Proč se Praha nedá řídit: 8 zastavení na křížové cestě pražskou komunální politikou
V Praze jsme ze systému brzd a protivah stvořili světově unikátní systém brzd, brzd, protivah, a dalších brzd, který činí naše město neřiditelným. V kombinaci s usnutím na vavřínech minulých dekád, kdy Praha pohodlně žila z polštáře pověsti „nejlepšího a nejbohatší města“ střední a východní a Evropy a zaspala tempo rozvoje okolních metropolí, jsme vytvořili nebezpečný stav paralýzy a neřiditelnosti naší metropole. Vzhledem k nezastavitelnému trendu urbanizace je řídící paralýza naší metropole rizikem nejen pro ni samotnou, ale pro celou zemi, jíž je Praha obchodním, kulturním i sociálním srdcem. Praha legálně nemůže řídit sama sebe. Jak to v praxi vypadá, demonstruje 8 zastavení na křížové cestě pražskou politikou.
Tématem Reflexu byla nedávno doprava v Praze a řízení města. Při té příležitosti jsme oslovili více lidí, kteří vedení metropole poznali zblízka. Jedním z nich byl bývalý ředitel kanceláře primátora Jiří Hoskovec. Jeho vyjádření nás zaujalo a požádali jsme pana Hoskovce, aby jej rozvinul do článku, který právě čtete.
Mezi roky 2019 až 2023 jsem měl možnost se podílet na vrcholné pražské exekutivě v roli vedoucího poradců a ředitele primátorské kanceláře a v následujících bodech vidím, ze své zkušenosti, zásadní strukturální problémy Prahy. Ať bude primátorem kdokoliv, musí mít možnost město řídit. Bez toho budou pražské volby jen kolotočem nenaplněných očekávání a oprávněné frustrace.
Před závorku vytýkám, že politika nebude nikdy lepší ani horší než lidé, ochotní se jí věnovat. A napříč stranami jsou v ní lidé schopní a s ambicemi posouvat město kupředu. Ano, v každé straně se najdou špatní politici. A s rostoucím počtem funkčních období roste riziko, že dotyčný či dotyčná ztratí kontakt s realitou, a jeho motivací pro politickou práci přestane být snaha posouvat město k lepšímu, ale obava z toho, že už se ničím jiným živit nedokáže a nemůže. Nicméně Praha má z čeho vybírat a má schopné lidi, kteří ji mohou vést.
Pokud překonají tyto překážky:
1. Fragmentace
Praha je kraj a současně obec, dělená do 4 policejních obvodů, 10 soudních obvodů, 22 městských částí s výkonem státní správy v přenesené působnosti, 57 městských částí (a to se ještě o vlastní vůli rozpustila Praha-Sedlec) a 112 katastrálních území. Praha i městské části pak vykonávají správu skrze městem či městskou částí vlastněné společnosti, jejich dceřiné společnosti a privátní sub-kontraktory. Ani úřad, natož občané často netuší, kdo co spravuje. To celé vede k nepřehlednosti, ztrátě energie při snaze vůbec najít odpovědný orgán, místo využití energie k řešení problému.
Město musí být řízeno jako celek. Městské části jsou zcela nesourodé (Praha-Nedvězí má 330 obyvatel a Praha 4 je největší české město po Brnu, Ostravě a Plzni). Zcela napříč stranami, co městským částem vládnou, mají tyto sílu blokovat celoměstsky významné projekty na svém území (trvání Prahy 2 na zachování tranzitu Malou stranou a Smetanovým nábřeží, blokace pražského okruhu Prahou 20 - Horními Počernicemi, blokace tramvajového okruhu Prahou 4, blokace nocleháren či nízkoprahových center třeba Prahou 5 a 1, blokace bytové výstavby víceméně všemi městskými částmi…) ale samy je z podstaty věci nenahradí. Řešením je dle mého soudu buď zachování současného počtu a zásadní redukce a redefinice kompetencí nebo snížení počtu městských částí na menší počet koherentnějších celků. Praha je město, ne souměstí městských částí, a musí být jako celek řiditelná a řízená.
2. Přenesená působnost státní správy
Jedná se o světový unikát (a pohrobek vlády ústředního výboru), který od Phoenixu přes sousední metropole V4 až po Osaku přivádí partnerské primátory k úžasu a nevíře, že volení představitelé města nemohou řídit věci, které po nich občané chtějí, aby řídili. Mnoho kompetencí města bohužel totiž nespadá do kompetence volené samosprávy, která nese politickou i osobní odpovědnost za jeho stav, ale pod ministerstva, která skrze části úřadu vykonávají správu pražských agend. Tato ministerstva mají často partikulární zájem zcela v rozporu se zájmy artikulovanými Pražany při volbách, a současně nenesou za stav a změnu odpovědnost.
