V letošních volbách do Evropského parlamentu bude podruhé využit systém tzv. spitzenkandidátů, který zažil svou premiéru v roce 2014. Co se vlastně skrývá pod tímto označením? Kdo jsou spitzenkandidáti jednotlivých evropských stran a který z nich je favoritem na post nového předsedy Evropské komise?
Cílem systému spitzenkandidátů má být zvýšení vlivu občanů na výběr nového předsedy Evropské komise, který následuje vždy po evropských volbách. Právě jejich výsledek má být prostřednictvím tohoto systému do výběru šéfa evropských komisařů promítnut.
Lisabonská smlouva zavedla ustanovení, podle něhož má být kandidát na předsedu Evropské komise navržen Evropskou radou (sbor premiérů a prezidentů), a to kvalifikovanou většinou a s přihlédnutím k výsledkům voleb do Evropského parlamentu. Samotný Evropský parlament se proto před posledními volbami v roce 2014 rozhodl, že alespoň svým usnesením zavede nový systém, kterým by více zohlednil výsledky voleb.
Takto vznikli tzv. Spitzenkandidaten – nazvaní podle německého termínu pro lídra či prvního kandidáta na listině. Spitzenkandidáty v rámci tohoto systému navrhují jednotlivé eurostrany. Před pěti lety měl systém fungovat tak, že eurostrana, která získá nejvíce mandátů v Evropském parlamentu, bude mít právo, aby se její spitzenkandidát stal kandidátem na předsedu Evropské komise. A lídr tehdejší nejsilnější eurostrany – Evropské lidové strany – Jean-Claude Juncker byl skutečně po volbách zvolen do čela Evropské komise.
Jenže tento postup je právně nezávazný. Evropské právo nadále počítá s tím, že nového předsedu Evropské komise vybere Evropská rada a následně ho schválí Evropský parlament. Systém spitzenkandidátů je proto jen neformální procedurou, již si Evropský parlament zkouší prosadit „navíc“, protože disponuje právem kandidáta na předsedu Evropské komise odmítnout.
Vítěz nebere vše
Evropský parlament letos nezávazný systém spitzenkandidátů nově upravil. Předsedou Evropské komise má být napříště ten ze spitzenkandidátů, který bude schopen získat většinu v Evropském parlamentu. Už by se tedy nemělo bez výjimky trvat na tom, že nárok na post předsedy Komise bude mít nejsilnější eurostrana. Podle některých komentářů tuto změnu zapříčinila obava, že může ve volbách na prvním místě skončit některá euroskeptická eurostrana.
Reálnějším důvodem ovšem je, že se Europarlament snaží dát šanci i jiné než největší eurostraně, aby získala „svého“ předsedu Evropské komise v situaci, kdy žádná formace nemá v Evropském parlamentu sama většinu. Evropský parlament zároveň ve svém usnesení jasně deklaroval, že do čela Komise neschválí žádného politika, jenž by předtím nebyl nominován jako spitzenkandidát.
Přes nezávaznost celého systému se do něj před pěti lety zapojilo hned pět eurostran a jeho první využití skončilo podle představ europoslanců. Letos se zdá, že spitzenkandidáta vyberou téměř všechny eurostrany, včetně těch eurokritičtějších, které nový systém dosud bojkotovaly jako nemístné rozšiřování pravomocí Evropského parlamentu na úkor reprezentantů členských států.
Evropští lidovci: Manfred Weber
Eurostrana propojená s dosud největší eurofrakcí – evropskými lidovci (EPP) – si jako spitzenkandidáta po rozstřelu na svém celoevropském sjezdu vybrala dosavadního předsedu frakce EPP v Evropském parlamentu Manfreda Webera. Politik bavorské Křesťanskosociální unie (CSU) v primárkách porazil bývalého finského konzervativního premiéra Alexandera Stubba. Weber nikdy nevykonával jinou než europoslaneckou funkci, a stal by se tak prvním předsedou Komise od roku 1995, který za sebou nemá zkušenost bývalého premiéra, a prvním od roku 1967, jenž nikdy nezasedal ve vládě členské země.
To ho v očích některých komentátorů v souboji o budoucí předsednictví Komise oslabuje, přestože jeho EPP má podle všech odhadů skončit ve volbách na prvním místě. Vyskytly se dokonce spekulace, že by z řad stran EPP mohl po volbách vzejít alternativní kandidát – například bývalý komisař a francouzský ministr Michel Barnier, který nyní vykonává funkci hlavního vyjednavače EU o brexitu. Vlekoucí se řešení podmínek brexitu ovšem jeho šance každým dnem zmenšuje stejně jako fakt, že ve Francii patří k opoziční straně.
