Na Slovensku chybí do parlamentních voleb posledních pár dní a jde opravdu do tuhého. Jednotlivé strany mobilizují své voliče, ale i hlasy sympatizantů. Vzhledem k tomu, že jde o naši sousední a historicky nejbližší zemi, nestojí stranou ani Česká republika. K volbám se už například vyjádřil prezident Petr Pavel, ale i bývalí – a dnes již takřka bezvýznamní – politici na vejminku Miloš Zeman, Václav Klaus či Jiří Paroubek.
Zatímco Petr Pavel uvedl, že některé názory lídra strany SMER-SD Roberta Fica odpovídají spíš ruské propagandě a Ficův návrat do čela slovenské vlády by mohl narušit česko-slovenské vztahy, trojlístek bývalých vysloužilých politiků Zeman-Klaus-Paroubek se pro změnu předhání v tom, kdo lídrovi SMERu vyjádří větší sympatie a podporu. Pro úplnost dodejme, že strana SMER-SD je favoritem nadcházejících voleb, a tudíž je zde i nemalá pravděpodobnost, že by se Fico mohl vrátit do čela slovenské vlády.
Ponechme stranou slovenskou předvolební kampaň, která letos opravdu notně prohloubila dno politické kultury v zemi, a věnujme se nyní našim třem hlavním podporovatelům Roberta Fica. (Ostatně není vyloučeno, že v následujících dnech bude chtít na jeho palubu naskočit ještě někdo další). Všichni tři – Zeman, Klaus i Paroubek – jsou politiky minulosti. Reprezentují éru, na kterou chce většina české společnosti zapomenout. Všichni tři mají společné i to, že se stále nemohou smířit s tím, že je nikdo neposlouchá, neuznává jejich odkaz a nebere je vážně. A o to urputněji se snaží svoje názory prezentovat. Pro některá média, která potřebují senzace a rázný odsudek vlády, prezidenta nebo Ústavního soudu, jsou tito pánové darem z nebes. Přece jen jsou to všichni bývalí premiéři, Zeman a Klaus seděli dohromady dvacet let na Hradě...
Změnou ve Strakově akademii a později i na Pražském hradě však skončila jedna velká epocha a začala tu epocha úplně nová. S jinými lidmi, s jinými myšlenkami, s jiným viděním světa. A je logické, že nová garnitura se od té staré chce odstřihnout. Což je pochopitelně pro minulou garnituru strašlivý stav, a proto se mu snaží bránit zuby nehty. Toto bránění se má mnoho podob: od kritiky současného stavu vládnutí přes udílení různých knížecích rad až po ostentativní podporu všeho, co se vrací do minulosti, do starých dobrých časů.
Příznačné na tom je, že tato podpora už ani nebere ohled na někdejší názorovou ukotvenost daných osob. Mám nyní na mysli Václava Klause, který – přestože se dříve prezentoval jako myšlenkový pravicový liberál -– nyní adoruje politika, který v minulosti býval sociálním demokratem (a stále se snaží tvářit, že jím je). Stejně úsměvné je, jak se k sociálnímu demokratismu na svém podporovatelském videu hlásí i Miloš Zeman. Tedy politik, který českou ČSSD léta vědomě ničil a spolu s Andrejem Babišem se mu tuto stranu podařilo uvést do stavu klinické smrti. Angažovanost Jiřího Paroubka lze spíš přičíst tomu, že na příští rok ohlásil kandidaturu do Evropského parlamentu a každý mediální bod a výstup v novinách se počítá.
V česko-slovenském prostoru se o každých volbách říká, že jsou zásadní a přelomové. Že jsou zápasem minulosti s budoucností. Před pár lety mohli mít na Slovensku pocit, že se minulost už nevrátí. Jenže chyba lávky. Stačilo málo a tato iluze byla rozmetána na trosky a souboj o budoucnost je tu znovu. Vše je otevřené a síly minulosti vědí, že tu je velká šance na návrat. Výsledky voleb na Slovensku je potřeba pozorně sledovat i u nás. Mohou nám v mnohém napovědět, ale v řadě věcí nás i varovat. Na závěr asi nezbývá zopakovat ono okřídlené, že národ, který se není schopen poučit ze své historie, je donucen si ji prožít znovu…
