Václav Moravec: Když mě nemohli dostat profesně, lhali o mém platu i osobním životě
Václav Moravec vydává knižní rozhovor Vlastním hlasem, ve kterém s redaktorem Reflexu Martinem Bryśem rekapituluje svůj osobní i profesní život. Půl roku po odchodu z České televize popisuje klíčové momenty, které nastartovaly jeho kariéru, ale i všechny okolnosti, které směřovaly k jeho konci v ČT. Poprvé zcela otevřeně a bez servítek. Během let kdy vedl nejsledovanější politickou diskusi v zemi se stal mimoděk celebritou, ale i trnem v oku mnohých hráčů v byznysu i politice. Následující ukázka z knihy vykresluje, jak také vypadaly tlaky na jeho osobu. Knihu si můžete už teď objednat v předprodeji.
Kdy jste si poprvé všiml, že se v médiích neřeší váš pořad, ale Václav Moravec, ať už jaký byl profesionálně, nebo jaký je mimo studio?
Bylo to ve chvíli, kdy bulvár začal psát o mém platu. Tohle je nejvyhledávanější spojení, když dáte do vyhledávače „Moravec“. Přiznám se, že vůbec nechápu dlouhodobou fascinaci veřejnosti mým platem. Stejně jako nechápu, že se výše platů neřeší ve vztahu k jiným kolegům a kolegyním v České televizi.
Souviselo to zřejmě s tím, že jsem před mnoha lety odmítl nabídku jít do televize Nova, protože zjevně unikla částka, kterou jsem měl mít na Nově. Přetahovali mě ještě za Petra Dvořáka, když byl generálním ředitelem Novy.
Já mám pocit, že poprvé se to objevilo právě v době, kdy měl být Petr Dvořák zvolený ředitelem ČT a řešilo se, jestli neutíkáte na Novu před Bradáčem.
Ne, to bylo dávno předtím, někdy v roce 2005, 2006. To se ještě vůbec netušilo, že Petr Dvořák bude někdy v budoucnu kandidovat na generálního ředitele ČT, protože byl na Nově a vyjednávali jsme o mém možném přestupu.
To CME ještě vedl Adrian Sarbu.
Dokonce jsem u něj byl na pohovoru. Setkání s tak arogantním člověkem jsem snad v životě nezažil. Z jeho podání to vypadalo, že přišel nezaměstnaný na exkluzivní úřad práce a mám snad ještě odevzdávat peníze Nově, pokud mi umožní, abych na ní měl pořad. Něco takového jsem opravdu nečekal.
Spustil na mě: „My všechny pořady, které mají pod třicet procent share, do dvou měsíců zrušíme.“
Namítl jsem: „Počkejte, tak vy chcete, abych pro vás dělal Sedmičku, diskuzní pořad, a zároveň mi říkáte, že když nebude mít třicet procent share, zaříznete mě?“
Přesně tohle byl argument, proč jsem na Novu nešel. Jsem člověk veřejné služby a nepodléhám tomu, že se v pondělí ráno probudím a kouknu na čísla sledovanosti, jestli to má třicet procent share, a přizpůsobím dramaturgii tomu, aby se tam ještě víc pohádala dvojice politiků a já přitápěl pod kotlem s cenami polévek v Poslanecké sněmovně.
Ten rumunský způsob řízení… to byl fakt úplný bizár. Znovu jsem si uvědomil: zlatá Česká televize. Adrian Sarbu jako náborář televize Nova byl nejlepší personalista, aby člověk zůstal v České televizi. To už jsem v sobě měl dlouholetou zkušenost z BBC a sebevědomí jsem měl větší než v roce 2003, když jsme se bavili o tom, jak se budou jmenovat Otázky.
A ten plat se pak stal politickým tématem.
Velmi účelově ho před pár lety rozehrál muž na špinavou práci Zdeněk Koudelka, dnešní náměstek ministra spravedlnosti za Trikoloru. Koudelka začal veřejně řešit můj plat, když jsem v Otázkách opakovaně probíral autorství Klausovy prezidentské amnestie z ledna 2013, které šlo za ním.
