Neuplyne den, aby se nehrotil konflikt české společnosti ohledně války na Ukrajině. Marně člověk pátrá po důvodech, občasných srocení stáda ovcí poté, co pasákům odevzdalo desátek mezd a důchodů, které jim prý jinak nestačí ani na důstojnou smrt hladem. Podle vlajek nad jejich hlavami je důvodem účasti na náckovských happeninzích flastenectví a starost o budoucnost jejich dětí. Skutečnost je však jiná. Leitmotiv nenávisti těchto přežvýkavců má jméno Sobectví. Chcimírům je fuk, kdo a proč na Ukrajině válčí. Domnívají se, že na konci války, k němuž vede nejrychlejší cesta přes bezbrannou Ukrajinu, kde končí peníze Našichlidí. Jakmile nastane věčný ruský mír, bude všeho dost. A koneckonců, co je nám do toho!
„Jak strašné, fantastické a neuvěřitelné je, že bychom zde měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli hádce ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme. Zdá se stále nemožnější, aby byl spor, který již byl v zásadě vyřešen, předmětem války.“
Ne, to nejsou slova Tomia Okamury, Václava Klause či Jindřicha Rajchla či jiných šmejdů. Zmíněnou úvahu vyřkl 27. září 1938 jiný Chcimír, britský premiér Neville Chamberlain a dva dny poté 29. září 1938 se spolu s jiným Chcimírem, francouzským premiérem Édouardem Daladierem tak i zachoval.
„Německo, Spojené království, Francie a Itálie, vzhledem k dohodě, které již bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednali následující podmínky odstoupení…“, jsou první slova preambule Mnichovské dohody, podepsané Adolfem Hitlerem, Nevillem Chamberlainem, Édouardem Daladierem a Benitem Mussolinim.
Konferenci zahájil Adolf Hitler, který po úvodních frázích shrnul, že Československo v aktuální podobě ohrožuje evropský mír. Neville Chamberlain jemu i Mussolinimu poděkoval za svolání konference, umožňující najít řešení a totéž učinil Daladier. Text dohody byl ve 23:00 hodin a další hodinu trvaly překlady a podpisy čtyř jazykových mutací. Zástupci Československa byli do sálu vpuštěni až na vyslechnutí verdiktu. Na otázku Mastného, do kdy se čeká vyjádření jeho vlády, odpověděl sekretář ministerstva zahraničí Francie Léger, že signatáři mají dohodu za přijatou a žádná vyjádření neočekávají.
Druhý den odevzdal dokument českému vyslanci v Berlíně Kroftovi německý charge d´affairs Hencke. Ještě dopoledne dorazila do Prahy i velmi ostrá polská nóta, žádající do oběda 1. října odstoupení Těšínska a částí Šariše, Spiše, Kysuce a Oravy. Smlouva je v Česku do dnešních dnů předmětem sporů a měřítka vlastenectví, ale proto je třeba říci, že byla dojednána se souhlasem Československé republiky i sudetských Němců.
Německo-české vztahy byly konfrontační nejméně od 19. století z důvodu rostoucího nacionalismu obou stran. V habsburské říši díky k hlavní jazykové příslušnosti říše měli Němci navrch. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 proto žádali dělení oblastí zemí Koruny české podle etnického hlediska a jejich připojení k Rakousku či Německu. Češi, díky významu českého exilu i legií, se odmítali těchto oblastí vzdát a vláda konflikt řešila vojenským obsazením dotyčných subjektů. Na schůzi německo-rakouského parlamentu čeští Němci vyhlásili na 4. březen 1919 všeobecnou stávku a demonstrace, žádající stejné právo na sebeurčení, na jakém vznikla samostatná ČSR. Jejich následné střety s armádou, které přinesly desítky mrtvých Němců proti dvěma zastřeleným českým vojákům, změnily úhly pohledu. Z toho německého šlo o klidné demonstrace, zmasakrované českým vojskem, z českého o potlačení vzpoury českých Němců proti státu.
Výsledkem byl rostoucí počet řad Sudetendeutsche Heimatsfront, později Sudetendeutsche Partei Konrada Henleina. Versailleská smlouva zavázala Československo přijmout opatření k ochraně menšin, ale přes četné intervence vláda ČSR nikdy konat ani nezačala. Nároky českých Němců měl svět za nápravu systému, který nastavil Německu příliš tvrdé podmínky i jako přirozené právo na sebeurčení. Velmoci proto měly zájem o dohodu s Hitlerem ve snaze neopakovat scénář Bosny a Hercegoviny, který vedl k Velké válce. Nebezpečí německé expanze smlouva s Francií ale neřešila, stejně jako jiné smlouvy systému kolektivní bezpečnosti. Malá dohoda, smlouva o vzájemné pomoci s Jugoslávií a Rumunskem (1921), byla mířena jen proti Rakousku a Maďarsku.
