Babiš a Macinka spadli do Okamurou nastražené sudetoněmecké pasti. Škodí tím českým národním zájmům
Premiér Andrej Babiš, ministr zahraničních věcí Petr Macinka a předseda sněmovny Tomio Okamura se rozhodli po teatrálních vystoupeních vládní SPD kvůli sudetoněmeckému sjezdu v Brně pustit trochu jedu do česko-německých vztahů. Poškozuje to české národní zájmy, přestože Němci zatím zůstávají v klidu. Zabrušovat ale do vztahů s největším sousedem a hlavním obchodním partnerem a investorem u nás, je diplomatická hloupost. Zejména po všech těch řečech vlády, jak silně preferuje dobré vztahy se sousedními zeměmi.
Pokud něco Česká republika od vzniku samostatnosti v roce 1993 neumí, je to hledání trvalých a jednoznačných spojenců v Evropské unii. Česko někdy působí kvůli nevyzpytatelnosti některých politiků a změnám v pohledu na zahraniční politiku jako stěhovavý pták. Přitom zvlášť citlivě se musí pracovat na vztazích s Německem, protože ty byly v minulosti poznamenány mnoha traumaty a selháními. Řekněme to zcela jasně – některé věci z naší společné historie se nedají odpustit. Například smrt mnoha lidí s československým občanstvím v koncentračních táborech za druhé světové války. Přecházet se nemůže ani značná přítulnost mnoha sudetských Němců k nacistickému hitlerovskému režimu. Jenže to je minulost. Odvál ji čas i s jejími protagonisty. Ty věci jsou dnes prací pro historiky.
Doba je už několik desetiletí těhotná k tomu, abychom šli ve vztazích s Němci (i těmi sudetskými) cestou usmíření a spolupráce. Nic jiného nám nezbývá. Stačí se podívat na mapu.
Vztah s Němci je pro Čechy osudový. Tisíciletý. Někdy byl inspirativní a obohacující, často mimořádně konfliktní. Mladé generace ale v zajetí někdejších traumat nežijí. Zajímá je úplně něco jiného. Někteří čeští vládní politici se přesto v posledních týdnech za přispění dvou exprezidentů (Miloše Zemana i Václava Klause) rozhodli vyvolat duchy minulosti. Má to odezvu u jejich voličů, ale škodí to českým národním zájmům. Zejména způsob, jaký je to prováděno. Snaha o prosazení odmítavého usnesení Poslanecké sněmovny k sjezdu sudetských Němců v Brně je toho příkladem.
Pro nutnost pokračování v usmíření se sudetskými Němci a udržení dobrých vztahů s Německem to nic dobrého nepřinese. Je to vyvolávání vášní, které svědčí o tom, že někteří politici nechápou, kam má Česká republika trvale směřovat a kde má být ukotvena. Musíme být na Západě. Směr Západ je nutné udržet v zájmu našeho přežití a budování prosperity. No a u toho se neobejdeme bez dobrých vztahů s Německem a s potomky sudetských Němců, kteří byli kdysi z Československa vyhnáni. K tomu není alternativa.
Jenže jak vidíme, do sudetoněmecké pasti Tomia Okamury a jeho soudruhů se nechali chytit i premiér Andrej Babiš se svým hnutím ANO a šéf diplomacie Petr Macinka s Motoristy. Přitom zahraniční politika je často o symbolech a jemných finesách. Ty současná vládní koalice zjevně neumí. Jinak by nejitřila rány minulosti s Němci.
Ano, mezi sudetskými Němci existují lidé, kteří chtějí vrátit po válce zabavený majetek jejich předků a chtějí zrušit Benešovy dekrety. Jenže to už není oficiální politika Sudetoněmeckého krajanského sdružení. To v roce 2016 ze svých stanov vyškrtlo požadavky na navrácení majetku na našem území. Cesta usmíření tím byla potvrzena. Další dílkem do této mozaiky má být sjezd sudetských Němců v Brně. Proto na něj má přijet i bavorský předseda vlády Markus Söder, protože Bavorsko je patronem sudetských Němců. Proto má přijet i německý ministr vnitra Alexandr Dobrindt. Oba chtějí dobré vztahy s Českem. Je nepochopitelné, že ministr Macinka jim vzkáže, že se v Brně nebudou cítit „dobře“. To je výrazivo z dob totality, kdy bylo Německo pasováno na nepřítele. Dnes je ale naším spojencem. A opět – podívejme se na mapu. Pokud v ní neumí Okamura a Macinka číst, měl by jim Babiš půjčit svůj glóbus.
Dokážu pochopit, že konání sudetoněmeckých dní v Brně se někomu nelíbí. Nežijeme ale v Bělorusku či Severní Koreji, kde nemůže veřejně zaznít svobodný názor. Ten nemusí mít sudetští Němci stejný jako my. Je ale dobré si takové postoje vyslechnout a pak se k nim vyjádřit. Česká vláda a její poslanci i poslankyně to ale dělají opačně. Tak se zahraniční politika nedělá.
Podívejte se, jak v tomto případě lhal i Andrej Babiš, když nás reprezentoval v zahraničí. Devátého února v Mnichově po jednání s Markusem Söderem k pořádání sjezdu v Brně premiér Babiš řekl: „My to bereme jako občanskou iniciativu. My to jako vláda neřešíme.“ Söder u společné tiskové konference připomněl, dnes je význam této akce jiný, než býval v minulosti. To snad chápe každý. Nebo ne? Před Söderem se Babiš choval smířlivě. Vždyť chceme s Bavorskem úzce spolupracovat, chceme další německé investice u nás, spousta Čechů tam pracuje. O několik týdnů později ovšem začal český premiér tvrdit, že sjezd v Brně je „nešťastný“. Navíc dopustil taškařici v Poslanecké sněmovně, která má konání akce Sudetoněmeckého krajanského sdružení v moravské metropoli odsoudit. Překlad pro partnery v Německu je jasný – Babišovi se nedá věřit.
Že má někdo vyhraněný názor na minulost a ještě vyhraněnější na sudetské Němce, je normální. Svobodná diskuse je základem demokracie. Ale vztahy s Němci nejsou stejné jako s jinými národy. Jsou s ohledem na traumata minulosti pořád citlivé. Na usmíření se musí nadále jemně pracovat. Nechat ale do česko-německých vztahů strčit kvůli sudetským Němcům nenechavé prsty politických blouznivců, je nešťastné a zpátečnické. Českým národním zájmům to škodí.
A Andrej Babiš v této věci opět neukočíroval ani sebe, ani vládní koalici. Pokolikáté už?
