nahoru

Zápisky českého vězně: Jak probíhá cenzura ve vězení. A nečekané velké odhalení

-red- 7. října 2020 • 17:20
Zápisky českého vězně: Jak probíhá cenzura ve vězení. A nečekané velké odhalení
foto: Archív autora

Patříte-li mezi pravidelné čtenáře našeho seriálu, pak jste si zajisté mohli všimnout, že jsou týdny, kdy vychází díly téměř pravidelně, a pak jsou týdny, kdy se žádného článku nedočkáte. Asi ve třech takových případech mi psaní neumožnila různá zdravotní omezení. Ovšem v ostatních případech mi v odeslání mých článků zabránila cenzura vězeňského systému. A právě cenzura ve výkonu trestu a odnětí svobody (VTOS) je tématem dnešního dílu, u něhož vás tímto srdečně vítám.

Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme na webu Reflexu, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.

Než se však pustím k samotnému tématu, dovolte mi, abych ještě jednou uvedl jednu okolnost na pravou míru, a předešel tak dalším komentářům zpochybňujícím pravost tohoto seriálu. Jak jsem se už dříve několikrát zmínil, prostřednictvím mé přítelkyně se ke mně dostávají vaše komentáře, názory, připomínky či podněty na různá témata, kterým bych měl věnovat některý z dílů. Už jsem i zmínil komentáře, v nichž hrstka čtenářů vyjadřuje svůj názor, že nejsem žádný vězeň a celý projekt zápisky českého vězně je pouze mediálním divadlem sloužícím ke zvýšení čtenosti.

Ovšem to bych musel publikovat v Hromu či jiném plátku plném nesmyslů. Reflex však patří mezi jedny z nejsolidnějších periodik a rozhodně nemá zapotřebí své čtenáře nikterak obelhávat. Několik prvních dílů bylo doplněno o tzv. ilustrační, nic neříkající fotografie, které byly po dohodě s redakcí vyměněny za mé ilustrace.

Zpočátku jsem byl editorem z obav o mou bezpečnost upozorňován na signování ilustrací. Ovšem nemám opravdu důvod nikterak skrývat svou identitu, a pokud někteří z vás stále o autenticitě pochybují, pak nadešel čas, abych se představil. Jmenuji se Petr Komberec a skutečně jsem vězeň s identifikačním kódem J3N8Z6. V současné době vykonávám trest odnětí svobody v nemalé věznici Příbram-Bytíz. Nejsem na to sice hrdý, ale bezmála devíti a půlletý trest si odsedím do posledního dne, přičemž mi už zbývá pouhých 60 dní do výstupu. Více se dozvíte z připravované reportáže ze dne mého propuštění. Tedy vše, čeho jste se v našem seriálu mohli dočíst a jistě se mnohé ještě dočtete, se zakládá na pravdě, kterou jsem schopný obhájit i u případného soudního sporu s Vězeňskou službou ČR.

Zajisté některé z vás napadla už otázka: „Jak je tedy vlastně možné, že mi ještě vězeňská služba nezabránila ve zveřejňování všech těch skutečností, které by nikdy neměly opustit zdi věznice? Vždyť přece každá korespondence odsouzených podléhá cenzuře zaměstnanců věznice, nebo snad ne?“

A tím se dostáváme k dnešnímu tématu. Ano, každá korespondence vyjma tedy té úřední či korespondence s advokáty podléhá cenzuře. Povinností každého vychovatele, který zpracovává poštu odsouzených, je kontrola obsahu písemnosti. V případě, že vychovatel usoudí, že text obsahuje „závadné“ informace, postoupí tuto korespondenci některému kompetentnímu zaměstnanci vězeňské služby. Mezi ony „závadné“ informace můžou patřit podezření z páchání trestné činnosti, informace narušující bezpečnost chodu věznice či jiné protiprávní jednání pisatele. Mimochodem stejným způsobem se kontroluje i příchozí pošta odsouzeným. Některé písemnosti tak skončí například na stole oddělení prevence a stížností, které bych označil ve smyslu chápání policejního orgánu uvnitř věznice. Ta si pak daného odsouzeného nechá předvést a vyzve jej k vyjádření či vysvětlení onoho „závadného obsahu“.

Na základě vytěžení odsouzeného se buďto korespondence odešle adresátovi, nebo se zahájí vyšetřovací úkony uvedených skutečností v zadržené písemnosti. Abych však odpověděl na položenou otázku. Jak je vlastně možné, že mi vězeňská služba ještě nezabránila v publikování? Popravdě, jednou se jim to skutečně podařilo. Bylo to na začátku mého trestu, ještě ve vazební věznici, když jsem se už nedokázal jen dívat na vše, co se kolem děje. K tomu jsem se navíc nemohl ubránit vracející se vzpomínce na spoluodsouzeného, který zemřel v mých očích v důsledku netečnosti, ignorace a arogance dozorčí služby.

Tenkrát jsem se obrátil s nabídkou spolupráce na denní tisk. Prvotní komunikace, při níž jsme si vysvětlovali podmínky a chystaná témata, probíhala poměrně hladce. Ovšem kosa narazila na kámen při pokusu odeslat první článek. Korespondence byla vyhodnocena jako závadná a já jsem byl rázem předveden na kobereček k „vyšetřovákům“.