Evropští socialisté: Frans Timmermans
Druhá nejsilnější eurostrana v Evropském parlamentu – evropští socialisté – vsadila na kontinuitu a svým spitzenkandidátem zvolila dosavadního prvního místopředsedu Evropské komise a bývalého nizozemského ministra zahraničí Franse Timmermanse.
Jeho protikandidátem byl další místopředseda Komise, Maroš Šefčovič, jenž se ale kandidatury těsně před volbou vzdal a nyní usiluje o funkci slovenského prezidenta. Socialisté podle odhadů ve volbách skončí druzí, v Evropské radě jsou navíc teď až třetí největší silou a Timmermans ve své domovské zemi náleží k opoziční politické straně, což snižuje jeho šance, že stane v čele budoucí Komise.
Evropští liberálové: Spitzentým
Silná pozice v Evropské radě by naopak mohla udělat černého koně ze spitzenkandidáta evropských liberálů (ALDE). Jenže ti se rozhodli, že na systém nepřistoupí a až v březnu zveřejní nikoli jednoho spitzenkandidáta, ale celý „spitzentým,“ který bude složen z několika lídrů jejich kampaně. Vliv na to jistě má ohlášená spolupráce s Macronovou formací, která spitzenkandidáty odmítá.
Tipuje se, že ve „spitzentýmu“ může zasednout nejenom liberální kandidát z roku 2014 a předseda eurofrakce ALDE Guy Verhofstadt, česká komisařka Věra Jourová, bývalý estonští premiéři Taavi Rõivas a Andrus Ansip, komisařka Cecilia Malmströmová či lucemburský premiér Xavier Bettel, ale také dánská komisařka Margrethe Vestagerová.
Právě posledně jmenované jsou dávány největší šance na možný zisk případného křesla v čele Evropské komise, přestože její sociálně liberální strana Radikale venstre je v Dánsku dosud v opozici a není jisté, zda to do jmenování Komise změní výsledek nadcházejících dánských parlamentních voleb.
Evropští konzervativci a reformisté: Jan Zahradil
Poprvé svého spitzenkandidáta nominovala také eurorealistická, konzervativní eurostrana ACRE. Ta si připsala i další primát, protože poprvé nominovala kandidáta z východoevropských, „nových“ členských států – europoslance Jana Zahradila z české ODS.
Evropští zelení a PEL
Dvě menší levicové eurostrany zůstaly věrné genderové vyváženosti a mají hned dva spitzenkandidáty. Evropští zelení jdou do voleb po pěti letech znovu s německou europoslankyní Ska Kellerovou, již v roli „ekologického“ spitzenkandidáta doplňuje nizozemský europoslanec Bas Eickhout.
Krajně levicová eurostrana PEL minule nominovala jako spitzenkandidáta dnešního řeckého premiéra Alexise Ciprase, nyní jde však do voleb také s tandemem kandidátů. Ženský prvek zastupuje poslankyně slovinského parlamentu za krajně levicovou stranu Sjednocená levice a populární televizní moderátorka, která uváděla například slovinskou obdobu naší soutěže „Nejslabší, máte padáka“, Violeta Tomičová. Druhým čelným spolukandidátem pak u evropské krajní levice bude generální sekretář belgického Odborového svazu kovodělníků Nico Cue.
Malé strany
Své spitzenkandidáty ještě pravděpodobně zveřejní evropští regionalisté z eurostrany EFA či centristé z EDP. O pozici spitzenkandidáta také podle vlastních vyjádření uvažuje italský vicepremiér a šéf pravicově protestní Ligy Matteo Salvini. Ten by mohl stát v čele kampaně krajně pravicové eurostrany MENF nebo i širšího euroskeptického uskupení.
Systém spitzenkandidátů letos každopádně projde zatěžkávací zkouškou, protože ho odmítají někteří šéfové členských států EU. Proto také systém neschválila Evropská rada. Velkým kritikem spitzenkandidátů je například francouzský prezident Macron, který si uvědomuje, že vlastního spitzenkandidáta, i když se jeho strana v Evropském parlamentu případně spojí s evropskými liberály z ALDE, nemusí prosadit, a proto preferuje vyjednávání v Evropské radě bez omezení v podobě systému spitzenkandidátů. Každopádně se ale spitzenkandidáti představí v nadcházejících týdnech jako celoevropští volební lídři svých eurostran a uvidíme je například i v předvolebních debatách. Zda se některý z nich nakonec opravdu dostane do čela Evropské komise, zůstává otevřené.
