Přesně před sto lety vyzvala komise britského ministerstva války pana Harryho Grindella Matthewse, aby jí předvedl svůj paprsek smrti. Vynálezce energetické zbraně sliboval, že jeho přístroj bude z oblohy sestřelovat letadla, ničit nepřátelské jednotky a z Británie udělá neporazitelnou velmoc. Do dějin moderního válečnictví se Matthews opravdu zapsal. Ne však způsobem, jaký očekával.
Harry Grindell Matthews svou kariéru zahájil poměrně nenápadně. Narodil se v roce 1880, vystudoval školu elektrického inženýrství v Bristolu a na přelomu století sloužil v britské armádě. Po návratu z Búrské války začal experimentovat s tehdy převratnou technologií bezdrátového přenosu rádiových vln a stal se profesionálním vynálezcem. Jeho objevy ale doprovázel neúspěch.
V roce 1911 například představil aparát, který měl podle jeho tvrzení umožnit hlasovou komunikaci s piloty letících letadel. „Aerophone“ měl mít dosah až 7 kilometrů, což by v době, kdy letadla komunikovala těžkopádnou morseovkou, představovalo obrovský skok kupředu. Matthews byl proto pozván do Buckinghamského paláce, aby svůj vynález předvedl nejvyššímu vedení admirality. K rozčarování generálů však vynálezce trval na tom, že přístroj předvede pouze za podmínky, že u pokusu nebude přítomen žádný jiný odborník. Než k předvedení došlo, čtyři armádní experti přístroj prohlédli a prohlásili, že nemůže slibovaných výsledků dosáhnout. Matthews to prohlásil za porušení dohody a uraženě odešel i s aerophonem.
Podobné epizody doprovázely i Matthewsovy další vynálezy. V roce 1914 britská vláda vypsala odměnu 25 000 liber za prototyp dálkově ovládané zbraně použitelné proti válečným vzducholodím a ponorkám. Matthews se přihlásil s konceptem rádiem ovládané miniponorky, který admiralita sice koupila, ale nikdy ho nevyužila a není zřejmé, jestli vůbec fungoval.
V roce 1921 přišel s oznámením, že objevil způsob, jak filmu přidat zvukovou stopu. Svůj vynález byl tentokrát ochoten představit veřejně projekcí krátkého filmu pořízeného během rozlučky s polárníkem Ernestem Shackletonem. Film však nevzbudil velký ohlas a s nezájmem se setkal i samotný vynález – především proto, že zvukový film představil William Kennedy Dickson už v roce 1894.
Některé Matthewsovy vynálezy byly sice funkční i originální, svou nepraktičností ale připomínaly objevy Járy Cimrmana – sestrojil například projektor obrazů na mraky nebo hudební nástroj „Luminophon“, který využíval k vyluzování tónů světelné paprsky. Nic ale vynálezcovo pábitelství neilustrovalo tak názorně jako jeho slavný paprsek smrti.
Paprsek smrti
S tvrzením, že vyvinul způsob dálkového přenosu energie, přišel Matthews na začátku roku 1924. Vynález předvedl v soukromí své laboratoře několika novinářům, podle kterých dokázal přístrojem na dálku rozsvítit žárovku a zastavit motor motocyklu. Po úpravách měl být energetický kanón schopen na vzdálenost několika kilometrů sestřelovat letadla, zastavovat lodě, zapalovat nálože a zabíjet vojáky.
Když se zvěsti o zázračné zbrani dostaly do novin, vyzvalo velení armády Matthewse, aby jim přístroj přišel předvést. Datum akce bylo stanoveno na 26. dubna, vynálezce ale v rozporu s požadavky komise požadoval, aby se odehrála v jeho laboratoři. Během demonstrace opět rozsvěcel na dálku žárovky a zapaloval miniaturní nálože střelného prachu, úředníci ale trvali na tom, že zbraň musí prokázat funkčnost i mimo laboratoř. Uražený Matthews to zhrzeně odmítl s tím, že o zbraň je již zájem ve Francii.