To ostatně potvrdil i Koudelkův kamarád, prezident Miloš Zeman, což jsme opakovaně řešili. O to víc pak začal tlačit na pilu, že by měli všichni vědět, kolik vydělává Moravec. Na základě toho jsem na mnoho rozhovorů i na besedy s sebou vozil výplatnice a říkal: „Podívejte se, pan Koudelka měl v pozici náměstka nejvyšší státní zástupkyně o třicet až čtyřicet tisíc vyšší plat, než má jedna z hlavních tváří České televize. Nemám ani jeho plat, natožpak dvě stě padesát tisíc.“
Nebyl to jenom plat. Řešilo se také vaše soukromí, s kým žijete…
A že mám psa. Když už padla vaše otázka na odpovědnost celebrity, i po tom psovi jsem uklízel hovínka… jak doložil bulvár fotografiemi.
Musíte si zvyknout, že za vámi jezdí dvě motorky s paparazzi a někdo přemýšlí, s kým žijete, jaký je váš plat… co bychom na něj ještě asi tak našli. Část těch věcí přičítám politickému a lobbistickému zákulisí. Protože když začnete šťourat ve věcech, které se týkají různých kauz, když mocným šlápnete na kuří oko a nemají na vás argumenty, aby vás oslabili uvnitř televize nebo vás dali k soudu, začnou fabulovat a lhát.
Byl v tom podle vás vzorec?
Myslím, že je to součástí snahy rozředit vaši profesní a lidskou integritu. Přispívá k tomu i clickbaitovost digitálních médií, protože vaše jméno prodává. Vidíte to, když narazíte na články, které se týkají kupříkladu Karla Šípa. Žádnou faktickou informační hodnotu nemají, ale protože Šípa zná každý, tak se čtyři pět dnů rozebírá, jestli podepíše novou smlouvu, nebo ne, a kolik vydělává v ČT.
Nebo třeba Parlamentní listy. Na jejich články jsem nikdy nereagoval. Někdo vás v této kruhové informační kanalizaci dá do titulku ve stylu „Na Kavčích horách poteče krev a Moravec se bude divit“, a celý ten článek je o všem jiném než o Moravcovi. Když nemůžou na základě faktů kritizovat vaši práci, začnou útočit na Českou televizi a spojí mě s tím, jako bych byl generální ředitel.
Ale Parlamentní listy jsou taková štvavá vysílačka, když použiju tenhle termín. Moment, kdy za vámi začnou slídit fotografové z bulváru, je jiná liga.
Martine, ono to bylo propojené. Dnes už to detailněji nesleduji, ale Parlamentní listy byly vlastněné Michalem Voráčkem, jehož firmy získávaly peníze i ze státních zakázek. Byl to lobbista, který pracoval pro různé politiky. V těchto věcech se vám smývají hranice mezi politikou a byznysem.
Nechci, aby to na základě vaší otázky a mé odpovědi vypadalo tak, že žiji v jednom velkém spiknutí. Nežiji, ale jako viditelný novinář si musíte zvyknout na to, že když na vás nemají prohraný soud, když máte sledovaný a citovaný pořad, když se šťouráte v nepravostech, když nedržíte ústa a krok, tak lžou o vašem platu, o vašem soukromí, o vaší akademické práci. To znamená: rozředit člověka. Když ho nechytnete na profesní integritu, oházejte ho hovny kvůli osobní integritě.
Václav Moravec vypráví v knižním rozhovoru vlastní příběh: dětství na malém městě, studium žurnalistiky v čase, kdy se teprve učila svobodě, bujará léta v rádiu, dvacet let před kamerou, odchod z veřejnoprávní televize a rozjezd vlastního média. Především ale mluví o tom, co z obrazovky říct nemohl. O tlaku politiků a sporech uvnitř redakcí. O rozhodnutích, jež by dnes udělal jinak, o řemesle a jeho pravidlech, o blízkosti k moci a o ceně, kterou platí za nezávislost. A o kolezích: o těch, kteří odešli dřív, i o těch, kteří by už odejít měli. Knihu si můžete už nyní objednat v předprodeji. Prvních 150 knih opatří Václav Moravec osobním věnováním.
Ke knize Václava Moravce Vlastním hlasem navíc obdržíte zdarma v předprodeji měsíční předplatné podcastu Padni komu padni a portálu moravec.cz a také premium webu reflex.cz včetně digitálního týdeníku Reflex. Slevové kódy, stejně jako možnost adresovat věnování obdržíte e-mailem do 24 hodin od nákupu.
