Sjezd komunistů ukázal, že na lodi „rudých námořníků, nových průkopníků“ je vše při starém
Komunisté si na svém víkendovém sjezdu zvolili novým předsedou Romana Rouna. Pragmatika, kterému chybí strhující emocionalita Kateřiny Konečné i tah na branku. Doposud působil jako stranický mluvčí a už dlouho platí za spojence končící předsedkyně Kateřiny Konečné. Uspěl však těsným výsledkem, který ukazuje sílu jeho opozice. Jaké „poučení z krizového vývoje“ si KSČM touto volbou ze svého v pořadí již dvanáctého sjezdu odnáší? A může změna na nejvyšším postu zvrátit, jakým směrem se ubírá česká levice, zoufale toužící po úspěšném koaličním projektu?
Levice je v krizi. To je titulek, který v různých obměnách vídáme v médiích už roky. V roce 2021 vypadly ze sněmovny dvě strany, které jsme si pro jejich neoddělitelnost od parlamentních křesel zvykli nazývat jako „tradiční“ – sociální demokraté a komunisté. Přes nadějné vzepětí, dané přiživením se na části protestního tlaku namířeného proti Fialově vládě v postcovidových časech, se těmto stranám nepodařilo vrátit ani v posledních podzimních parlamentních volbách, do kterých šly na společné kandidátce. Ta měla ukázat sílu a odhodlání, nakonec se ale spoluprací s uskupením úderně nazvaným „Stačilo!“ jala profilovat jako radikální a v některých pozicích až extrémní. Program změny režimu se stal karikaturou sám sobě. A těžce neuspěl ve srovnání s technokratickým pragmatismem Andreje Babiše, který nabídl pomyslnou „jistotu desetinásobku“. Tedy – politiku levicově rozdavačnou, ale navíc spojenou s jistotou, že republika nezačne hned na druhý den hořet pod plápoláním rudé vlajky.
Neúspěch v národních volbách daný školáckou chybou – tedy zjevným neodhadnutím celospolečenské atmosféry – by měl vést k rezignaci předsedy nebo předsedkyně strany za každých okolností. A protože si komunisté v podivném, avšak pro ně finančně zcela nevýhodném svazku se Stačilo! dlouho po volbách lízali rány, rázné odstoupení Kateřiny Konečné dlouho nepřicházelo. Jednou to vypadalo, že v personálně vyprahlé straně zkrátka není adekvátní alternativa, jindy zas, že se Konečné pryč moc nechce. Zpětně viděno je jasné, že její strategie byla vlastně dobře promyšlená: k razantnímu bouchnutí dveřmi se odhodlala až ve chvíli, kdy si ve straně určila nástupce. Tím se stal právě nově zvolený předseda. A Konečné rozhodně nezůstávají oči pro pláč, nýbrž dobře placené místo poslankyně Evropského parlamentu. Zbytek strany se však dál potýká s otázkami: co dělat, abychom uspěli v nejbližších volebních výzvách? Udržet členskou základnu je neřešitelná výzva už léta, což se znovu projeví na podzim, kdy s největší pravděpodobností zase o něco ubyde obecních zastupitelů zvolených za KSČM v nejmenších lokalitách.
Roman Roun, který vystupoval za KSČM při komunikaci s novináři, patří mezi široké veřejnosti neznámé komunistické politiky. V lepším světle se mohl představit jako lídr pardubického Stačilo! ve sněmovních volbách se svou minulostí televizního produkčního, v tom horším pak předvolební rvačkou s Vojtěchem Pšenákem, kterého si komunisté a jejich příznivci zaškatulkovali jako jednoho ze členů takzvaného „Oganesjanova gangu“. Ten se zviditelnil dlouhotrvajícím trolingem návštěvníků nacionalistických demonstrací, na které komunističtí voliči s nadšením chodili. Rouna však dnes stíhá podobný osud jako předsedu dříve spojenecké sociální demokracie Jiřího Nedvěda. Jedná se o člověka, kterého si má valná většina lidí problém s čímkoliv konkrétním spojit. Pobyt mimo poslanecké lavice zvýšení jeho popularity samozřejmě nepomůže. A pokud se Konečná bude chtít od stranického dění ještě více odstřihnout, vtluče tím další hřebík do rakve komunistické strany v Čechách (a na Moravě).
Roun byl už před volbami oddaným panošem Kateřiny Konečné. Takovým, na kterého se mohla spolehnout a který se projevil v předvolební tour jako organizačně schopný. Tahle loajalita se hodila ve chvíli, kdy se mezi sebou komunisté uvnitř začali po volbách verbálně řezat. Navenek se sice snažili tvářit jednotně, skutečnost uvnitř ale byla mnohem zajímavější. Konečná se střetla především se stranickými dogmatiky, kterým se její pragmatismus, který vyvrcholil předvolebním spojením s „kapitalismu nakloněnou“ sociální demokracií, ani za mák nelíbil. Tento proud strany pokládal rozpuštění komunistické identity do projektu Stačilo! za nebezpečné, a proto se i v době předvolební kampaně pokoušel neupouštět od důrazu na své rudé poučky. Volby samozřejmě zasadily těžkou ránu KSČM jako celku. Ale neúspěchem se staly i pro tuto frakci, když v Praze ve volbách Petru Prokšanovou, jednu z jejích nejviditelnějších tváří, porazila v preferencích i učitelka Martina Bednářová. Ta se dostala do povědomí díky soudnímu sporu, který vypukl v důsledku její obhajoby ruské agrese na Ukrajině před školáky.
O post předsedy nebo předsedkyně se přímo na sjezdu ucházeli čtyři lidé – Roun, místopředseda patřící k ortodoxnímu proudu Prokšanové Milan Krajča, bývalý poslanec Leo Luzar a provozovatel nacionalistického youtubového kanálu Petr Bureš. Sama Prokšanová se ještě před vypuknutím volby kandidatury vzdala a podpořila Krajču. Roun pak zahájil svůj kandidátský projev pojmenováním tristní situace komunistické strany. Za jednu z hlavních příčin považuje „tvrdý kapitalismus“, který lidi jednoduše přesvědčil o tom, že se mají dobře, když nehladoví. Ale vystřelil i do vlastních řad, když za jeden z problémů označil to, že současným komunistům lidé zkrátka nerozumějí a že třeba v minulosti nedokázali vysvětlit, proč podpořili „oligarchu Babiše“. Šikovně si tím došel i do sféry konzervativnějších a usedlejších delegátů sjezdu a připustil kritiku toho nejviditelnějšího, co jsme z komunistického pragmatismu v posledních letech viděli. Specificky si vymezil i elektorát, na který chce „moderní KSČM“ cílit: strana má v jeho očích být „vůdčí silou pracujících, seniorů, sociálně a zdravotně znevýhodněných“. Sám sebe pak nový předseda označil za pragmatika, který chce být otevřený dalším aliančním projektům na levici, avšak pouze za předpokladu, že v nich bude KSČM hrát první housle.
Dosavadní mluvčí ve volbě nezvítězil nikterak drtivě. Do druhého kola postoupil právě se zástupcem extrémního proudu strany Krajčou, přičemž Roun v kole prvním získal 82 delegátských hlasů a Krajča jen o deset míň. Ve druhém kole si pak Roun polepšil a získal na svou stranu 94 volitelů, Krajča 82. Je tak zjevné, že dlouhotrvající napětí mezi pragmatiky a dogmatiky, na které jsme od komunistů v různých podobách zvyklí už od devadesátých let, bude pokračovat a bude se dál projevovat jako vyostřené. Naznačuje to i první posjezdové prohlášení Petry Prokšanové, která se před nedávnem stala předsedkyní pražských komunistů. Ta si na Facebook vyvěsila status začínající tím, že „je strašně zklamaná“. V něm popisuje, že se na sjezdu potvrdily její nejčernější scénáře tím, že KSČM rezignovala na vzdělávací a kádrovou politiku. Zastala se Krajči a posteskla si, že nebyl za svou ideově čistou a trpělivou práci pro stranu odměněn funkcí. Vnitřní štěpení nijak nepopírají ani straníci samotní. Ostatně stranický list Naše pravda informoval o Rounově vítězství jako o úspěchu člověka, který „vsadil na výrazně pragmatičtější tón“ a jehož cílem je stranu stabilizovat a následně vrátit do parlamentu. A i když jsou stranická média v podrůčí pragmatiků dlouhodobě, vnitřní frakcionalizace určitě stojí za pozornost. I když se u komunistů, kteří se v 90. letech zcela odmítli reformovat, projevoval tento spor vždycky, má v letech existence aliance Stačilo! o něco naléhavější podobu.
Pravověrní komunisté, kteří pořád brousí původní ideologické základy, totiž vedou svůj boj nejenom s kapitalisty, ale i s těmi, kdo by zavinili, že se komunistická identita rozpustí v beztvarých projektech vzešlých právě z pragmatismu. Nevoní jim jakákoliv spolupráce, ve které by měla rudá vyblednout nebo zoranžovět. Trochu jsme se tak posunuli od dob, kdy na sebe vnitřně „problematická“ pražská organizace pod vedením Marty Semelové upozorňovala „jen“ zpíváním Internacionály a připomínkou hrdinství rudoarmějců. Pro Petru Prokšanovou je tento boj zpřítomnělý a sociální sítě, snaha o budování komunity, ale i mocenský boj s předvolební lídryní Stačilo! Janou Maláčovou jí umožnily tento boj vést s dříve nepoznanou energií. Ta se v budoucnu v KSČM nemá důvod neprojevit. V době nejistoty navíc bude konzervativní a ortodoxní opozice dál sílit a bude nově zvolenému předsedovi dál připomínat, že i on byl jedním ze strůjců posledního volebního neúspěchu.
