nahoru

Vladimír Mertlík: Zeman versus Trump. Tak mu to tedy nandej!

Vladimír Mertlík 23. listopadu 2020 • 10:30
Vladimír Mertlík: Zeman versus Trump. Tak mu to tedy nandej!
foto: Blesk:Jakub Poláček

V týdnu po výročí 17. listopadu 1989 se Zpětné zrcátko ohlédlo za průběhem oslav a stavem společnosti. Jako vhodné subjekty k ohlédnutí se mu zdáli tři za sebou jdoucí nejvyšší představitelé státu v oněch třech desítkách let. Zdánlivě vstoupili na scénu 17. listopadu v jednu chvíli ze stejné startovní čáry a je pozoruhodné sledovat, jakými metamorfózami za tři dekády každý z nich prošel. Je však třeba vzít v úvahu, že významnou roli u každého z nich hrála životní fáze předcházející start jejich politické kariéry.

Vývoj ukázal, že jak Václav Havel, pohybující se do listopadu 1989 v disentu či občanském undergroundu, tak Václav Klaus i Miloš Zeman na opačném pólu spektra – v lůně Prognostického ústavu obklopeni zbývající snůškou kukaččích vajec KSČ k jejich budoucímu využití – se prenatálním stadiím svého vývoje i postojům nijak nezpronevěřili, snad se jen časem „vybarvili“.

Jedenatřicet let je dost dlouhá doba k rekapitulaci, zda opravdu „…už máme, co jsme chtěli“, jak zpívaly bolševické úderky. Zároveň se ale Zpětnému zrcátku tato doba zdá příliš krátká na to, aby ani jeden z prezidentů pobolševické éry již nebyl mezi námi, neboť takový dojem ve společnosti sílí.

Přes odchod do disidentského nebe je s námi stále nejvíc ten První, Václav Havel, symbol tehdejších změn i tužeb po svobodě. Lhostejno, zda se to komu líbí či hodí. Odešel v čase prvních náznaků, že vděk lidu po zajících skáče, ale ještě dřív než se stal ze strany lůzy terčem nadávek a urážek. Když na začátku roku 1990 zahájil svůj prezidentský projev slovy: „Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších miliónů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá!“, nebyla jeho slova příslibem, že jakýmsi zázrakem vše změní. Byla upozorněním, že jediný, kdo stav věcí může změnit, jsme my sami, dokážeme-li hnůj, v němž jsme žili, hnojem také pojmenovat a dáme-li slovům původní význam. Odmítneme-li lživé demokracii lidovou či socialistickou i jakousi demokratizaci, jak demokracii nazývali její rudí řezníci, protože demokracie není způsob obchodování v duchu: „Paninko, tý demokracie je o deko víc, můžu to nechat?“

Havlova slova byla upozorněním, že demokracie je jen jedna, stejně jako svoboda a zodpovědnost za ně. Její občasná chaotičnost je někdy babylonským zmatením jazyků, ale bordelem či žvanírnou ji může nazvat jen hlupák, pro nějž slova pořádek a pravda jsou pouhé eufemismy klacku a lží moci. Nebyl to on, mocí opovrhovaný, vysmívaný i obávaný, kdo zařídil náš dnešní duševní, fyzický i materiální blahobyt. To my jsme jeho tvůrci, přes veškeré omyly. Byl ale jedním z těch, kdo dokázali ukázat cestu a kopnout do dveří.

Tehdy, v čase vítězství zbožňovaný, později obviňovaný z neschopnosti udělat za nás to, co jsme my – poserové – chtěli, ale sami také nedokázali. Byl tak odvážný, že dokázal přiznat i svůj strach a chvíli slabosti. Existuje snad větší důkaz odvahy? Neměnil předsevzetí ani směr cesty, když jej opouštěli malověrní a nebral zpět dané sliby. Bez ohledu na popularitu odmítal říkat hezké lži, nahlas říkal nehezké pravdy. Je lhostejné, je-li dnes rudou a hnědou lůzou všech odstínů, která už se přestala bát trestu – znovu opovrhován a vysmíván. Je lhostejné, pokud těmto útokům hlupáci a myšlenkoví slepci věří. Velikost osobnosti se neměří horizontem týdne, ani délkou života – je odezvou činů v ozvěně času.

Byl chybující, občas ješitný a měl i schopnost intriky – vždy však ve prospěch věci, nikoliv svůj zisk. Byl fascinován osobností zakladatele státu T. G. Masaryka a snažil se jí přiblížit. Měl v sobě ale tolik úcty a pokory, že pro ono přiblížení ještě nesedlal koně. Chybí na Národní třídě fyzicky, ale je tu trvale pro ty, kteří neztratili paměť a rozum, pro ty, co nechtějí pochodovat po Národní třídě za kontroly domovních důvěrníků, členů PS VB, LM, StB a vzdávat mávátky hold dědicům zločinců a vrahů. Velikost osobnosti je měřitelná také tím, jak dokáže přežít odchod ze záře reflektorů forbíny politické scény. Právě Václav Havel dokázal odejít z funkce bez toho, že by se pomátl, v klidu, naplněn plány na práci, která jej čeká. Tento způsob Odcházení je důvodem, proč nikdy neodešel zcela.

