Česko vyhrálo šampionát v trapnosti. Všechny státy vědí, kdo pojede na summit NATO, my hrajeme macinkiádu
Kvůli jakémusi vládnímu zmocněnci pro klimatickou politiku a Green Deal, který nebyl jmenován ministrem, nedokázala Česká republika několik měsíců rozhodnout, kdo bude v delegaci na červencovém summitu NATO v turecké Ankaře. Bez ohledu na to, zda je někdo příznivcem prezidenta Petra Pavla nebo premiéra Andreje Babiše (jeden z nich tu delegaci povede), vyhráli jsme kvůli našim politikům mistrovství světa v trapnosti, kterému můžeme říkat i macinkiáda.
Babišova vláda už několikrát avizovala, kdy o definitivním složení delegace rozhodne. Teď tvrdí, že se tak stane až 22. června. Taktizování mělo oddálit podání kompetenční žaloby prezidentem v této věci k Ústavnímu soudu. Aby se o to u soudu prostě do konání summitu nestihlo. Podle expertů Petr Pavel zatím nemůže žalobu podat, protože právně není co napadnout. Právník Marek Antoš ale pro web iDnes.cz upozornil, že nelze vyloučit, že by Ústavní soud na návrh prezidenta vydal v této věci předběžné opatření. Jenže to je další nesmyslný postup. Pokud budou soudy určovat, který představitel státu kam pojede, tak se naše politika dostává na scestí.
O tom, že si Česko v této věci počíná trapně a hloupě, svědčí příklad našich sousedů z Polska. Tam sice už nějaký čas sledujeme krvavou řež mezi prezidentem Karolem Nawrockim a premiérem Donaldem Tuskem, ale v Ankaře povede delegaci Nawrocki. Protože Poláci mají stejnou zvyklost jako my, tedy že na summity Severoatlantické aliance jezdí hlava státu. A dodržují ji.
Podobné je to na Slovensku – do Turecka pojede prezident Peter Pellegrini. Výjimkou v zemích Visegrádu bylo Maďarsko, kde si někdejší nabubřelý předseda vlády Viktor Orbán nenechal ujít příležitost exhibovat i na summitech NATO. A jeho nástupce Péter Magyar kráčí i v tomto v jeho šlépějích.
V Portugalsku zase mají poloprezidentskou republiku, ale na summit pojede premiér. Země se rozhodují buď podle svého politického uspořádání nebo podle zvyklostí.
Čeští vládní politici si v summitovém sporu s prezidentem pomáhají i zvláštní matematikou. Tvrdí, a v tom mají pravdu, že na summity NATO jezdí více šéfů a šéfek vlád než prezidentů. Příklad z loňské schůzky v nizozemském Haagu – tam 32 členských zemí vyslalo 19 premiérů či premiérek a „jen“ 13 hlav států. Jenže ty počty jsou zkreslené tím, že některé země jsou monarchie a nezastupuje je na summitech panovník, ale předseda vlády. Hned devět z členských států Aliance jsou konstituční monarchie – Belgie, Dánsko, Lucembursko, Kanada, Nizozemsko, Norsko, Velká Británie, Španělsko a Švédsko. Kdyby to byly republiky, tak by přišli i naši chytří počtáři k jinému poměru prezidentů a premiérů. Ale to je jen jeden příklad, jak se argumentuje.
Petra Pavla nechce vláda na summitu ne proto, že se rozhodla změnit zvyklosti, ale je to infantilní pomsta, protože prezident nejmenoval ministrem jakéhosi vládního zmocněnce ze strany Motoristé sobě. Vicepremiér, ministr zahraničí a předseda Motoristů Petr Macinka mu proto už loni v prosinci vyhlásil válku. Do té se mu podařilo zatáhnout i premiéra Babiše, další ministry a poslance vládní koalice. Stala se z toho velká politická taškařice a nedůstojné divadlo. Mistrovství světa v trapnosti bychom v této disciplíně jistě vyhráli.
Jak to nakonec s českou účastí na summitu NATO v Ankaře dopadne, jen uvidíme. U ostatních členských států vedoucí delegací známe. V seznamu chybí definitivní jméno pouze u České republiky.
Pro zajímavost zde je seznam vedoucích delegací všech členských států NATO pro summit v červenci. U jmen uvádíme i jejich ústavní funkci.
Česká republika: Petr Pavel (prezident) nebo Andrej Babiš (premiér)
Albánie: Edi Rama (premiér)
Belgie: Bart De Wever (premiér)
Bulharsko: Rumen Radev (premiér)
Černá Hora: Jakov Milatović (prezident)
Dánsko: Mette Frederiksenová (premiérka)
Estonsko: Alar Karis (prezident)
Finsko: Alexander Stubb (prezident)
Francie: Emmanuel Macron (prezident)
Chorvatsko: Zoran Milanović (prezident)
Island: Kristrún Frostadóttir (premiérka)
Itálie: Giorgia Meloniová (premiérka)
Kanada: Mark Carney (premiér)
Litva: Gitanas Nausėda (prezident)
Lotyšsko: Edgars Rinkēvičs (prezident)
Lucembursko: Luc Frieden (premiér)
Maďarsko: Péter Magyar (premiér)
Německo: Friedrich Merz (kancléř)
Nizozemsko: Dick Schoof (premiér)
Norsko: Jonas Gahr Støre (premiér)
Polsko: Karol Nawrocki (prezident)
Portugalsko: Luís Montenegro (premiér)
Rumunsko: Nicușor Dan (prezident)
Řecko: Kyriakos Mitsotakis (premiér)
Severní Makedonie: Gordana Siljanovská-Davková (prezidentka)
