Dostali jste se někdy do situace, kdy jste řešili otázku vlastního svědomí, zda poskytnout či neposkytnout někomu první pomoc? Zachránit cizí život a riskovat při tom zdraví či život vlastní? Domníváte se, že si jsou z etického hlediska všichni zachránci rovni? Otázky mezi životem a smrtí jsou totiž tématem dnešního dílu našeho seriálu.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Jsou věznice malé s kapacitou kolem dvou stovek odsouzených, ale jsou i velké čítající přes jeden tisíc vězňů. Přitom naprosto v každé z nich dříve či později nastane situace, kdy jde o holý život. Kolikrát dojde k potyčkám mezi odsouzenými, kdy někteří z nich skončí na operačním sále třeba s proraženou lebkou nebo natrženou slezinou. Jindy se vězni předávkují narkotiky nebo se psychicky zhroutí a pokusí se o sebevraždu a je jedno, zda se podřežou či se oběsí.
Ovšem dochází i k přirozeným kolapsům organismu, alergickým reakcím či srdečním příhodám. Takové neštěstí nemusí potkat pouze vězněné osoby, ale také i samotné zaměstnance během výkonu služby. Při všech těchto událostech pak hrají minuty či vteřiny včasného zásahu rozhodující roli mezi životem a smrtí. Osobně jsem vždy zastával názor, že by žádný člověk neměl váhat ani vteřinu a měl by ze sebe vydat maximum pro záchranu druhého. Ovšem vězení je velmi specifické prostředí a zaplést se v něm do obdobné situace přináší spíše potíže než uznání.
Valná většina vězňů totiž rozhodně netouží po nepříjemném vyšetřování, které po těchto incidentech nastává. Chtějí se vyhnout nepříjemným otázkám typu: „A co jste v inkriminované době vlastně dělal? Jaký je váš vztah k poškozenému? Jak jste reagoval?“ a mnoho dalších. Navíc také existuje vysoké riziko nákazy virovým onemocněním, kterým trpí řada vězňů. Většinou totiž ani nemůžete vědět, zda podřezaný má HIV nebo žloutenku typu C. Přijít do styku s takto infikovanou krví totiž může být osudovou chybou zachránce. To si pak člověk říká: „Mám si zničit život kvůli feťákovi, co se máznul?“ a opravdu přemýšlí, než cokoli udělá.
Najdou se i tací, kteří se chtějí vyhnout problémům a bezvládné tělo raději odtáhnou na toaletu, kde ho ponechají ležet s tím, že teď už to není jejich věc. Někteří odsouzení svou nečinnost omlouvají argumenty, že nikdy neprošli školením, jak se první pomoc podává, ale aspoň vymáčknou tísňový hlásič pro přivolání dozorce.
Přestože dozorci na takovéto situace proškolení jsou, najdou se mezi nimi i tací, kteří mají na dané okolnosti stejný názor jako řada odsouzených. Tedy nechtějí mít zbytečné starosti s podáváním hlášení a podobně. Raději tak nechají celou věc být v domnění, že si to bude muset vyřídit až druhá směna. Přitom by kolikrát jen stačilo vznést požadavek nadřízenému o zavolání erzety. Ovšem kdo by se pozastavoval nad zdravotními potížemi či úmrtím vězně, že? Avšak ne všichni vězni či dozorci jsou stejní. Jsou i tací, kteří neváhají a okamžitě poskytnou první pomoc, díky níž i dotyčnému zachrání život. Myslíte si však, že je nějaký rozdíl mezi tím, jestli život zachránil spoluvězeň nebo dozorce?
Distinkce náhledu mezi počínáním dozorce a jednáním odsouzeného je přímo propastná. Zachrání-li někomu život takový dozorce, jde většinou o záslužný čin, který je také náležitě oceněn se všemi poctami. Znám případy, kdy byl dozorce poctěn od Generálního ředitele VS ČR medailí III. stupně. Nebo případ jiného dozorce, který byl dokonce oceněn ministrem spravedlnosti za „čin roku“ a opět od Generálního ředitele VS ČR obdržel medaili za statečnost. Tito „hrdinové“ pak poskytli interview, která zaplnila různá periodika. Samozřejmě se najdou i tací dozorci, jejichž záslužný čin nebyl nikterak oceněn a propadl v hlubinách zapomnění.
A co když riskuje své zdraví odsouzený, který poskytuje první pomoc či někomu zachrání život? Existují případy, kdy věznice nebyla schopna zapsat dotyčnému vězni ani pochvalu do osobní karty. Vězni, který se na to i přímo dotázal, bylo pouze sděleno, že není nic nárokového a k tomu, aby mu byla udělena, by musel udělat něco mimořádného. Cožpak záchrana lidského života není mimořádný čin? Pro vězně nikoliv!
Jde přece o občanskou povinnost zakotvenou navíc v zákoně. I když je pravda, že někteří odsouzení byli za svůj čin odměněni. Kupříkladu dostali 300 nebo 500 Kč. Ovšem i těch pár stovek se muselo zaúčtovat podle platných nařízení, a tak byl odsouzený rád, když mu na tu kantýnu zůstalo aspoň okolo 50 Kč. Smutné je, že se ani nerozlišuje, zda poskytl první pomoc vězni nebo dozorci, který během své služby zkolaboval. Sečteno podtrženo, zachrání-li život dozorce, pak se jedná o hrdinský čin, za který se uděluje medaile za statečnost se všemi poctami. Ovšem zachrání-li život vězni, je to zkrátka jeho povinnost. A nehledě na to, jestli přitom riskuje život svůj či nikoli.
A právě i z tohoto důvodu se řada odsouzených dívá na možnost někomu pomoci s velkým despektem a z inkriminovaného místa raději odejdou pryč. Vždyť proč by měli riskovat právě oni? Stejně se jim nedostane žádného uznání, ba naopak se jim vmete do tváře, že si jen plní své povinnosti. Raději tak maximálně vymáčknou tísňák, aby přivolali dozorce, kterému tak dají aspoň šanci získat další medaili za statečnost.
Nastane-li situace, v níž nebude ochoten poskytnout první pomoc ani odsouzený, ani dozorce a dotyčná osoba zemře, pak proběhne vyšetřování příčiny úmrtí. Ovšem z řad odsouzených samozřejmě nikdo nic neviděl ani neslyšel a u dozorců tomu není jinak. Vyšetřování se po čase uzavře s odůvodněním, že na základě důkladného šetření nebylo zjištěno cizí zavinění.