Je to také extrémně korupční prostředí vedoucí v lepším případě k nepředpovídatelnému rozhodování. V horším případě k tomu, že takto nastavený systém umožňuje fungovat pouze těm, co jeho pravidla porušují (ať už korupcí či mocenským zásahem mimo kompetenci) a těm, kdo se chtějí pohybovat v jeho mantinelech, dodá tento systém místo výsledků pouze frustraci. Smutnou ilustrací je třeba počínání ministerstva kultury a jeho organizací, které skrze své právo veta ve stavebním řízení blokuje návrat stromů a pěších zón (bez obrubníků) do centra, ve spodní části Václavského náměstí zablokovalo návrat Slovanské epopeje do rekonstruovaného paláce a na horní části Václavského náměstí skrze Národní muzeum obstruovalo jeho rekonstrukci a potřebný návrat tramvají. Přenesenou působnost je nutné zrušit a převést pod samosprávný úřad či nechat v odůvodněných případech zcela vyčleněnu (jako například finanční úřad).
3. Kompetence a zákonné zmocnění
Praha má ve srovnání s evropskými o světovými metropolemi extrémně malé kompetence k nastavování pravidel, poplatků či daní, a ještě horší možnost svá pravidla vymáhat. Ač Praha tvoří čtvrtinu HDP státu, jeho chování vůči městu je, opět bez rozdílu na politickou příslušnost, místy až macešské. Zatímco Lisabon a Porto získaly zákonným zmocněním portugalského parlamentu právo stavět městské byty na městských pozemcích v podstatě na ohlášku, Praze stát už šestým rokem neúspěšně draží ruinu veleslavínského zámečku na hlavním příjezdu do města z letiště. Praha je jediné město v Evropě, které financuje stavbu metra z vlastních prostředků a bez možnosti je za tímto účelem vybírat. Současně nebenefituje z ekonomického přínosu rozvoje a developmentu jinak, než nejnižší daní z nemovitosti (což je nešťastný název pro daň pro městskou infrastrukturu) v OECD. Bez možnosti utvářet pravidla a následně je vymáhat je město obtížné řiditelné.
4. Generace frustrace
Shora uvedené 3 body mají velice nebezpečný následek. V tomto systému nelze doručit výsledky, za které volený politik z podstaty věci odpovídá. Když politik A kandiduje s tím, že udělá na nábřeží alej a pěší zónu a politik B s tím, že alej vykácí a přidá tam dva pruhy a parkování, tak musí mít politik A i B možnost to (v zákonných limitech) zrealizovat. A pak být po zásluze znovuzvolen (a nebo nahrazen politikem s jinou vizí co jí realizuje). Současný stav ale vede k tomu že ani politik A, ani politik B, nemůže prosadit co slíbí, což vede ke frustraci, stagnaci a ztrátě důvěry v demokratický systém a jeho schopnost věci posouvat a řídit.
5. Neřešenost
Ačkoliv si pražští exekutivní politici napříč stranami problém uvědomují, těžko volby vyhrát na tom, že ukážete na to, jak je systém špatně. Ukážete na svého předchůdce či předchůdkyni, že špatně byli oni. Složité problémy mají složitá řešení, o to lákavější jsou ta jednoduchá (a chybná). Kdo by četl tyto čtyři strany popisu problému, když všechno je přece tím, že protikandidát je neomarxista/zloděj/neschopa.
6. Slabé postavení primátora
Primátoři Bratislavy, Varšavy či Budapešti jsou proti tomu pražskému v podstatě diktátoři. Pražskou exekutivní pravomoc má jedenáctičlenná rada hlavního města, v jejímž rámci má primátor jeden hlas. A všichni radní se odpovídají městskému zastupitelstvu. Přitom primátor je jediný politik, kterého Pražané znají (a viní z neduhů města). Takové rozdrobení je v bohužel v souladu s výše uvedenými body. Ale také český unikát. Řešením by po mém soudu bylo předat exekutivní pravomoc primátorovi a odstranit nutnost toho, aby radní byli zároveň i volení zastupitelé.
