Česká politika okamurovatí: Měsíc před volbami nabízí místo vize jen přežvykování starých chyb
Předvolební debata celostátních lídrů ukázala nudnou neoriginalitu české politiky, v níž politici zkoušejí zaujmout pouze neustálým opakováním naučených frází po vzoru Tomia Okamury.
Většina stran se odmítá poučit z minulých chyb, spoléhá na kampaň odloženou až na poslední dny před volbami a v diskusích se soustředí spíše na vzájemné výčitky a útoky než na nové vize.
V kampani zcela chybí zásadní témata i důraz na význam Senátu, přičemž debatu ovládá především defenzivní přetahování o schodek státního rozpočtu
Debata na CNN Prima News přinesla měsíc před volbami emoce i vzájemné výčitky mezi vládními a opozičními politiky. A znovu potvrdila, že česká politika okamurovatí.
Měsíc do voleb bez vizí a nových nápadů
Pokud se našel někdo, kdo si zapnul nedělní debatu předsedů nejsilnějších stran – svého celostátního lídra nevyslalo jen hnutí ANO, které zastupoval Karel Havlíček –, aby se něco nového a zajímavého dozvěděl, musel být zklamán. Ruku na srdce: za politické konstelace, kde se prohlášení politiků odvíjejí od síly polarizovaného konfliktu mezi vládou a opozicí, se ale ani víc čekat nedalo.
Jestli se prozatím něčím projevuje celostátní rozměr předvolební kampaně před lokálními a senátními volbami, je to až k uzoufání nudná neoriginalita. Většina v parlamentu působících stran – čest výjimkám – oprašuje své strategie z loňských sněmovních voleb, do kterých většina z nich investovala nejvíc energie i prostředků. Dnes se zdá, jako by se ještě více než obvykle projevovala plytkost jakéhokoliv konfliktu. Ten totiž není potřeba, když jsou karty už předem rozdány.
Relevanci rozhodnutí politických marketérů nepouštět se do ničeho, co by mohlo vyniknout, dodávají dva argumenty. Tím prvním je, že v drtivé většině českých obcí kandidují především nezávislí kandidáti nebo jejich sdružení a jsou odtržení od celostátní politiky. Ideový střet se začne projevovat až v největších městech. Kampaň v nich pak probíhá jakoby separátně, mimoběžně, aby na kandidátech na jejich primátory neulpělo nic z vyhrocené parlamentní debaty.
Druhý argument se opakuje už poněkolikáté v řadě a znovu naznačuje, jak zoufale špatně politici čtou data o načasování rozhodování voličů. Čím dál víc voličů se čím dál častěji rozhoduje až na poslední chvíli, což některé vede k tomu, koncentrovat rozhodující část kampaně až do několika dnů, případně týdne před volbami. Je to příznak toho, že některé politické strany jen těžko dokážou obhájit svoji vlastní existenci. Kdyby totiž byla logická a samozřejmá, nemusely by se tolik soustředit na to, jak se od ostatních v poslední chvíli odlišit. Je to rezignace na poctivou politickou práci, z dlouhodobého hlediska zbavující politiku obsahu.
Klasické strany se z minulých chyb odmítají poučit a až na malé výjimky se projevuje, jak moc zpohodlněly ve svých vykopaných pozicích. Měsíc před volbami nevidíme nikoho, kdo by nastavoval trend čehokoli – ani na sociálních sítích, ani mimo ně. A tak se celostátní lídři snaží připoutat na sebe pozornost nekonečným opakováním pěti naučených frází. Tahle rétorická strategie dlouho vycházela a dál vychází Tomiu Okamurovi. Stačí mu pořád mluvit o nepřizpůsobivých, Ukrajincích, potřebě ukončit konflikt na Ukrajině i Blízkém východě. Při prezentaci vršících se slibů se v televizních debatách čím dál častěji obrací na občany přímo, jako by moderátorka ani spoludiskutující ve studiu vůbec nebyli. Proč taky – pro Okamuru vůbec nejsou důležití.
Retorická strategie Tomia Okamury inspiruje ostatní
Co do hloubky a struktury argumentů si ale ostatní nemají s předsedou SPD příliš moc co vyčítat. Petr Macinka se stejným způsobem naučil fráze o zeleném šílenství a bláznivých Pirátech. A protože i on se potřebuje odlišit od svých koaličních partnerů, sází na aroganci a řečnickou agresivitu, ve které se snaží své zdatné konkurenty Tomia Okamuru a Andreje Babiše předčít. V debatě se to projevilo nejvýrazněji tím, když nehorázně zaútočil na Zdeňka Hřiba a napomenul ho s tím, že má „držet hubu“.
Na několika frázích bez hlubší debaty je ale postavená strategie i Martina Kupky a Zdeňka Hřiba. Kupka si za svého hlavního soupeře vybral Petra Macinku, který jeho snahy o vyvolání rétorického souboje – nutno dodat, že poměrně chytře a strategicky – ignoruje. Macinka tím dává Kupkovi najevo, že on pro něj není dostatečným soupeřem. A to ODS, dál klesající v preferencích, rozhodně ničím nepomáhá. Předseda Pirátů pak nevynechá žádnou příležitost k tomu, aby si kopnul do Karla Havlíčka kvůli jeho minulosti, „dotačnímu podvodníkovi“ Andreji Babišovi i padajícím lávkám a mostům za pražské vlády hnutí ANO. Originalita opět nulová. U Pirátů by mohla fungovat aspoň ta performativní, ani té však před volbami příliš nevidíme. O něco strukturovanější debatou pak vyčnívají dva řečníci, kteří naučené fráze minimálně dokážou mnohem lépe zabalit do širšího kontextu – Karel Havlíček a Vít Rakušan.
Debatě i mezi nimi ale dominuje něco, co z politického souboje celostátních lídrů stále nezmizelo, protože to až příliš velké části z nich vyhovuje. A to jsou neustálé výčitky hříchů z minulosti. Kraluje v nich hlavně současná vláda, která se jeden z nejvyšších schodků českého rozpočtu snaží minimálně částečně obhajovat tím, že podobně utrácel i Fialův kabinet. Z druhé strany slyší koaliční politici o tom, že v roce 2022 vyčítali tehdejší vládě regulaci cen energií, aby k obdobnému kroku letos na jaře sami letos sáhli. Je to debata bez konce. A dokud ze střetů mezi vládou a opozicí nevymizí, jen těžko se posuneme dál.
Zanedbaný Senát a otazník nad schopnostmi lídrů
Schodek státního rozpočtu je ostatně jedním z hlavních témat, které se kampaní teď vine. To určitě není dobrá zpráva pro hnutí ANO, které se tím logicky dostává do defenzivy, SPD a Motoristům pak nezbývá nic jiného než avizovat, že se k některým položkám ještě dostanou, případně že mají být lidé trpěliví v příštích letech. Nedá se vyloučit, že těsněji před samotným hlasováním vláda upustí páru v této diskusi tím, že oznámí mírné snížení deficitní cifry. Pak se bude sčítat jen to, kdo si to připíše jako své vítězství.
Jedna položka v debatě celostátních lídrů zoufale chybí. A je to chyba především opozičních stran. Stále se pořád málo zdůrazňuje důležitost Senátu a to, jakou roli v celém českém systému zastává. ODS sice zasela semínko v podobě nových billboardů, které avizují, že vládě horní komoru neodevzdá, zatím je to ale zoufale málo. Politici mají měsíc na to, něco předvést. Je ale s velkým otazníkem, zda jsou toho ti na parlamentní úrovni vlastně vůbec schopní.
