Důvodem k pochopení vlastních chyb, zamyšlení nad nepříjemnou pravdou, i to by mělo být letošní, sté výročí od vyhlášení Republiky československé, jak zněl oficiální název společného státu Čechů a Slováků. Jenomže už tohle tvrzení, přesněji do nekonečna omílané klišé, je nepravdivé.
V tehdejším Československu byli Němci po Češích druhou nejpočetnější národností a těžko by se vysvětlovalo zahraničí, že hlavní národnosti jsou první a třetí, které mají právo na sebeurčení, ale ta druhá nikoliv. Proto se uměle vytvořila národnost československá, kterou velká většina Slováků odmítala.
Významný český historik profesor Josef Pekař tehdy před přičleněním Slovenska, respektive tehdejších Horních Uher k českým zemím, důrazně varoval, považoval jej za nelegitimní, protože by tím byla porušena historická práva Uherského království, jehož bylo Slovensko po tisíc let součástí.
Argument, že pro Československo se vyjádřila Slovenská národní rada v Turčianském Sv. Martině 30. října 1918, neobstojí. Ze 101 účastníka zasedání bylo 96 evangelíků, přičemž Slovensko bylo z více než čtyř pětin katolické. Také 31 delegátů pocházelo z místa, kde se jednání konalo. V žádném případě se nejednalo o kompetentní orgán, který by měl právo mluvit za všechny Slováky.
Kufry si nesli sami
O poměrech na Slovensku vypovídá i příjezd ministra pro správu Slovenska Vavra Šrobára a jeho úředníků do Žiliny v prosinci osmnáctého roku.
Z jeho pamětí cituje Ferdinand Peroutka ve svém vynikajícím díle Budování státu. Na nádraží je nikdo nevítal, kufry si museli nést sami, neměli zajištěné ubytování ani místnosti pro úřadování.
Ještě horší to bylo, když se tato „slovenská vláda“ rozhodla v únoru 1919 přesídlit do Bratislavy. Velitel tamější vojenské posádky Šrobára varoval, že nebude schopen zajistit jeho bezpečnost. Také po příjezdu prakticky neomezeného vládce Slovenska vypukly ve městě stávky, výrobu zastavily plynárna a elektrárna, demonstrovali číšníci a živnostníci. Otevřenou vzpouru nakonec potlačilo vojsko. Ještě dříve odmítli vypravit Šrobárův vlak ze Žiliny železničáři, kteří museli být nahrazeni Čechy.
Proč ne plebiscit?
Nový stát se stal hlavně českou záležitostí a Slovákům nebyla dána možnost se vyjádřit, jestli v něm chtějí žít, nebo ne. A je třeba si poctivě přiznat, že většina z nich po tom v té době s velkou pravděpodobností netoužila.
Příčinou bylo to, že národně uvědomělých Slováků bylo skutečně málo. Toho si byl vědom i maďarský žurnalista, který T. G. Masarykovi položil v rozhovoru otázku: Jste-li přesvědčeni, že Slováci chtějí patřit k republice, proč tedy Češi o tom nevyhlásí na Slovensku plebiscit? Ten naopak Maďaři logicky podporovali.
Československý prezident pak v odpovědi otevřeně uvedl, že Slováci nejsou politicky dostatečně zkušení a mohli by se v něm nesprávně rozhodnout. Pravděpodobnost, že by Slováci dali v referendu přednost setrvání v Uhrách, připustil i historik profesor Jan Rychlík s publicistou Vladimírem Kučerou v knize Historie, mýty, jízdní řády. A to z důvodu, že na Maďary byli zvyklí, nevěděli však, co čekat od Čechů, a změn se báli. Já dodám, že důležité byly i ekonomické důvody, Uhry byly hospodářsky pevně spojeny, tyto vazby byly nyní přerušeny a důsledkem se stal hladomor na Slovensku v roce 1919.
Antikatolický fanatismus
Další příčinou nedůvěry Slováků vůči Československu byl hloupý český antikatolický fanatismus, jenž se projevil barbarským stržením mariánského sloupu v Praze, ničením soch svatých, odstraňováním křížů atd. To se bolestně dotýkalo drtivé většiny katolického slovenského obyvatelstva a je jasné, že také toho využívala maďarská propaganda, která Slováky varovala před soužitím s bezbožnými Čechy.
Ano, rozumím lidem, jimž bylo a je Československo drahé. Ale to nemůže bránit v poznání pravdy, že jeho vznik nebyl docela v pořádku.
Autor je publicista.