Je bláhové si myslet, že Rounovi nebude v jeho politických dobrodružstvích opozice v čele s Krajčou a Prokšanovou dýchat na záda. Krajča jako ústupek dogmatikům obhájil místopředsednické křeslo a jistě bude dohlížet na to, jak důsledně si předseda počíná ve svém výkladu Leninova učení. Roun má dle všeho v plánu pokračování v nastaveném stylu a spojenectví s ideově blízkými osobnostmi. To si je možné představit jako alianci, kde bude KSČM sehrávat „vedoucí úlohu“ a kde se pro účely voleb využije kapacit mikroinfluencerů, kteří se můžou pochlubit fanouškovskými základnami na sociálních sítích, které budou mobilizovat pro to, přijít do volební místnosti. Z hlediska získávání hlasů je to samozřejmě logická cesta: tradiční jádro voličů KSČM odchází a jejich nahrazení těmi, kdo častěji uvažují o volbě ANO nebo SPD, se do budoucna jako investice určitě hodí. Proti tomuto „volebně zaměřenému“ přístupu plán Prokšanové a jejích spojenců samozřejmě bledne: vyžadoval by totiž masy ideově uvědomělých komunistů, které si tu ale v posledních letech díky bohu nikdo nevychovával. Jestli existuje nějaká cesta ven, snaha zviditelnit se na úspěších jiných – zejména krajní pravice – se jeví jako ta s pravděpodobnějším pozitivním efektem, než je varianta vytvoření klubu Stalinových přátel.
Sjezd tak ukázal, že u stranického kormidla „rudých námořníků, nových průkopníků“ je vše při starém. Pragmatické křídlo, ať je zformováno jakoukoliv mocenskou koalicí uvnitř strany, totiž vítězí dlouhodobě právě proto, že opakovaně dokázalo většinu delegátů přesvědčit o tom, že je jedinou rozumnou cestou. Dohody s politickými konkurenty i soupeři tak vesele dojednával Vojtěch Filip, který pro to měl ale výhodu parlamentní lavice, a dlouho dokonce i vyvýšeného křesla místopředsedy Poslanecké sněmovny. Jeho nástupkyně Konečná dokázala stranu nasměrovat do nové aliance během její cesty do bezvýznamnosti. Pragmatičkou zůstala, toho nejdůležitějšího ale stejně nakonec nedostáhla.
Komunisté mezitím už za Konečné nechali zcela vyhasnout jakoukoliv naději na obrodu. Symbolem úpadku a neschopnosti poslouchat opoziční názory se stal odchod jednoho z nejvýznamnějších politiků strany Jiřího Dolejše, který dnes radí Špidlovým Novým sociálním demokratům a který po svém odchodu nenechal na extrémním obratu strany nit suchou. S počátkem války na Ukrajině a antisystémovou mobilizací na náměstích si totiž KSČM, ač vedená pragmatickou političkou, která umí dělat dohody, vybrala cestu bezbřehého extremismu, artikulace proruských postojů a vulgarity. Naposledy se to projevilo u tématu, na kterém se komunisté chtějí dlouhodobě přiživit: kritice aktivit Sudetoněmeckého landsmanšaftu. I toto je dědictví, které Roun dostává do předsednického vínku. A protože se na něm z nejvyšších pater vyjednavačů aliance Stačilo! podílel, zjevně má plán, jak tuto strategii dále rozvíjet.
Pozoruhodné taky je, jak se komunisté na sjezdu pokusili vypořádat s novou legislativou, o které ještě před několika měsíci tak horlivě prohlašovali, že bude znamenat represi a jejich zavírání do vězení. Nic takového tu dnes zjevně nevidíme. Naopak – po náměstích se pořád prohánějí lidé s vlajkami se srpem a kladivem, byť se jedná o propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv člověka. Stejně tak KSČM existuje a nemusela svou organizaci účelově schovávat pod Stačilo!, jak si v zákulisí někteří plánovali. Vztah se Stačilo! ale určitě důležitý bude. Pokud bude chtít Roun s někým do budoucna spolupracovat, organizaci Stačilo! bude muset asi chtě nechtě využít, protože jiné spojence si je nyní docela těžké představit. Sociální demokracie se totiž minimálně tváří, že dvakrát do stejné řeky nevstoupí. A tak se nový předseda bude muset ještě hodně otáčet, aby svoji dlouhodobou vizi naplnil.
První výzvou budou pro stranu volby do obecních zastupitelstev. Jak už bylo řečeno, s největší pravděpodobností bude hlavně sčítat ztráty. Stejně jako pro vládní Motoristy sobě tak bude pro KSČM zásadní, aby svým voličům prodala každý i jen sebemenší úspěch. A aby je přesvědčila o tom, že jsou volby méně důležité, než si všichni myslí. Roun ve svém předvolebním i povolebním projevu mluvil o tom, že s ním si KSČM volí cestu klikatou. Taková jistě bude nejen v cestě za příznivějšími výsledky ve volbách, ale i ve vnitrostranickém boji.