Druhý, Václav Klaus st., bývá na Národní třídě k vidění pravidelně, ale přesto se zdá, že právě on již dlouho není mezi námi. Jde o nesnesitelnou těžkost bytí muže, jenž touží být vždy První a středem pozornosti, za jakoukoliv cenu. Svého času mohl s Havlem plnit úlohu jedné ze sil staročínské filozofie jin a jang. Klausův problém je, že nedokázal přijmout základ konceptu jin – jang, podle nějž se jin a jang vzájemně nevylučují a mohou se podporovat i měnit.

Díky nezměrné ješitnosti hraničící s narcismem ale nedokázal Václav Klaus nikdy uznat reálný poměr sil, a čím více chtěl ovládnout prostor na úkor svého předchůdce, tím víc se stával jen jeho matným stínem. Na Národní třídě je tak mezi námi jen karikatura jedné ze sil jin a jang, jinak spojených částí celku, navzájem sice opačných, ale vzájemně se doplňujících. Jin a jang mají být ve stavu rovnováhy, v níž pokud jeden naroste, druhý ustoupí, to ale není pozice přijatelná pro Václava Klause st. Škoda! V současné době se proto mění v grotesku dřívější – poněkud kontroverzní – ale obdivu hodné osobnosti, když není schopen unést svůj současný marginální význam – roli muže, jehož čas minul a on nedokáže nalézt nový cíl.

Ve snaze vytvořit svůj nový fan klub loví Klaus st. svými vyjádřeními v kalných vodách. Pro publikum, které téma boje s vítači, homosexualisty, havloidy, eurohujery i další ideologické harampádí zajímá, je Václav Klaus příliš chytrý. A aby podlézal laťku? Na to má právem příliš vysoké sebevědomí. Nemluvě o tom, že Třetím z nich, Milošem Zemanem, je ona laťka vkusu a míry nastavena tak nízko, že se pod ní lze jen podhrabat. I Václav Klaus st. si v nevypsané soutěži s Václavem Havlem našel svůj historický vzor, Edvarda Beneše, u kterého netřeba uvažovat o jízdě na koni.

A tak stejně jako Beneš touží být Klaus st. mostem mezi evropským Východem a Západem a stejně jako Beneš v letech 1935, 1943 a 1948 v touze po prezidentském majestátu jako první v novodobé historii rehabilitova komouše a vzal je „na parket“. V mezinárodní politice se zvolna posunul na linii fronty, kterou, není-li pro stát a jeho směřování na hraně nepřátelské činnosti, lze v lepším případě označit za hranou nezměrné naivity. Permanentní prezentací připomíná Václav Klaus st. rebela bez příčiny, aniž by měl kouzlo Jamese Deana. Čepýření se na Národní třídě v roli odpůrce roušek tím, že si roušku jak chytrá horákyně vzal i nevzal málokoho zajímá.

Pokud lze proměny Václava Klause st. označit za zbytečně sebepoškozující, pak Miloš Zeman je svými výstupy a skandály sám sobě tragikomickým dvojníkem a nejlépe jej reprezentují jeho vlastní slova a činy. Člověk, který se svými kumpány, kamarády i politickými vazbami učinil z republiky, která byla na přelomu tisíciletí díky Havlovi světově populární jak rocková hvězda, nedůvěryhodný a odstrašující Kocourkov. Skutečnost, že s ohledem na svůj zdravotní stav daný životosprávou úřad prezidenta nevykonává, lze označit jako to nejlepší, co může prezident Miloš Zeman pro naši zemi vykonat.

Poslední, kdo to od Zemana schytal, je dosavadní prezident USA, Donald Trump, k němuž se kdysi Zeman trapně lísal (…političtí oponenti mi říkají český Trump…moje manželka je také Ivanka…sic!). Dnes, když Miloš Zeman zjistil to, co celý svět věděl od začátku, že totiž Bílý dům uvidí jen na pohlednici, říká na adresu Donalda Trumpa, že „…by bylo daleko rozumnější to vzdát a nebýt trapný a umožnit novému prezidentovi, aby se ujal své funkce.“ Naštěstí to řekl pro Parlamentní listy, které v Bílém domě podle informací Zpětného zrcátka nikdo neodebírá.

Dne 23. listopadu 1963 byl zavražděn v Dallasu americký prezident John Kennedy. Trvalo téměř dvacet let, než se roku 1981 v úřadě objevil muž, který se popularitě Kennedyho vyrovnal, zvláště proto, že porazil bolševismus bez jediného výstřelu. Herecká hvězda Hollywoodu, Ronald Reagan. Po nástupu do Bílého domu jej zdejší komoušská propaganda označovala za kašpara a šaška…takže z kašpara a šaška prezidentem! Zpětné zrcátko by řeklo, že je to pořád lepší než z prezidenta kašparem a šaškem…

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku