Češi ostrouhají. Amerika si v obraně vybrala modelové spojence, kteří získají výhody. Česko mezi nimi není
Americký velvyslanec Nicholas Merrick v březnu varoval, že Česko nedostatečnými výdaji na obranu riskuje nesplnění vlastních závazků v NATO. To má dopady nejenom na naše vztahy s USA, ale zprostředkovaně i na českou ekonomiku či vědu. Spojené státy si totiž podle nové Národní obranné strategie vybírají po světě „modelové spojence“ a Česko na rozdíl od Polska, států Pobaltí, Izraele, Japonska a dalších států mezi nimi nefiguruje. Ani figurovat nebude. Chyby českých politiků v případě výdajů na obranu se tak násobí.
Kdo bude takzvaným modelovým spojencem, si určují Američané sami. V posledních týdnech dali několikrát najevo, že budou upřednostňovat spolupráci se zeměmi, které reálně reagovaly na letité americké výzvy k spravedlivějšímu rozdělení bezpečnostní zátěže ve světě. Kdo se poveze někde na konci obranného vlaku, což je v současnosti i případ Česka, nemůže očekávat těsnější vztahy s USA v některých bezpečnostních otázkách. Řeči našich vládních politiků, že nakonec začneme své závazky v rámci Severoatlantické aliance plnit, jsou naprosto nepřesvědčivé. Pokud kabinet Andreje Babiše neudělá nějakou velkou a rychlou otočku, zůstaneme v NATO na ocasu. A Washington si mezitím své spojence rozdělil do několika skupin.
Před několika dny to popsal americký ministr války Pete Hegseth. Ten na bezpečnostním fóru Shangri-La v Singapuru řekl, že administrativa Donalda Trumpa počítá s tím, že spojenecké státy (a to pro Ameriku nejsou jenom členové NATO) zcela jasně řeknou, kdy a jak dají 3,5 procenta svého hrubého domácího produktu na obranu a dalších 1,5 procenta na další výdaje, které s bezpečností souvisejí. „Pro ty národy, které se postaví této výzvě a které přijmou odpovědnost jako skuteční partneři, budou výhody zřejmé. Jak uvádí naše Národní obranná strategie, budeme upřednostňovat spolupráci se vzorovými spojenci, s těmi národy, které jsou nejschopnější, mají jasnou představu a jsou připraveny hájit své národní zájmy. Tyto země posouváme do popředí: urychlený prodej zbraní, hluboká spolupráce průmyslových základen, rozšířené sdílení zpravodajských informací,“ prohlásil Hegseth. To je zásadní sdělení nejenom pro obranu, ale také pro průmysl jednotlivých zemí. Česko se tak svým lavírováním a handrkováním o obranný rozpočet z podobné spolupráce samo vyčlenilo.
Amerika a Evropa kromě výjimek navíc přistupují k otázkám bezpečnosti jinak. Evropané donekonečna rozebírají mytický článek 5 Severoatlantické smlouvy (ta byla v roce 1949 základem pro vznik NATO), který hovoří o tom, že „smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo v Severní Americe bude považován za útok proti všem“. U toho se pořád ptají, zda by nevyzpytatelná trumpovská Amerika skutečně přispěchala ostatním na pomoc v případě jejich napadení, například ze strany Ruska. Jenže Spojené státy argumentují v probíhajících diskusích spíše článkem 3 zmíněné smlouvy. Ten hovoří o tom, že každý spojenec se zavazuje disponovat silami, schopnostmi, zdroji, infrastrukturou, připraveností k vedení boje i odolností, které jsou nutné k odstrašení a společné obraně. Jak víme, Česká republika už mnoho let neplní sliby, pokud jde o peníze na obranu, a to vedlo k tomu, že jsme nevybudovali ani některé vojenské schopnosti naší armády v rámci Aliance. Velmi zjednodušeně řečeno – je to ostuda.
Američané přitom na problémy mnoha spojenců upozorňují už od doby prezidenta Baracka Obamy a jejich tlak na ostatní se vystupňoval za Donalda Trumpa.
To vedlo nakonec k tomu, že si USA vybraly konkrétní modelové spojence. V Evropě jsou to zatím Polsko a státy Pobaltí, určitou šanci má i Rumunsko. Do této skupiny začlenily i země mimo NATO – Izrael, Austrálii, Japonsko, Filipíny, Jižní Koreu, Singapur a Thajsko. Uvažuje se také o Indii, Indonésii a Malajsii. A pro někoho možná překvapivě se může dostat na seznam i Vietnam, nedávný nepřítel Spojených států. Aby Američané nedráždili Čínu, vynechali ze seznamu Tchaj-wan, který přitom jejich požadavky v tomto směru splňuje.
Z vyjmenovaných států je zřejmé, kam podle nových strategických dokumentů Amerika obrací svoji pozornost. Je to především Asie, protože Washington za největšího globálního soupeře považuje pro budoucnost vojensky i ekonomicky sílící Čínu.
Americká vláda začala používat pro státy, které s ní na zajištění obrany a bezpečnosti spolupracují, i různé názvy – modelový spojenec, smluvní spojenec, obyčejný spojenec nebo partner.
Česká republika je momentálně spojenec a partner, ale není ve výběrovém klubu. Některé informace proto s námi Američané nebudou sdílet a nebudeme mít ani přednost v dodávkách zbraní. Změnit se to může jen tím, že začneme dlouhodobě (ne jeden či dva roky) dávat na obranu více a peníze využijeme ke skutečnému zvýšení schopností české armády. Nějaké železniční trasy u Karlštejna či blouznění o nemocnicích, jak to předvedla v uplynulých měsících Babišova vláda, když chtěla takové položky začlenit do výdajů na obranu, plánovače v NATO a v americkém Pentagonu nezajímají.
Zázraky ale od vlády Andreje Babiše v případě obrany a bezpečnosti nečekejme. Koaliční Okamurova SPD na to více peněz dávat nechce a kabinet mezitím nasliboval tolik věcí v jiných oblastech, že modelovým spojencem Ameriky se v otázkách bezpečnosti stát nemůžeme. Výmluv, proč to nejde, uslyšíme v příštích let hodně. Tomu budou tleskat především v Kremlu.
