Nekonformní názory ministra obrany Zůny s názory SPD: promarněný prostor pro kultivaci elektorátu?
Poslední dny živě sledujeme situaci, jež bychom si jen těžko dokázali představit: ministr obrany za SPD Jaromír Zůna artikuloval podporu Ukrajině, označil Rusko za agresora, zmínil nutnost pokračovat v modernizaci armády, včetně nákupu stíhaček F-35. Zanedlouho se z tohoto vyjádření stal poprask, kdy se do Zůny, respektive do SPD, pustili jak konkurenční subjekty z „vlastenecké“ scény, ale i samotní voliči SPD. Na popud toho byl svolán mimořádný klub SPD, na který z dovolené přicestoval i poslanec Jindřich Rajchl, který mimoto informoval své sledující, že je připraven neprodleně řídit téměř jakýkoli vládní resort.
Dokonce se toto „faux pas“, jak se tiskovou konferenci ministra Zůny pokoušely obhájit špičky SPD, stalo předmětem tzv. koaliční rady, tedy dialogu mezi koaličními stranami. Závěr z jednání je následující: Zůna se nebude vyjadřovat k otázkám ohledně války na Ukrajině, toť přísluší pouze premiérovi Andreji Babišovi (ANO). Nakonec tento závěr, který formuloval Radim Fiala (SPD), popřel sám Babiš: „Ministr může říkat, co chce.“
Nemůže SPD tento „problém“, tedy jednání v souladu s českými zájmy, využít pro „kultivaci“ vlastních voličů?
Je otázkou, zda ministr Zůna ve své funkci přežije – přece jen je elektorát SPD výrazně protiukrajinský a spíše proruský. To však neznamená, že by to mělo být neměnné. Je totiž nutné si položit základní otázku: jsou činy politiků obrazem názorů jejich voličů – tedy tvoří pak názory voličů názory politika? Anebo jsou činy politika příčinnou názorového ukotvení lidí, kteří se pak stávají jeho voliči – tedy politik svým chováním, tím, co říká, sám určuje, jaké názory budou mít jeho voliči? Na to samozřejmě neexistuje jednoznačná odpověď.
Nicméně nabídnu jeden argument, který dokazuje, že minimálně jednou platila teze druhá. Jde o COVID. Téměř po celou dobu covidové pandemie vládl Andrej Babiš. Jeho vláda se uchýlila k těm nejtvrdším opatřením, kdy v jednu dobu bylo omezeno opouštění okresu svého bydliště. SPD zase patřila k tvrdým kritikům covidových opatření, ještě většími kritiky byly tzv. vlastenecké strany a osobnosti, třeba Rajchl, Zuzana Majerová, Miroslav Ševčík – všichni momentálně poslanci za SPD.
SPD a další vlastenecké osobnosti nakonec stojí u nové vlády Andreje Babiše, vyslovují mu naprostou loajalitu a jsou připraveni hlasovat pro vládní důvěru v Poslanecké sněmovně. A to za pandemie nemohli Babišovi přijít na jméno a minimálně část jejich voličů pořádala protivládní demonstrace, anebo chodila protestovat přímo před místa bydliště tehdejších ministrů. Tato skutečnost je ještě více do očí bijící, uvědomíme si, že je jmenovaným členem vlády ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Za Vojtěchova úřadování proběhla velká část pandemie a z jeho gesce pocházela většina opatření. I přesto po čtyřech letech nemá SPD problém s jeho účastí na Babišově vládě a zjevně to nevnímají problematicky ani voliči SPD – pravděpodobně Babiše většinově volili v prezidentské volbě; podle průzkumu STEMu je většina voličů SPD spokojena s výsledky voleb. Totéž platí i u Motoristů, kteří ideově pocházejí z myšlenek a vizí Václava Klause, jenž za covidové pandemie patřil k předním kritikům covidových opatření a vlády.
Zdá se tedy, že SPD dokázala změnit názory vlastních voličů na covidovou dobu, respektive na covidové opatření, a tedy i na Babiše. Voliči SPD přijímají s klidem skutečnost, že SPD bude tvořit vládu s hnutím ANO v čele s Babišem.
Nemohla by takto SPD změnit i přístup svých voličů k válce na Ukrajině, k podpoře Ukrajiny a vnímání Ruska jako bezpečnostní hrozby?
Kontextuálně vnímáno je SPD ve velice konformní pozici, volby do Poslanecké sněmovny se budou konat až za čtyři roky, do té doby sice proběhne několik voleb, nicméně jejich význam pro SPD není nikterak velký. V mezičase si tedy mohou dovolit krátkodobou nevoli svých voličů.
Zásadní je, aby zněl souhlasný hlas stran celé vlády, přičemž od Motoristů a hnutí ANO jsme se v předvolební kampani doslechli, že považují Rusko za agresora a hrozbu, vnímají za nutné bránit Ukrajinu a aby Česká republika byla součástí EU a NATO.
SPD by pak za významného partnera mohla mít bývalého prezidenta Miloše Zemana, který nedávno v rozhovoru pro Televizi Nova v pořadu Na Přímo jasně uvedl, že je Rusko agresor a že bychom Ukrajině měli pomáhat nejen slovy, ale i činy, včetně muniční iniciativy či zmrazením ruských aktiv. Sám pak zvedl paralelu se sovětskou invazí z roku 1968.
Miloš Zeman patří mezi hlavní ideové vzory celého ekosystému tzv. „vlasteneckého“ hnutí, většina voličů SPD právě Zemana vždy volila. Proto jeho tvrzení mohou sloužit jako další opora k názorovému obratu celé SPD.
Zcela jistě by se proti takovému obratu vymezily neúspěšné subjekty „vlasteneckého“ hnutí, zejména Stačilo! Už nyní můžeme číst negativní hodnocení od europoslance Ondřeje Dostála (Stačilo!), anebo neúspěšného předsedy Stačilo! Vidláka. Můžeme počítat, že by se k nim nejspíš přidal i Jindřich Rajchl, který by se pak pokusil solitérsky stát vedoucí osobou „vlasteneckého“ hnutí. Nicméně, pokud by názorový obrat SPD opravdu ovlivnil velkou většinu „vlasteneckých“ voličů, pak by stejně akcentace protiukrajinského a latentně proruského programu neměla širokou podporu voličů.
Zcela jistě by šlo o obrat k lepšímu, kdy by se z české politiky (snad) vytratil negativní jev proruského sentimentu, který nás – bohužel – provází již od 19. století a je v některých z nás umocněn komunistickou diktaturou. Debaty o potřebnosti příprav na ruskou hrozbu nás neskutečně zdržují a oslabují. Odpověď je jasná – příprava je nutná a naprosto v souladu s našimi zájmy.
