nahoru

Ondřej Šteffl pro Reflex: Jak proměnit školy a vzdělávání v době postcovidové

Ondřej Šteffl 20. listopadu 2020 • 18:00
Ondřej Šteffl pro Reflex: Jak proměnit školy a vzdělávání v době postcovidové
Ondřej Šteffl pro Reflex: Jak proměnit školy a vzdělávání v době postcovidové
• foto: 
Profimedia.cz

Ať už jde o vzdělávání, nebo jinou oblast, koronavirová krize nabourala naše životní jistoty. Zároveň ale může urychlit změny, o kterých se po léta jen mluví.

Všichni teď mají plnou hlavu toho, že včera přišly do školy děti z prvních a druhých tříd a brzy možná přijdou další, ptají se, zda se v lednu školy zase nezavřou. Jsou to věci naléhavé. Ale měli bychom také přemýšlet o tom, co bude v březnu nebo za rok, kdy dnešní problémy budou jen historií, populace proočkovaná a nemoc dostane tu a tam nějaký mladý člověk, jenž se rychle vyléčí. Jak budou fungovat školy? A jak bychom chtěli, aby se děti vzdělávaly? Co si z dnešní doby odneseme nového, a co starého naopak odhodíme?

Lumírovci chybět nebudou

Mnoho lidí se domnívá, že největší problém uzavřených škol bude, když se děti nenaučí, co bylo v plánu. Že se v dějepise neprobere pravěk nebo Jagellonci, v češtině Lumírovci nebo druhy vedlejších vět, v matematice úpravy algebraických výrazů nebo konstruktivní geometrie, v chemii halogeny a v biologii láčkovci nebo lišejníky. Nic takového ovšem dětem chybět nebude. Většina z nás to neumí a – ruku na srdce – komu to chybí. A ti, kteří by to snad někdy potřebovali, se to rychle doučí – pokud se ovšem budou umět učit.

Ale něco přece jen chybět bude. Říká se – někteří to připisují Čapkovi, někteří jiným –, že vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme všechno, co jsme se ve škole učili. A možná to je právě to, co se některé děti v těchto dnech nenaučí, či dokonce se jejich schopnost zhorší: umět se učit. Moje děti i děti čtenářů Reflexu, prostě děti z „naší“ sociální bubliny, se vzdělávají skoro pořád. Vzdělávají se ve škole i doma. Někdy víc doma. Ale pak jsou tu děti z nižších sociálních, nebo spíš nižších kulturních vrstev. Pro ty vzdělávání rovná se škola. Jinde se k němu nedostanou. Jejich rodiče se učit neumějí, děti to od nich odkoukat nemůžou. A těmhle dětem budou ty týdny a měsíce, po které jsou školy uzavřeny, chybět. Dost možná se tuhle ztrátu už nikdy nepovede napravit.

Rozdíly jsou víc vidět

Doba koronaviru obnažila ve školství a vzdělávání i mnoho dalších problémů, o nichž sice dlouhou dobu víme, ale často jsme netušili, jak jsou hluboké. Souhrnně by se daly označit obligátním příměrem rozevírání nůžek. Třeba ředitelé škol – na jedné straně máme vynikající ředitele, kteří i v současné turbulentní době dokážou zorganizovat chod školy pro všechny děti, a to i pro ty ze slabších rodinných poměrů, pro něž seženou i notebooky a připojení. Zorganizují skvělou distanční výuku, rozdělí úkoly, ve škole funguje týmová spolupráce, učitelé si pomáhají atd. A na druhé straně máme ředitele, kteří nic z toho neumějí, na stížnosti rodičů, že každý z učitelů komunikuje s dětmi na jiné platformě, odpovídají, že to je přece věc každého učitele. A snad ani nechápou, že to je komplikace pro děti i rodiče a že by měli situaci řešit.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku