Zatímco v České republice jde do voleb například kryptobaron, dva olympijští vítězové i předsedkyně Klubu labužnických pohodářů, zajímavé a neobvyklé kandidáty najdeme před výběrem nových europoslanců napříč celou Evropskou unií. Vybrali jsme pro Vás proto devět kuriozních kandidátů z několika členských států.
1. Silvio Berlusconi – Rytíř se vrací
V europoslaneckých lavicích zřejmě opět zasedne bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. V Itálii není nic neobvyklého, když kandidátku strany vede v evropských volbách předseda strany. Například šéf Ligy severu a současný vicepremiér Matteo Salvini je lídrem ligistů ve všech volebních obvodech. Takto zvolení šéfové stran ale v drtivé většině mandát v Evropském parlamentu nepřijmou a zůstanou národními poslanci, protože příslušnost k národnímu parlamentu je považována za politicky důležitější.
Jinak tomu ale pravděpodobně bude letos u Berlusconiho, který vede kandidátku svého uskupení Forza Italia ve všech obvodech s výjimkou středu země, kde nechal lídrovat šéfa Evropského parlamentu Antonia Tajaniho. Berlusconi byl v minulosti odsouzen ke ztrátě práva být volen do veřejných funkcí, takže národním poslancem aktuálně není. Loni byl ale jeho trest dalším soudem zpětně zrušen a Rytíř, jak mu v Itálii přezdívají, se tak může nyní nechat zvolit alespoň do „druholigového“ Evropského parlamentu.
Jeho strana má už největší slávu za sebou, ale i její desetiprocentní podpora zajistí bývalému premiérovi jisté zvolení. Přestože je Berlusconimu 81 let, nelze vyloučit, že v případě konání parlamentních voleb na Apeninském poloostrově neodslouží ve Štrasburku celých pět let.
2. Janis Varufakis – Sandersovo evropské dvojče
Před lety během vrcholící krize eura byl řecký ministr financí Yanis Varufakis symbolem odporu chudých jihoevropských zemí proti „zlému“ Bruselu, který chtěl po krachujících jižních členech EU, aby začaly šetřit s veřejnými penězi. Varufakis nakonec musel z řecké vlády odejít, když se jeho krajně levicový premiér Alexis Cipras rozhodl zůstat v eurozóně a přijmout „šetřící“ podmínky zahraničních věřitelů.
Bývalý ministr se ale stal ikonou evropské krajní levice, a dokonce založil vlastní celoevropskou stranu Hnutí Demokracie v Evropě 2025 (DiEM 2025). Společně s lídrem americké krajní levice Bernie Sandersem následně dokonce iniciovali založení celosvětové Progresivní internacionály. V letošních evropských volbách ale svému projektu asi zase tolik nevěří, protože se o hlasy voličů neuchází v domovském Řecku, ale vede do voleb kandidátku odbočky nadnárodní strany DiEM 2025 v Německu, kde stačí k zisku mandátu jen zhruba 0,6 %.
3. Tommy Robinson – „zvracející“ aktivista
Evropské volby se uskuteční přes plánovaný brexit i ve Velké Británii. Budou mít ale možná takový „zombie“ charakter, protože v nich zvolení poslanci se nemusí kvůli brexitu ani ujmout svých mandátů. Očekávaná nízká účast přitahuje nejrůznější kandidáty, protože jim dává šanci výjimečně uspět. Patří mezi ně i kontroverzní aktivista Tommy Robinson, kterého jedni považují za krajně pravicového kriminálníka, jiní za bojovníka proti radikálnímu islámu či médiím, která nám lžou.
Robinson se nejvíce proslavil, když v rozporu se zákonem natáčel před soudní síní obličeje členů gangu, který v Británii znásilňoval dívky a jehož členové měli migrační původ, a je za to nyní stíhán. V minulosti byl ale odsouzen i za méně politické činy – například za rvačku nebo hypoteční podvod. Nedávno vzbudila emoce jeho návštěva v Praze, kde nakonec nemohl vystoupit na konferenci v poslanecké sněmovně a nesetkal se ani s novináři, protože mu natolik chutnalo pražské pivo, že místo tiskovky údajně zvracel v hotelu. Robinson teď kandiduje jako nezávislý v obvodu Severozápadní Anglie a jeho kampaň provázejí násilné střety jeho odpůrců a příznivců.
4. Luke 'Ming' Flanagan – jointa pro každého
Dalším zajímavým aktivistou, i když opačné orientace, je současný irský europoslanec Luke 'Ming' Flanagan. Ten nebojuje proti muslimům, ale naopak „válčí“ za legalizaci marihuany. V rodném Irsku je známý například díky tomu, že v době, kdy se v národním parlamentu návrh na legalizaci projednával, poslal jointa této lehké drogy do parlamentní pošty všem poslancům.
V Evropském parlamentu politik, který získal přezdívku „Ming“ podle toho, že si vousy zastříhává jako postava Nemilosrdného Minga v komickém seriálu Flash Gordon, zasedá v komunistické frakci. Letos chce opět jako nezávislý svůj mandát po pěti letech obhájit a v jižním obvodu dokonce do voleb vysílá i svého asistenta, aby měl hlas za legalizaci marihuany ve Štrasburku větší sílu.
5. Iurie Leancă – moldavský expremiér
Svého kandidáta má v letošních volbách i Moldávie. Ano, nepřeslechli jste se. Moldávie sice není členem EU, ale její bývalý premiér Iurie Leancă se skutečně uchází o mandát europoslance. Má totiž jako zhruba milion moldavských občanů také rumunské občanství, které mu dává možnost kandidovat. Na kandidátní listinu ho dala nová strana bývalého sociálně demokratického rumunského premiéra Victora Ponty PRO Romania, která koketovala s evropskými konzervativci, ale nakonec zřejmě zamíří k evropským liberálům.
Leancă není bez šance, protože rumunští občané mohou volit i v zahraničí a volební místnosti pro ně budou zřízeny právě i v jeho domovské Moldávii, kde by mohl získat mnoho hlasů těch, kteří stejně jako on mají dva pasy. V případě úspěchu by nebyl prvním „zahraničním“ europoslancem ze země, která není v EU.
Už nyní ve štrasburském shromáždění zasedá například bývalá velvyslankyně Bosny a Hercegoviny u Svatého stolce Željana Žovko, která žije v hercegovském Mostaru, ale jako téměř všichni bosenští Chorvati má dvě občanství, a právě díky tomu chorvatskému mohla být za tamní konzervativní HDZ zvolena členskou Evropského parlamentu.
Ještě širší paletu „legionářů“ má maďarský FiDeSz, který při minulých volbách dal na volitelné místo jednu kandidátku z Podkarpatské Rusi, která patří pod Ukrajinu, ale žije v ní početná maďarská menšina, dále kandidáta z rumunského Sedmihradska (legendárního pastora a hrdinu rumunské revoluce 1989 László Tőkése) i zástupce a bývalého vicepremiéra ze srbské Vojvodiny. Všichni tři mohli být zvoleni, protože také Maďarsko dává svým zahraničním menšinám maďarské občanství.
6. Niyazi Kızılyürek – první Turek do EP
Neobvyklá kandidatura do Evropského parlamentu se letos zrodila také na Kypru. Ostrov je formálně součástí Evropské unie jako celek, ale fakticky do Unie patří jen ta část, kterou kontroluje vláda řeckojazyčné Kyperské republiky. Ta je mezinárodně uznávaná, ale nemá kontrolu nad severní částí ostrova, kterou pod patronací tureckých vojenských jednotek kontroluje separatistická Severokyperská turecká republika.
Teoreticky jsou tedy občany EU i v severní části ostrova žijící kyperští Turci, kteří tak mohou ve volbách volit i kandidovat, ale dosud tak činili z jejich řad jen jednotlivci, protože museli mimo jiné přejít hranici na jih a doma pak čelit pochybám, zda tím nezrazují „svou“ Severokyperskou tureckou republiku. Letos ale došlo k výjimečné situaci, kdy si na volitelné místo kandidátky dala tureckého občana jedna z klíčových stran Kyperské republiky – prokomunistická Pokroková strana pracujícího lidu (AKEL). Ta nominovala politologa Niyazi Kızılyüreka, který přednáší na místní univerzitě, a má díky pozici na listině reálnou šanci, že se stane prvním kyperským Turkem zvoleným do Štrasburku.
7. Oriol Junqueras – kandidatura z vězení
Dost hlasů potřebných ke zvolení určitě dostane bývalý katalánský vicepremiér Oriol Junqueras, který je předsedou separatistické, levicové strany Republikánská levice Katalánska (ERC), kterou také vede do evropských voleb jako lídr koalice podobně orientovaných separatistických stran z Katalánska a Baskicka.
Vůbec ale zatím není jisté, že Junqueras skutečně ve Štrasburku zasedne, protože je aktuálně ve vazbě během soudního procesu, v němž je stíhán za vzpouru proti španělskému státu. Té se měl dopustit, když spoluorganizoval jako místopředseda katalánské vlády referendum o odtržení regionu od Španělska, přičemž platí, že španělská ústava takové referendum neumožňuje. Junqueras proto jistě bude zvolen, ale není jasné, zda se bude moci ujmout mandátu – respektive převzít v Madridu osvědčení o zvolení a pak hlavně složit slib europoslance na úvodním červencovém jednání Evropského parlamentu, když stále přebývá ve vězeňské cele.
8. Carles Puigdemont – lídr na útěku
Junquerasův souputník v boji za nezávislost Katalánska, ale také rival v souboji o to, kdo bude neformálním lídrem celého separatistického tábora – bývalý katalánský premiér Carles Puigdemont – by sice asi v případě zvolení neměl tak složité dostat se na ustavující schůzi Evropského parlamentu, ale jeho problém by spočíval v tom, že, když se dostaví pro osvědčení o volbě, španělské úřady ho v Madridu téměř jistě zatknou.
Puigdemont totiž čelí stejným obviněním jako Junqueras, ale utekl před nimi do bruselského exilu. Do voleb vede svou formaci Spolu pro Katalánsko, ale zvolení nemá jisté, protože jeho koalice zatím v průzkumech zaostává za Junquerasovou a ani významný zisk v Katalánsku nemusí stačit k dosažení alespoň jednoho mandátu v celém Španělsku. Volební komise mu navíc nejprve kandidaturu zakázala, ale následně ji Nejvyšší soud na základě odvolání opět připustil.
9. Caio Giulio Cesare Mussolini – pravnuk diktátora do Štrasburku
Už druhý potomek bývalého italského diktátora Benito Mussoliniho by se mohl na počátku července ujmout křesla v Evropském parlamentu. Už nyní v parlamentu – a to dokonce podruhé – zasedala jeho vnučka Alessandra Mussoliniová.
Nyní by ji mohl doplnit Caio Giulio Cesare Mussolini, který kandiduje za národně konzervativní stranu Bratři Itálie, která má ale určité kořeny v postfašistických formacích navazujících na odkaz fašistického režimu. Mussolini se odkazů na svého předka nebojí a například na billboardech používá formu písma, která byla populární právě za fašistického režimu.