Primátor by si tak mohl svých 10 radních a náměstků najmenovat tak, aby mu nemydlili schody (a on měl rozhodovací pravomoc při jejich neshodě), protože jsou vázaní na primátorův mandát, současně ale aby získal většinu v zastupitelstvu (které primátora volí a které schvaluje rozpočet města a zakázky a nakládání s majetkem nad daný limit). V případě zastupitelské koalice by tedy byla rada složená z radních dle koaliční dohody stran. Samotná rada by už ale nebyla paralyzovaná jako teď. Stejný model funguje na vládě, ministr nemusí být poslanec. S paralyzovanou radou města souvisí další problém:
7. Neřízené městské firmy
Městská rada je současně valná hromada městských firem. Ty největší, jako například Dopravní podnik nebo Pražské služby, disponují rozpočtem jako menší ministerstvo a jsou notoricky neřiditelné nebo neřízené (metro musí jezdit, odpadky se musí vyvážet a kdo má přitom řešit nějaké podružnosti jako, proč se vybral zrovna ten dodavatel, který shodou okolností staví řediteli firmy vilu). Kromě too big and too critical to fall atitudy a mediálního závětří je důvodem právě často stav, kdy je valná hromada z důvodu 6) neakceschopná problémy ve firmě řešit.
8. Nastavování veřejné debaty
Praha nebude lepší, než si její novináři zaslouží. A než jak se o ní dokážeme bavit. Díky své velikosti a fyzické i sociální blízkosti s (bohužel pro ostatní města) všemi redakcemi má mnohem lepší investigativní pokrytí než jiná krajská či okresní města a neprojdou zde tak snadno věci, které jinak bez vědomí veřejnosti a médií plynou v lokální politice menších obcí či krajů. Nebo jaké procházejí v politice akademické a sportovní.
Daní za to je jisté konfirmační zkreslení generace novinářů s vlivem na podobu veřejné debaty. Každé americké volby přinesou překvapení mnohých nad tím, jak je možné, že těsně vyhráli červení nebo modří, ačkoliv volební mapa je dominantně rudá. A máme tendenci blazeovaně poučovat Američany, že je přece jasné, že síla hlasu je dána počtem lidí a ne plochou. Ve veřejné debatě o Praze (pro ilustraci si vezměme příklad z dopravy) však děláme to samé. Stále tak působí překvapení fakt, že Praha je tvořena Pražany, ne plochou vozu. 100 lidí na zastávce tramvaje nemá padat pod kola šesti lidem v autech zabírajícím neúměrně více nedostatkového prostoru. Letitá výměna pražců a oprava stropní desky na metru C se objeví jako noticka pražské přílohy, ačkoliv ovlivní násobně více Pražanů než omezení jednoho ze čtyř pruhů na barrandovském mostě, které probíhalo pod větším mediálním drobnohledem, než sněmovní volby.
A bereme za přirozené, že se veřejná debata o Praze zúží na povídání si novináře s pražským politikem o tom, jak se jim dojíždí autem z Roztok na Anděl a z Mnichovic na Staré město. Jistě, takoví lidé jsou, možná jich je skoro tolik, jako voličů ve Wyomingu, ale dominantní část Pražanů žije v Praze a primární funkcí města pro ně není snadnost ranního dojezdu ze satelitu a večer zpět. Přesto je mediální pokrytí vychýleno od lidí k prostoru a od většiny Pražanů k hlasité menšině. Zuřivost až hysterie titulků, se kterou média každoročně už poslední čtvrt století dokazují pravdivost okřídleného výroku paní primátorky Krnáčové, je už jen třešničkou na dortu. Je lákavé hledat svatý grál spásy (až bude okruh 1, 2, 3) či viníka (nekoordinované uzavírky, cyklisty, ukrajinské taxikáře), ale do omezeného prostoru se v omezeném čase prostorově neefektivní doprava nevejde. A žádné město na světě nepřišlo na jiný způsob řešení než za omezenost prostoru města platit. Časem anebo penězi. Dopravní zácpa se seznamem viníků a zvířátko v zoo jsou na čtení jistě lákavější než si tento nepříjemný fakt připustit. Ale nepřinesou nutný posun ve správě města.
Složité problémy nemívají jednoduchá řešení a řízení Prahy je toho příkladem. Nad vším výše uvedeným je lákavé mávnout rukou, ale jestliže opakujeme tento koloběh už 36. rok a kromě Vídně, Mnichova a Kodaně začínáme pro inspiraci sledovat i Varšavu a Bratislavu, stálo by za úvahu přejít od symptomatické léčby k léčbě kauzální.
Autor je bývalý ředitel kanceláře primátora Prahy z období primátora Hřiba, nyní pracuje v soukromém sektoru.
