Chorvati dělali byznys, Srbové je vydírali. Jak vypadalo centrum Prahy v devadesátkách
Ruličkáři, deštníkáři, trdelníky, candy shopy. V rámci sérii textů Komu patří trdelníková Praha se Reflex zaměřil na podnikatelské prostředí v historickém centru metropole. Tam, kde dnes vítězí turistické pasti, v některých případech dokonce za podpory města, bylo dříve mnohem divočeji.
V reportáži, kterou najdete v aktuálním čísle Reflexu, popisujeme, kolik turistických pastí návštěvník potká při krátké vycházce kolem Staroměstského náměstí. Předražené restaurace s pochybnými majiteli, trdelníky v místech vysoutěžených pro lokální kavárny, karibské candy shopy v prostorách městské galerie. A to se bavíme jen o jedné ulici. Popsané podniky přitom v některých případech podnikatelům nabízí k pronájmu samo město. Prim hrálo hlavně v minulosti soutěžení „na cenu“. Úředníkům či politikům bylo jedno, jaký má nájemník s místem plán, hlavně když se krátkodobě ušetří.
V dolní části Václavského náměstí nedávno vyhrála soutěž o gastronomický provoz u Prahy 1 kavárna. Podle návrhu, který má redakce k dispozici, pěkně navržený provoz, teplý bufet, kultivované a útulné prostředí. Realita? Prodej trdelníků. „Protože neporušuje kolaudaci tak mu nemůžeme jen tak dát výpověď,“ řekla Reflexu Terezie Radoměřská (TOP 09), starostka Prahy 1.
A další případ. Hned u Karlova mostu se nachází jeden z objektů Colloredo-Mansfeldského paláce, oficiálně ho spravuje Galerie hlavního města Prahy, zřizovatelem je pražský magistrát. Obrazy nebo jinou formu umění tu ale nenajdete. U čekání na zelenou před vstupem na nejstarší most přes Vltavu si můžete zajít koupit cukrovinky v „Candy shopu“.
Veřejný prostor není aukce
„No interview. Go away,“ říká mi pouze lámanou angličtinou asijský provozní, kterého oslovím se žádostí o rozhovor. Kdo by od města čekal nějakou propagaci metropole, mýlil by se. Candy shop je stylizovaný do pirátského. Místo Golema nebo rytíře Bruncvíka karibský pirát s papouškem.
„Veřejný prostor by se neměl spravovat jako aukce. Je to prostředí, které určuje, jaké město budeme mít za deset i třicet let. Zkušenost nám ukazuje, že to není idealismus, ale velmi pragmatický přístup,“ vysvětluje Jana Adamcová, místopředsedkyně představenstva Prague City Tourism.
Podle současného radního pro majetek Adama Zábranského (Piráti) se město v tomto volebním období snaží některé takové smlouvy vypovídat. Ne vždy to ale jde. „V tomto volebním období se snažím důsledně uplatňovat přístup, že zvláštně u nebytových prostor v centru města nemá být jediným přínosem pro město nejvyšší cena. Proto soutěže, které realizuje odbor majetku nebo Trade Centre Praha, používají i necenová kritéria – záměr a reference. Navíc nepronajímáme nebytové prostory za účelem provozování ‚thajských masáží‘, večerek, směnáren či prodeje cukrovinek. Cílem je, aby v městských prostorách nebyly podniky, které Praze dělají ostudu a jsou zaměřené výhradně na turisty. V poslední době jsme takto například vypovídali smlouvu pochybné ‚kavárně‘ v patě Čechova mostu, která turistům prodávala nekvalitní hranolky za 250 korun. Prostor jsme přesoutěžili a brzy tam otevře prodejna zmrzliny,“ říká Zábranský. Vazby pochybného podnikatelského prostředí na pražské politiky jsou podle všeho pevné, některé přetrvávají ještě z minulého tisíciletí. Jak to v centru vypadalo těsně po sametové revoluci?
Dříve vládl Mrázek či Jonák
Centrum hlavního města bylo dříve hodně divoké. V devadesátých letech minulého století tu vládly mimo jiné „ikony“ podsvětí jako kmotr František Mrázek nebo discokrál Ivan Jonák. Velký vliv měla také známá kolotočářská rodina Kočkových. Ti měli kromě Matějské pouti také monopol na trhy v historických oblastech města, které navštěvuje nejvíce turistů. Trh se po sametové revoluci otevřel i pro zahraniční podnikatele, typicky Albánce nebo Srby.
„V devadesátkách to bylo v Praze úplně jiné, ostřejší, divočejší. Nejednou se nám stalo, že jsme při zdánlivě nevinných výjezdech řešili střelbu. Pamatuju si třeba, jak se dva zahraniční podnikatelé nepohodli v pasáži někde u Václaváku, mohla to odnést paní, co jen šla kolem nich. Zachránila ji kožená kabelka a silná kožená peněženka,“ vypráví Helena Kahnová, bývalá elitní detektivka, která stála například za rozkrytím Berdychova gangu, jedné z nejrozsáhlejších zločineckých organizací v historii české kriminalistiky.
Kahnová dnes pracuje u cizinecké policie. Už od devadesátek se zaměřuje hlavně na zločince z bývalé Jugoslávie: Chorvaty, Srby, Makedonce nebo také Albánce. „Bylo to různě namixované, Chorvati dělali byznys, Srbové je často vydírali. Albánci měli v Praze specifické postavení, nebyli tolik násilní, neměli nože nebo pistole. Šli na to jinak,“ říká Kahnová. Pražské „albánské“ podsvětí podle ní symbolizovaly spíš podvody, drogy a luxus.
Dnes zastupují pražské podsvětí mnohem více bílé límečky nebo kravaty. Jde o propletenou pavučinu podnikatelských vztahů s politiky nebo úředníky. Důvodů, proč je historické centrum stále rájem podvodníků, ruličkářů, deštníkářů či přinejlepším kontroverzních podnikatelů, je víc. Jedním z nich je určitě zmiňované dlouhodobé soutěžení na cenu a „přihrávky“ spřáteleným podnikatelům, ať už jsou pohnutky jakékoliv. Současná koalice na magistrátu se podle svých slov snaží jít cestou větší kultivace a vymáhání pravidel, mnoho smluv bylo uzavřeno ještě za minulých vlád a koalic, kterých byly ovšem některé strany také součástí. Jestli se tento trend opravdu zvrátí, to ukážou až blížící se komunální volby a hlavně konkrétní kroky po nich.
Více si přečtěte v reportáži Komu patří trdelníková Praha v novém Reflexu.