Možnost, že by se „paprsek smrti“ dostal do rukou cizího státu, vzbudila pochopitelný rozruch. Zázračná zbraň se probírala na jednání parlamentu, nejvyšší soud hledal způsob, jak prodeji patentu zabránit, a když Matthews odlétal do Paříže na údajnou schůzku s investory, pronásledovali ho angličtí mecenáši až na letiště. Mezi vynálezcem a různými zainteresovanými stranami se potom rozjela čilá korespondence. Armádní velení se dožadovalo další předváděcí akce, finančníci slibovali horentní sumy za podíl na vývoji patentu, přepravní magnát sir Samuel Instone mu dokonce nabízel bohatý pravidelný příjem za to, že zbraň zůstane v Británii.
Matthews naoko souhlasil, nadále ale odmítal paprsek smrti předvést v praxi. Jako důkaz funkčnosti předložil pouze krátký film, kde se navíc objevil zcela jiný přístroj, než který do té doby předváděl. Admiralita proto trvala na své podmínce, že před započetím jednání o koupi patentu musí být zbraň předvedena před jejími experty. Matthews požadavek odmítl a jednání zkrachovala. Se svým filmem pak objížděl Francii a vydal se i do USA. Přístroj ale nikde nepředvedl a prostředky vybrané od důvěřivých investorů stačil utratit za letenky a ubytování v luxusních hotelech.
Když se na začátku 30. let Matthews vrátil do Anglie, byl nucen vyhlásit bankrot. Vynálezectví se však nevzdal. S pomocí několika nezlomných optimistů si ve Walesu v horách vybudoval laboratoř, kde pracoval na vzdušných minách, detektorech ponorek, stratosférických letounech a raketových motorech. Zájem se svými vynálezy ale budil jen u nadšenců pro sci-fi literaturu a také u bohatých žen, díky kterým mohl v pábení pokračovat až do své smrti v roce 1941. Příběh „paprsku smrti“, který se k němu po celý zbytek života pojil, ale pokračoval dále.
Ovce v ohrožení
Třicátá léta 20. století byly éra, kdy lidstvo poprvé nahlédlo do nitra hmoty. Neminul den, aby noviny nepřinesly nějakou zprávu o rentgenovém záření, paprscích alfa, beta a gama, o síle skryté v jádru atomu. Zbraň využívající proud energie proto nepřipadala nikomu nijak nepravděpodobná a pracovala na ní řada seriózních vědců včetně Nikoly Tesly.
Obzvlášť velké úsilí v tomto směru vynakládala Velká Británie a měla k tomu dobrý důvod. Armádní velení si dobře uvědomovalo, že moderní bombardéry dokážou létat ve výškách mimo dosah protivzdušných obranných systémů, a ostrovní království je tím pádem vystaveno nebezpečí nenadálých leteckých útoků. Komise pro vědecký výzkum protivzdušné obrany (CSSAD) proto sestavila na prozkoumání potenciálu paprskových zbraní speciální vědecký tým a navíc vypsala odměnu pro kohokoliv, kdo dokáže proudem energie usmrtit na vzdálenost 100 metrů ovci. Když ubíhaly měsíce a ovečka stále žila, napadlo armádní špičky obrátit se na lidi, kteří měli s paprsky a zářením největší praktické zkušenosti – na výzkumníky institutu Radio Research Station.
Prověření konceptu energetické zbraně dostali v institutu na starosti Robert Watson-Watt a Arnold Wilkins. Jejich propočty a experimenty záhy potvrdily, že vraždit paprskem energie zvířata není možné, o sestřelování letadel nemluvě. Během výzkumu ale zaznamenali zajímavou anomálii. Všimli si, že když v blízkosti jejich vysílačů prolétávaly letouny, docházelo k narušování a odrážení signálu. Namísto paprsků smrti se proto začali zabývat zkoumáním, jak rádiovými paprsky letadla detekovat.
RDF a radar
V únoru 1935 předstoupili Watson-Watt s Wilkinsem před armádní komisi se svým přístrojem Radio Detection Finding (RDF). Na rozdíl od Matthewse byli schopni předvést, že opravdu dokáže odhalit nepřátelské letouny daleko před tím, než vstoupí do britského vzdušného prostoru. V roce 1940 pak jejich vynález doplnil magnetron, který mnohonásobně posílil jeho dosah. Nový systém dostal jméno Radio Detection and Ranging – zkráceně „radar“. Armáda ho dostala právě včas, aby ho mohla nasadit proti nadcházejícímu útoku nacistického Německa. Harry Grindell Matthews tedy paprsek smrti nevynalezl. Díky jeho inspiraci ale vznikl přístroj, bez kterého by se bitva o Británii odvíjela zcela jinak.
