Jefim Fištejn: Jak pošlapat neexistující normy? Nářky nad Trumpovou operací v Íránu neobstojí
Americko-izraelská vojenská operace, která zrovna probíhá v Íránu, nemá společné označení (v Americe nese název Epická zuřivost, zatímco v Izraeli se jí říká Řvoucí lev), ba zatím ani není definitivně jasno, zdá se vůbec jedná o plnoformátovou válku, nebo jen o dobře mířený bodový zásah. Zato již nyní lze s jistotou konstatovat, že tato událost má nezanedbatelný vedlejší účinek – rozmetala na padrť pomyslné přepážky mezi ideologickými směry, které byly donedávna pokládány za nesmiřitelně protichůdné. Co společného mohou mít politické síly, které se hlásí ke krajní pravici v Evropě, s východními postkomunistickými diktaturami?
Ukázalo se, že víc, než bychom si mohli pomyslet. Leckterý včerejší nesmiřitelný bojovník proti levičácké totalitě najednou s překvapením zjišťuje, že má velké pochopení pro argumenty zastánců třídního boje proti „imperialismu coby vyššímu stádiu kapitalismu“ a leckterý levicový intelektuál je šokován tím, jak libě mu najednou zní slogany protiválečných pravičáckých populistů. Zejména se to týká jejich představ o tom, co jsou to neporušitelné normy politické morálky, mezinárodního řádu a platného práva.
Zkuste hádat, můžete třikrát, kdo ze světových státníků se cítil být natolik posledním spravedlivým, aby si zabití ajatolláha Chámeneího troufl označit za „vraždu spáchanou s cynickým pošlapáním všech norem lidské morálky a mezinárodního práva“? Ano, uhodli jste na první pokus: autorem těchto tklivých slov je Vladimír Putin, známý to promotér vysoké morálky a dodržování mezinárodního práva v politice. Každý, kdo to ví, by se měl bolestivě kousnut do jazyka pokaždé, když ucítí nutkání použít podobné výrazivo při hodnocení íránských událostí.
Pak také snadno uhodnete, že smělá úvaha o tom, že „největší hrozbou evropské a světové bezpečnosti jsou dnes Spojené státy a Izrael“, tudíž nikoli Rusko nebo Čína, kupodivu nevzešla z pera nějakého zdivočelého pravicového desperáta, nýbrž je titulkem z jedné vysloveně pokrokové české tiskoviny alarmující svět před Trumpovou hrůzovládou. A vůbec vám nepřijde divné, že autorem filozofického sloganu vyplývajícího z íránského dobrodružství USA – „Donald Trump je zhmotněním světového zla, které Rusko, aby zachránilo svět, musí eliminovat stůj co stůj“ – je Putinův guru Aleksandr Dugin.
Ať už samotná válka skončí, jak chce, dovedné sdělovací prostředky reprezentující tento jen na první pohled překvapivý názorový slepenec dokážou prodat výsledek jako další katastrofický debakl amerického prezidenta. Vždyť stejní neúprosní kritici nasazení síly proti obskurní diktatuře mulláhů ještě pouhý den před zahájením útoků na Teherán bičovali nečinnost Trumpa jako podlou zradu na íránském lidu povzbuzeném k protestům slibem brzké pomoci. Jinými slovy, neexistuje výrok nebo čin, který by se nedal vyložit jako nebetyčná pitomost nebo zločin zrzavého klauna, v nejlepším případě jako důkaz jeho nevyléčitelného vyšinutí.
Většina filipik proti americko-izraelskému zásahu, jako svět na třech velrybách, stojí na třech falešných narativech. Že se jedná o agresi ničím nevyprovokovanou porušující normy mezinárodního práva a nezákonnou, jelikož neschválenou americkým Kongresem. Nic z toho při bližším ohledání neobstojí.
Írán se nejednou dušoval tím, že smyslem jeho zahraniční politiky byla a zůstává fyzická likvidace Izraele i s jeho obyvatelstvem. Tímto předsevzetím vysvětloval i bytostní potřebu vlastnit jaderné zbraně, ježto konvenční prostředky plnění tohoto posvátného úkolu neumožňovaly. Jestliže deklarovaná snaha o zničení členského státu OSN a opakované nasazení konvenčních prostředků k dosažení tohoto cíle, včetně raketového ostřelování, pořád ještě nepostačí k tomu, aby vojenská odveta byla pokládána za „vyprovokovanou“, pak už zbývá jen jedno: nechat Írán dokončit jaderný program a atomovým bombardováním zasadit Malému Satanovi smrtící ránu. Teprve potom by mohl židovský stát uvažovat o nějaké odvetě, ovšem přiměřené. Zhůvěřilost takového uvažování snad není třeba dokazovat.
Řeči o pošlapaných normách mezinárodního práva rovněž silně připomínají anekdotický pláč nad ztraceným panenstvím v duchu rčení „svatá dala, nevěděla komu“. Když 27. března 2014 Valné shromáždění OSN hlasovalo o rezoluci odsuzující anexi Krymu Ruskem a uznávající referendum o připojení poloostrova k Rusku za neplatné, zvedli pro ni ruku jen zástupci 100 ze 193 členských států. To umožnilo ruskému velvyslanci při OSN Vitaliji Čurkinovi prohlásit: „Skutečnost, že téměř polovina členů OSN odmítla podpořit rezoluci, je velmi povzbuzující. Takový výsledek je morálním vítězstvím ruské diplomacie.“ Po roce 2014 řeči o právně závazném mezinárodním řádu, který někdo zlotřile bourá, jsou jen dalším projevem bezuzdného pokrytectví.
