Pojmem lidová etymologie (nebo také naivní, falešná, mylná) označujeme nesprávný výklad původu slova. Laický mluvčí jednoduše mávne rukou nad zákonitostmi vývoje jazyka, které studuje vědecká disciplína zvaná etymologie, a na základě formální nebo významové podobnosti spojuje slova geneticky zcela odlišná a významově nespřízněná. Seznamte se s některými případy lidové etymologie v češtině a ujistěte se, že nežijete v (jazykovém) omylu.
Třeba slovo peklo se s oblibou spojuje se slovesem péct. Samozřejmě, je to přece skoro stejné jako tvar příčestí činného pekl, navíc hříšníci se v pekle pečou v ohni. Jenže ne, jedná se o výpůjčku z latinského picula, což znamená ‚smůla‘. O slově deprese se zase říká, že zní trochu jako anglické spojení deep rest, tedy hluboký odpočinek. A tělo při depresi dává signál, že si potřebuje hodně odpočinout. To ano, ale etymologická spojitost mezi těmito výrazy neexistuje. Česká deprese pochází z latinského dēpressiō od dēprimere s významem ‚stlačovat, stísňovat‘.
Někdy se stane, že u slova dojde k přenesení významu nebo rozšíření, ten původní je zapomenut a pak uživatel nemůže pochopit původ daného slova. Například přídavné jméno omšelý dnešní běžný uživatel češtiny zná pod významem ‚opotřebovaný, zašlý‘. Ale jaká příbuzná slova k němu vymyslíte? Napadla vás mše? Ne, původní význam slova omšelý je totiž ‚obrostlý mechem‘, za jeho vznikem tedy stálo podstatné jméno mech. Pokud potřebujete důkaz, pánové Vrchlický a Jirásek vám jej poskytnou.
K některým případům lidové etymologie se vážou velmi zajímavé příběhy. Třeba takové slovo brusle, jak se traduje, pochází z doby krále Jiřího z Poděbrad, jehož vyslanci navštívili hlavní město Belgie, kde byli svědky toho, jak si Bruselané k botám připevňují zvláštní nože a kloužou se na nich po zamrzlých kanálech. A když si pak královi poslové přivezli tyto nože domů, dali jim na počest Bruselu název brusle. Příběh je to pěkný, leč pravda je jinde. Podstatné jméno brusle má patrně spojitost se slovesem brousit. Možná proto, že časem se brusle přibrušují, nebo vlivem německého schleifen, což znamená ‚brousit‘, ale i ‚smýkat‘ a ‚bruslit‘.
Někteří laičtí lingvisté se inspirují také v latině. Třeba u podstatného jména sever se zdá, že by mohlo mít kořeny latinském severus, které znamená ‚krutý‘. Jistě, jak zpívá pan Uhlíř, severní vítr je krutý. A zima na severu je rozhodně taky krutá. Ale český sever má původ v praslovanském sěverъ, a pokud budeme sledovat jeho stopu ještě dál, dojdeme k indoevropštině, odkud pocházejí také jeho příbuzní – anglické shower ve významu ‚přeháňka‘, německé Schauer jako ‚liják, prudká přeháňka‘ a latinské caurus s významem ‚severozápadní vítr‘.
V češtině najdeme také ukázky toho, jak jazyk i se svým několikasetletým vývojem ustoupil vůli lidu a vlivem chybné etymologie došlo k viditelné změně slova. Podstatné jméno rozinka má původ v německém Rosine, avšak Češi mají tendenci hledat ve své rozince vinný hrozen. Přestože byla rozinka opravdu přejata z němčiny a počáteční h v ní nemá opodstatnění, mluvčí si tam to h přidávali, aby se více přiblížili onomu hroznu. A svou svéhlavostí v užívání hrozinky způsobili, že jsou dnes v češtině spisovné oba tvary – rozinka i hrozinka.
Podle vlastní preference se může každý rozhodnout, zda se chce opájet vlastními fantaziemi o původu slov a ušetřit peníze, které by stál etymologický slovník, anebo zalistovat a zabádat v moudrých knihách z rukou opravdových vědců. Obojí může být zábavné.
