Dvacet let je dlouhá doba. Za tak dlouho poznáte partnera opravdu ze všech stran a možná vám častěji leze na nervy, než by vás potěšil. Ale víte, že bez něj by to bylo horší. S naším členstvím v Evropské unii je to podobné.
když jsme na 1. máje 2004 vstupovali do EU, bylo kolem toho hodně slávy a hrdosti. Na ten úspěch jsme byli pyšní. Byl to ale především klíčový okamžik pro naši ekonomiku. Česko nebo předtím Československo bylo silně závislé na zahraničním obchodu. Ať už za dvacetileté historie první republiky, nebo za komunistů. Porevoluční rozpad RVHP, kdy Rusko odmítlo dodávat svou zcela konvertibilní ropu a plyn za silně nekonvertibilní, technicky zaostalou průmyslovou produkci tehdejšího Československa, byl na výkonu ekonomiky sakra znát.
Export tvořil jen zhruba třetinu HDP a všichni jsme věděli, že chceme do Evropy. Pochopitelně té západní, plné spotřebitelských lákadel a šancí na zbohatnutí. Hledali tam cestu jak postkomunistické podniky, tak první privátní firmy a nebylo nic logičtějšího než se do Unie pokusit vstoupit. Přihlášku podepsal v lednu 1996 tehdejší premiér Klaus. Trvalo pak dalších osm let, než jsme splnili všechny podmínky a mohli vejít hlavním vchodem, který je pro nás stále přes všechny výhrady a disonance jednosměrným. Členství garantující přístup na společný trh, jakkoli ten je stále nedokonalý a dnes i pochroumaný, je základní existenční podmínkou pro tuzemskou ekonomiku.
Dotační šidítka
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
