Lesk a bída českých mezd. S našimi výdělky budeme západním sousedům na záda koukat ještě desítky let
Na první pohled to vypadá jako skvělá zpráva a do jisté míry i překonání významné psychologické hranice. Podle dat Českého statistického úřadu vzrostla průměrná mzda v tuzemsku v prvním čtvrtletí letošního roku na 50.282 korun. Zaměstnanci si v průměru polepšili o 3789 korun a po odečtení inflace reálně „zbohatli“ o 6,4 procenta, což byl nejsilnější růst za posledních pět let. Doslova však jen pár hodin poté statistici zveřejnili další – tentokrát mnohem horší – zprávu, podle níž byla v loňském roce průměrná hodinová mzda v Česku sedmá nejnižší v Evropské unii. Více než Češi za hodinu práce nebrali jen všichni obyvatelé západních států EU, ale například i Polska, Litvy, Estonska, Kypru či Chorvatska. Člověk pak neví, jestli se má v souhrnu nad těmito všemi statistikami radovat nebo lamentovat.
Jistě, jakýkoliv růst mezd a zvyšování životní úrovně či kupní síly je pro našince dobrá zpráva. A navíc, když ona cifra o výši výdělku překoná magických 50 tisíc korun, což je zhruba ekvivalent 2000 eur, vzbuzuje to mnohem lepší pocit. I onen reálný růst výdělků o více než 6 procent také nevypadá špatně, jenže…
Čísla je potřeba zasadit do širšího kontextu. Mnozí z nás už možná zapomněli, že od konce roku 2021 do roku 2023 v důsledku divoké inflace reálné mzdy klesaly. Začalo to už v posledním kvartále roku 2021 (-2,2 %), po němž následovaly roky 2022 (-7,5 %) a rok 2023 (-2,9 %). Teprve na začátku roku 2024 se to zlomilo a reálné výdělky začaly opět růst. Je tedy sice fajn, že nominální mzdy rostou a mnozí nosí domů i přes 50 tisíc hrubého, ale reálně jsme zhruba na úrovni roku 2021, tedy nějakých pět let nazpět. Jinými slovy: nyní dosypáváme do měšců to, o co jsme v době covidu a kvůli energetické krizi, zchudli. To není příliš příjemné konstatování na poslech, že?
Tím výčet nemilých hodnocení zdaleka nekončí. Přestože průměrná mzda překročila 50 tisíc korun, plné dvě třetiny lidí na ni nedosáhnou. Statistici spočítali, že se jedná o 59 % mužů a 73 % žen. Mediánová mzda, která přináší mnohem realističtější pohled na výplatnice našinců, je o několik tisíc korun nižší. V některých okresech si většina lidí může nechat zdát i o mzdě 40 tisíc, což pak rozevírá nůžky i mezi jednotlivými kraji. Zatímco průměrná mzda v Praze činila 67.954 korun, v Karlovarském kraji to bylo jen 42.391 korun, tedy skoro o 26 tisíc méně. Tyto nůžky se stále více rozevírají a je úplně jedno, jestli je u vesla ODS nebo ANO. Přitom politici se rádi výší mezd ohánějí. Především před volbami.
Pár hodin po zveřejnění údajů o průměrné mzdě přinesli statistici další zprávu, podle níž Češi měli v loňském roce sedmou nejnižší hodinovou mzdu v EU. Asi moc neobstálo konstatování, že si našinci mezi lety 2008 a 2025 polepšili z 42 na 57 procent průměru EU. Jedinou zemí, kterou jsme za oněch 17 let přeskočili, je Řecko. Další země pak přeskakovali nás. Polsko, Estonsko, Litva a dokonce i Chorvatsko, které vstoupilo do EU až v létě 2013 a o deset let později přijalo společnou evropskou měnu.
Když se potom podíváme na západ od našich hranic, musí se nás zmocnit velká skepse a zmar. Zatímco my tady hovoříme o českých 57 procentech průměru Evropské unie co do výše průměrné hodinové mzdy, tak v Rakousku jsou na 130 procentech, v Německu či Nizozemí ještě výš. Když si pak vezmeme skutečnost, že 15 procentních bodů jsme stáhli za 17 let, za jak dlouho (nebo zda vůbec) se pak dostaneme na úroveň Rakouska, které má úroveň hodinové mzdy na více než dvojnásobku Česka oproti průměru EU? Raději to ani nepočítejme, bylo by to hodně trýznivé matematické cvičení. Na závěr si proto vypůjčím otázku ze slavného filmu Marečku, podejte mi pero, která by měla být adresována všem politikům, hospodářským svazům či jednotlivým zaměstnavatelům: „A teď mi řekněte, co s tím hodláte dělat?“