Mezinárodní právo je komplexní, značně pomyslný systém a k jeho porušování dochází v různých oblastech a prakticky ve všech kategoriích, zpochybněním územní celistvosti počínaje a válečnými zločiny a nedodržováním dohod konče. I když existují mechanismy pro jeho vymáhání, příkladů jejich úspěšného nasazení je poskrovnu.
Preventivní úder?
Mezinárodní právo není totéž, co morální deklarace. Je to rovnovážný systém, který nezakazuje preventivní úder, je-li hrozba prokazatelná a bezprostřední. Právě proto třeba první úder Izraele v „šestidenní válce“ v roce 1967, když námořní blokáda a válečné přípravy arabských sousedů byly nezpochybnitelné, nikdy nebyl mezinárodním společenstvím shledán jako akt agrese. Každá poctivá analýza by měla sledovat jediný cíl: zjistit, zda existovalo riziko vzniku situace, kdy by nečinnost vedla ke strategické katastrofě. Odpověď na tuto otázku není emocionální, nýbrž právní a historická. Proto pře o právo na preventivní úder není sporem o sympatiích. Je to spor o to, jak se posunuly hranice sebeobrany v současnosti.
V dnešním světě se k nepoznání změnilo mnohé – technologie války, její rychlost, užití umělé inteligence atd. – jen hlavní princip zůstal stejný: stát má právo na obranu své existence.
Stejně nulitní jsou časté nářky na nezákonnost jednání amerického prezidenta, který údajně měl nejprve zažádat Kongres o povolení k zásahu a teprve poté, až zástupci lidu k tomu udělí požehnání, začínat válku. Nevím, čeho je v takové úvaze víc: hrubé neznalosti či zlé vůle. V americkém ústavním systému prezident, nikoli zákonodárný sbor, je vrchním velitelem ozbrojených sil. Kongres z vlastní vůle nevyhlašuje válku – každopádně nikdy to neudělal od konce 2. světové války. Většinou prezidenti rozhodovali o vojenských operacích sami a teprve následně usilovali o souhlas Kongresu, pokud vůbec. Připomínalo by to absurdní divadlo, kdyby vrchní velitel žádal Kongres o svolení k uskutečnění přísně utajované zpravodajské operace nebo cíleného úderu. Barack Obama likvidoval Bin Ladína, aniž by k tomu měl souhlas Pákistánu, na jehož území zaútočil, natož razítko Kongresu. Za dobu Obamova prezidentování nebyl ani jeden jediný den, kdy by Spojené státy nevedly někde nějakou válku.
Pravda je taková, že v roce 1973 byla schválena Rezoluce o válečných pravomocích, která žádá, aby prezident v „případě zapojení armády do válečných akcí během 48 hodin předložil Kongresu písemné vysvětlení příčin a okolností nasazení amerických vojsk s uvedením předpokládané délky operace“. Takové vysvětlení již bylo Senátu předloženo, k hlasování o jeho schválení či zamítnutí ovšem nedošlo, jelikož proti tomu byla většina senátorů.
Pokud Kongres nesvolí k nasazení armády, vojenské akce musí být ukončeny po 60 dnech, přičemž prezident má možnost překročit lhůtu o dalších 30 dnů. V minulosti tak prezidenti ochotně činili pod zástěrkou bohulibých důvodů. Kupříkladu během bombardovací kampaně v Libyi v roce 2011 Barack Obama úspěšně argumentoval tím, že nelze mluvit o „nasazení vojsk“, ježto válka byla čistě letecká, aniž by na libyjskou půdu vstoupil jediný americký voják. Nelze pochybovat o tom, že Trumpova vláda vzala tento precedens na vědomí.
Z bouřlivého proudu světového zpravodajství lze vyluhovat pár systémotvorných trendů dokládajících, jak rozostřený je dnes samotný pojem mezinárodního práva.
Část levicově liberální veřejnosti stále hlasitěji protestuje proti vojenskému zásahu v Íránu vnímanému jako zasahování do jeho vnitřních záležitostí. Je to poměrně nový jev, jenž je v příkrém rozporu s tradičním demokratickým postojem – až donedávna dodržování lidských práv nebylo pokládáno za vnitřní věc jednotlivých států.
Ve vztahu tradičních spojenců Ameriky k vojenskému zásahu rovněž dochází k drobným posunům směrem k pochopení jeho nezbytnosti: britský premiér Keir Starmer, který původně odmítal poskytnout Američanům letecké základny na svém území, nyní neví, co by ještě nabídl ve snaze smazat původní nepříznivý dojem. Španělský socialistický premiér Pedro Sánchez se pod dojmem Trumpových vyhrůžek rovněž snaží o zmírnění napětí, aby nezůstal v roli černé ovce kolektivního Západu. Emmanuel Macron sice mluví o porušení mezinárodního práva, jenže to porušení podle něho zavinil Teherán, nikoli Washington. Zdá se, že rozhodujícím v určení viníka války bude nakonec její výsledek: podaří-li se Americe dosáhnout stanovených cílů – odstranění obskurního režimu a jeho záměny za civilnější a demokratičtější – na vině bude teokratická diktatura, nepodaří-li se – běda Trumpovi!
Jeden výsledek je ovšem jasný už teď po prvním týdnu bombardování: nejméně po jednu generaci bude mít Izrael od íránské hrozby pokoj.
