dostatečně moderně smýšlejícímu učenci, uplynulo dalších 22 let.
Prvním lékařem, který provedl úspěšnou očkovací kampaň, byl anglický venkovský doktor Edward Jenner. Jenner provozoval praxi v malém městečku Berkeley v hrabství Gloucestershire, vzdělání ale získal v Londýně u tehdejších předních medicínských kapacit. Byl proto velmi otevřený různým vědeckým experimentům a mezi jeho hlavní oblasti zájmu patřilo studování symptomů kravích neštovic mezi místními dojičkami. Když v Anglii v roce 1796 vypukla další velká epidemie neštovic, rozhodl se převést teorii do praxe. Zcela v duchu své doby si jako pokusný objekt vybral osmiletého chlapce jménem James Phipps. Nejprve mu do kůže veškrábal tekutinu z puchýře mladé dojičky nakažené kravími neštovicemi. Když se chlapec po několika dnech mírných příznaků zotavil, přešel dr. Jenner do druhé fáze experimentu a chlapci vpravil do těla hnis z vředu neštovic pravých. K jeho radosti chlapec nejenže neonemocněl, ale ani nenakazil nikoho ze své rodiny, která v pokusu hrála (patrně nevědomky) roli testovací skupiny.
Na konci 18. století ještě neexistovalo ponětí o virech, jejich souvislosti s neštovicemi ani o funkci imunitního systému. Edward Jenner si přesto byl jist, že jeho objev – pojmenovaný podle latinského termínu pro kraví neštovice „vaccinia“ – může zachránit miliony životů. Zasvětil proto zbytek života jeho propagaci. Svůj venkovský dům přeměnil v očkovací středisko a každou neděli po mši se před ním tvořila dlouhá fronta zájemců o vakcinaci. Zkušenosti publikoval v předních vědeckých časopisech. Vedl čilou a neustálou korespondenci s lékaři a politiky celého světa a nabádal je, aby podobná centra zakládali ve svých zemích.
První vakcinační kampaň
Mezi hlavní příznivce Jennerovy metody se zařadil španělský král Karel IV.. Neštovice jeho dynastii Bourbonů trápily celé generace a král Karel se rozhodl vynaložit veškeré úsilí, aby nenáviděnou nemoc sprovodil ze světa. K jeho cti je potřeba zdůraznit, že kromě zavedení očkování ve Španělsku vyslal lékaře do všech koutů svého koloniálního impéria, kam španělští conquistadoři neštovice zavlekli. V roce 1803 na jeho povel vyrazila na zaoceánskou plavbu loď Maria Pita. V jejím podpalubí byla zřízena jednoduchá biologická laboratoř vedená lékařem Franciscem Xavierem de Balmis a ošetřovatelkou Isabelou de Zendala y Gomez. Jelikož tehdy neexistovaly metody kultivace vakcín, vezli s sebou zdravotníci 21 chovanců sirotčince a Isabela Gomez do skupiny zařadila i svého vlastního syna. Jeden z chlapců byl před vyplutím nakažený kravími neštovicemi, jakmile se uzdravil, předal lékař nákazu dalšímu a tímto způsobem udržoval virus při životě až do Karibiku. Odtud vypluly separátní lodě do Střední a Jižní Ameriky a přes Tichý oceán doputovala stále živá vakcína až do Filipín, jihovýchodní Asie a Číny. Během dvaceti let od Jennerova objevu se vakcinace stala široce používanou metodou a pomohla zachránit miliony životů. Bohužel se zároveň s ní šířila i protivakcinační hysterie.
Boží trest a přeměna na krávu
První rozhořčené hlasy se proti očkování ozvaly už během epidemie v Bostonu. Mezi největší kritiky patřili fanatičtí kněží, pro než byly neštovice božím trestem a boj proti smrtelné nákaze projevem kacířství. Mnoho ranných antivaxerů se však objevilo i mezi sekulárněji naladěnými občany, jejichž výhrady byly motivovány rasismem. Odmítali totiž používat metodu zavlečenou do nadřazené bílé civilizace jakýmsi africkým otrokem. Během Jennerovy kampaně se pak vyrojily v podstatě všechny argumenty, které antivakcinační komunity recyklují dodnes. Šiřitelé zdravého selského rozumu už tehdy tvrdili, že očkování škodí, protože je v rozporu s přírodou, a daleko lepší imunitu přináší prodělání skutečné choroby (pokud měl člověk štěstí a nezemřel). Zrodilo se zde i hnutí odpůrců odvolávajících se na právo svobodně rozhodovat o svém vlastním zdraví bez ohledu na to, kolik ostatních lidí takový svobodný jedinec nakazí. Doktor Jenner a další lékaři byli také obviňováni, že očkování vynalezli kvůli vlastnímu obohacení, přestože Jenner vakcíny aplikoval zadarmo a vzorky rozesílal bezplatně. Z počátků 19. století pochází kupodivu i předchůdce teorie, že vakcína přepisuje pacientovu DNA. Nositelka dědičnosti ještě nebyla objevena, takže šiřitelé konspirace jednoduše tvrdili, že aplikace viru kravích neštovic očkovaného promění v krávu.
Na rozdíl od dnešních antivaxerů schovaných za stále ještě fungující hrází kolektivní imunity byli raní odpůrci očkování vystaveni velmi brutálním důsledkům. Dodnes citovaným příkladem je epidemie, která vypukla v roce 1873 ve Švédsku. Velká část Švédů v té době již prodělala očkování, výjimkou byly komunity vyznavačů osobní svobody soustředěné převážně ve Stockholmu. Když se neštovice objevily, zabíjely v hlavním městě v porovnání s venkovem desetinásobek pacientů. Po odeznění se naštěstí Švédové nechali poučit a počet zájemců o očkování se ve Stockholmu rapidně zvýšil.
Velké vítězství
Výsledky takovýchto drastických příkladů na sebe nenechaly dlouho čekat. Zatímco v polovině 20. století ještě neštovice zabíjely každý rok kolem dvou milionů lidí, poválečná usilovná očkovací kampaň je do roku 1979 zcela vyhladila. Ze strašlivé nemoci zůstala díky vynálezu otroka Oneisma, farmáře Phippse a lékaře Jennera jen hrozivá vzpomínka. Lidská paměť je bohužel na rozdíl od ochoty šířit bludnou propagandu velmi krátká.
