Neužil: Grázlovství má určitý půvab. Divák není blbej a pozná, když mu podlézáte

Ve „Strakovi“ i v Pobertovi hrajete policisty. Vidíte mezi nimi nějaké společné body, kromě toho, že jsou docela netypičtí?

Mezi Pepou Vilímkem z Metody Markovič a Čeňkem Zálešákem z Poberty skoro žádné styčné body nejsou. Pepa má pevný hodnotový žebříček, kdežto Čeněk žádný charakter není. Je to člověk, jenž svoji funkci zneužívá skoro až k terorizování svých blízkých a spoluobčanů.

Pro mě je spojuje to, že jsou oba komické postavy, i když prohlásit to o muži, který truchlí po smrti manželky a chytá sériového vraha, zní trochu divně.

Ale já jsem rád, že to říkáte. Asi se na to dá dívat i takhle. Pepa je v sérii o Strakovi v určité apatii, takže svoji práci úplně nezvládá a šéf Jirka Markovič mu to toleruje, protože je kámoš. Kdežto Čeněk je prospěchář, možná nejkomediálnější figura v Pobertovi, a spolu s postavou, kterou hraje Standa Majer, reprezentují to nejhorší v nás, co v krizových situacích může vyplavat na povrch. Poberta se odehrává během covidu, jenž s některými z nás přesně tohle udělal.

Vypadáte, že vás na Čeňka baví vzpomínat.

Velmi. Ono to má genezi. Autora Poberty Ondřeje Hudečka jsem poznal přes svoji kolegyni Aničku Fialovou na čundru někde v Podyjí a padli jsme si do noty. Tři měsíce poté se Ondřej objevil před Dejvickým divadlem, v ruce držel scénář svého celovečerního debutu a říkal, že si na mě myslel s postavou Čeňka. Byl jsem polichocený, že se mnou chce spolupracovat: jsem fanoušek jeho filmu Furiant o Ladislavu Stroupežnickém, který na Sundance vyhrál Zvláštní cenu poroty, vybíral jsem ho dokonce v předporotě FAMUFESTu, a líbily se mi i jeho Nagano Tapes.Poberta byl jeden z těch projektů, na který je čas, a tak jsme se několik měsíců nepravidelně scházeli s dalšími herci, s Matyášem Řezníčkem a s Evou Vrbkovou, jež mi hraje družku. Zkoušeli jsme, scénář se ještě vyvíjel, s Ondrou jsme na spoustu věcí díky těm schůzkám přišli a to mě bavilo.

Máte taky ten pocit, že oproti ­Furiantovi je Poberta divácky až překvapivě vstřícný?

Pro mě je Poberta kvalitní mainstream. Ten typ filmu, co může spojovat publikum. Jak stárnu, mám takové filmy čím dál radši. Dřív jsem se vyhraňoval, to asi každý. Považoval jsem za privilegium, když nějaký tvůrce není mainstreamový. Dneska už mi přijde jako velká umělecká kvalita, když uměním spojíte lidi, kteří si jinak třeba vůbec nerozumějí. Furiant je o hodně jiný film než Poberta. Nemám rád slovo „artový“, tak řekněme, že je výlučný po formální stránce. Spousta lidí čekala, že Ondra ve svém celovečerním debutu bude pokračovat v tomhle směru, ale on přišel s něčím přístupnějším a mně to přijde strašně sympatické. Ptal jsem se ho na to taky a on je prostě cinefil a baví ho zkoušet různé žánry, ne se držet jednoho rukopisu. Teď jsem si vzpomněl na P. T. Andersona: jeho filmy taky mají velký rozptyl, od Hříšných nocí po nejnovější Jednu bitvu za druhou, mezitím ­Mistr a Inherent Vice a Až na krev... Ta zkušenost, že vás někdo neustále překvapuje, mě láká.