Smlouva s Francií obsahovala závazky pomoci pro případ ohrožení, ale nebylo v ní ani slovo o vzájemné vojenské pomoci a v roce 1925 mělo Československo podle Locarnských dohod závazek řešit spory arbitráží. Jednou z nich bude o třináct let později ta mnichovská... Locarnské dohody byly díky Rýnskému garančnímu paktu zárukou hlavně německých západních hranic, východní hranice Německa, ale smluvně zaručeny nebyly a existovala možnost jejich revize.
Francie a Československo si sice měly poskytnout pomoc, budou-li cílem agrese, ale jen tehdy, že s francouzským postupem na pomoc Československu budou souhlasit signatáři Rýnského bezpečnostního paktu, mezi nimiž bylo i Německo! Československo-sovětská smlouva z roku 1935 zas byla sice paktem o vzájemné vojenské pomoci při útoku Německa, ale zavazovala Sovětský jen v případě, že se do konfliktu zapojí i Francie…
Krásné kolečko, připomínající pohádku o kohoutkovi a o slepičce!
Od Versailleské smlouvy byla československá veřejnost ujišťována o garancích spojeneckých smluv vůči agresivnímu Německu, ale když přišla chvíle jejich využití, ukázalo se, že s Velkou Británií smlouva neexistuje a tu s Francií lze použít snad jen v případě, pokud by nás napadlo knížectví San Marino. Ukázalo se, že jsme Francii od roku 1914 zajímali jen jako s ní kolaborující subjekt nepřítele, Rakouska-Uherska. Po válce jsme ztratili hodnotu klínu v cizím klíně. Adolf Hitler od roku 1933 navrhoval Československu smlouvu o neútočení podle vzoru polsko-německé smlouvy, která upravovala vztahy s tamní německou menšinou.
Beneš ale pod nátlakem Francie a s ohledem na své hluboce antiněmecké cítění a nedůvěru jeho návrhy odmítal. Poté, co uzavřel 16. května 1935 naopak smlouvu se sovětským Ruskem, označil Hitler ČSR za bolševické centrum Evropy. Vodou na jeho mlýn byla i chybná Benešova politika práv menšin, umožňující označit Československo za stát pošlapávající jejich práva. Ústupky německým požadavkům ale byly pro Beneše nepřijatelné i s ohledem na kontroverzi, kterou by vzbudily na politické scéně. Jakýkoli krok k řešení vždy učinil až po maximálním tlaku, se sebezapřením a pozdě. Československo a národnostní politiku považoval za své dílo a změny měl za osobní porážku. Díky tomu prohrál souboj nejen s českými Němci a Hitlerem, ale i se spojenci, kterým vzal argumenty na obhajobu. Nakonec se Edvard Beneš marně pokoušel zachránit nejen trosky svého celoživotního díla, ale hlavně sebe a svou pověst.
V den, kdy se 15. září 1938 Neville Chamberlain schází s Adolfem Hitlerem, pověřuje Beneš ministra Jaromíra Nečase tajným úkolem. Posílá francouzskému premiérovi Daladierovi tajný plán, v němž navrhuje odstoupení Sudet v rozsahu 4000 až 6000 km² a přesídlení 2 milionů Němců z vnitrozemí! Nečasovi zároveň nařizuje: „Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází z Čech“, „Neříci, že to pochází ode mne“ a „Neříci to Osuskému!“ (velvyslanci ČSR ve Francii) a „žádat, aby s ním o tom nebylo mluveno. Tyto papíry zničit!“ (sic!) Hlavně aby národ se nic nedozvěděl!
Bohužel už to nestačí! Když s pozdní ochotou neuspěl, hraje Beneš dál va banque a vyhlašuje mobilizaci, jíž se pokouší spojence vydírat a doma vzbuzovat plané naděje.
28. září je mnichovské letiště i nádraží pupkem světa, který čeká na výsledek schůzky nejmocnějších mužů Evropy. Nejčastější adresou hlášenou taxikářům je Führerbau, Arcistrasse 12, budova hudební akademie na Königsplatzu…
Jsme v polovině příběhu o spojenectví a zradě, lhostejnosti a sobectví. Příběhu, který ani po pětaosmdesáti letech(!) zřejmě neznáme celý. Příběhu slabocha, který přecenil své síly a schopnosti a za jehož chyby zaplatil národ, který mu dal důvěru a kterému on lhal. Pokračování zítra…
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