Na konci mého výslechu jsem dostal dvě možnosti. Buďto korespondenci „na vlastní žádost“ stáhnu, nebo se začerní pasáže údajně ohrožující bezpečný chod věznice a zbylý text se odešle, ovšem s tím, že mám počítat s podáním trestního oznámení ze strany Vězeňské služby ČR. Tenkrát jsem už byl pod takovým tlakem, že jsem se „dobrovolně“ rozhodl přistoupit na první variantu. Byla mi předsunuta skartovačka, do níž jsem zasouval jednu stránku rukopisu za druhou, dokud se celý můj připravený článek neproměnil hromádku tenkých cárů. Samozřejmě mě celá ta situace štvala mnoho měsíců a až po pár letech mi došlo, jak snadno jsem se nechal zastrašit. Celé ty roky jsem se všechno to dění kolem sebe ve věznici snažil nevnímat a ignorovat. Pořád jsem si připomínal přísloví „nehas, co tě nepálí“.

Pak mě však pár věcí začalo pálit osobně, a ba co víc, celý tento vězeňský systém mě rozpálil přímo doběla! Stalo se tak v době jednoho kázeňského řízení, při kterém jsem byl důrazně upozorněn, že je přímo mou povinností důrazně dodržovat všechny právní formy. V tom okamžiku se ve mně něco zlomilo. Pocit bezmoci, pocit křivdy, pocit nespravedlnosti. Žiji ve světě, v němž mě ustavičně poučují o důsledném dodržování všech právních norem ti, kteří dělají pravý opak. Ti, kteří si sami s porušováním nařízení a zákonů hlavu nijak nelámou.

V tomto zlomu jsem se podruhé rozhodl začít o všem psát s pevným odhodláním nenechat se už nikdy ničím a nikým zastrašit. Mnohokrát mi už byla korespondence zadržena jako závadná a pak jsem ji musel u „vyšetřováků“ obhajovat. Přesto jsem vždy trval na jejím odeslání, neboť jsem byl přesvědčen o tom, že nepíšu nic, co bych nedokázal podložit nebo co by bylo v rozporu s jakýmkoliv zákonem. Byl jsem, stále jsem a stále budu připraven čelit soudnímu stíhání či se sám bránit soudní cestou.

Nakonec došlo k mé eskortě do mnohonásobně horší věznice. Také jsem si přečetl výhružné komentáře, abych okamžitě přestal psát, nebo poznám, že ani ta eskorta nebyla ničím oproti tomu, co mě teprve čeká. Tu a tam mi občas někdo „doporučí“, abych se některým tématům vyhnul. A tak se občas stane, že se rukopis nedostane včas na poštu, neboť se zkoumá, zdali je obsah textu závadný nebo není. Proto nastanou situace, kdy se některý z našich dílů v týdnu neobjeví vůbec, nebo není publikován s železnou pravidelností.

Cenzura se však v jistém slova smyslu netýká pouze korespondence odsouzených. Odposlouchávají se i telefonní hovory, které vězni realizují prostřednictvím vězeňských telefonních automatů. Ovšem kontrola těchto hovorů není z technických důvodů zcela stoprocentní. Zdaleka ne aspoň tak, jak tomu bylo zhruba před třemi lety. Přibližně asi do dubna 2018 se v tuzemských věznicích ještě používaly telefonní automaty na karty, které jste mohli používat i v ulicích měst.

Odsouzený si tenkrát vypsal žádanku o realizaci telefonního hovoru na určitý den. Při schválení žádosti šel zaměstnanec doprovodit odsouzeného k „telefonní budce“, pak zasedl do kontrolní místnosti, z níž mohl poslouchat celý hovor odsouzeného. Ovšem tenkrát byly hovory poměrně drahé, a tak se většinou volalo jen pár minut. Telefonní karta nabitá na 180 korun vydržela přibližně na 15 minut hovoru. Tyto telefonní automaty byly nakonec zrušeny a vystřídaly je jiné od společnosti BVfon, která zřídí prostřednictvím věznice každému jednotlivému vězni osobní telefonní účet. K tomu pak obdrží PIN kód a může si nechat dobít kredit i na několik tisíc korun. Za necelé 2 koruny za minutu pak může volat nyní až 30 minut denně bez jakékoli žádanky (krom schválení a aktivace povolených čísel).

Telefonovat je možné během dne, a to od šesté hodiny ranní až do půlnoci. Převážná část oddílů je vybavena dvěma až třemi přístroji. V jedné věznici tak může být kupříkladu i 40 telefonních automatů. Takto (mírně řečeno) ztížené podmínky kontrol hovorů odsouzených navíc dávají prostor k obcházení systému, kdy je bez problémů možné se dovolat i na neschválená telefonní čísla hned několika způsoby.

Každopádně technicky vzato v případě, kdy zaměstnanec odposlouchávající hovor zjistí, že telefonát neprobíhá v souladu s předpisy, má pravomoc hovor odsouzeného ukončit a věc předat k dalšímu postupu. Což v praxi může znamenat vyšetřování či zahájení kázeňského řízení s odsouzeným, popřípadě i trestní stíhání v případě zjištění páchání trestné činnosti. Tolik tedy k dnešnímu tématu našeho dílu a těším se na vás opět (snad) příští týden.

Další díly seriálu Zápisky českého vězně najdete zde >>>

-red-




Diskuse ke článku