nahoru

Zápisky českého vězně: Populismus v prevenci kriminality. Věznice by si měly zamést před vlastním prahem

-red- 17. září 2020 • 18:10
Zápisky českého vězně: Populismus v prevenci kriminality. Věznice by si měly zamést před vlastním prahem
foto: Archiv

Kriminalita je bezesporu nežádoucím jevem v každé civilizované společnosti, a přesto se s ní setkáváme ve všech možných formách každý den. Blaničtí rytíři ještě stále bloudí a nemohou nalézt cestu ven a po Pérákovi se od 2. světové slehla zem. Český národ však nemusí zoufat. Do boje proti kriminalitě totiž vytáhla Vězeňská služba ČR. Jakým způsobem to chce dokázat, když má sama svých problémů víc než dost, si představíme v dnešní kapitole našeho seriálu, u něhož vás tímto srdečně vítám.

Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme na webu Reflexu, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.

Přestože je boj proti kriminalitě celospolečenským problémem, tak v něm rozhodující roli sehrává stát. Přesněji řečeno orgány činné v trestním řízení v součinnosti s justičním systémem. Zde je třeba zmínit skutečnost, že už samotná věznice je považována za stěžejní článek trestního řízení. Boj proti kriminalitě však nutně neznamená pouhé dopadení pachatele a jeho následné zbavení svobody, ale má i mnoho jiných forem. Jisté hlavy študované tvrdí, že jednou z nejvhodnějších a také nejúčinnějších je nepochybně prevence. Prevence je bezesporu tou nejlepší formou boje proti čemukoliv, ovšem záleží na tom, jak a kdo prevenci nejen chápe, ale i jak a na co ji aplikuje. Abych však nepředbíhal, podívejme se nyní na to, jakým způsobem chce Vězeňská služba ČR (dále VS ČR) pomocí prevence dosáhnout snížení kriminality. 

Jako modelový příklad jsem si vybral věznici Kuřim, jejíž zaměstnanci vytvořili speciální program prevence kriminality. Koncepce tohoto programu vychází ze skloubení nápravně výchovné práce s odsouzenými s působením na mladé studenty škol, zaměřené na věkovou skupinu mládeže v rozmezí od 14 do 18 let věku. Právě tato cílová skupina studentů byla vybrána jako nejvhodnější k preventivnímu působení, neboť se považuje za směs osobností s dosud nevyzrálým myšlenkovým či názorovým vývojem, stále hledající systém hodnot a uplatnění se ve společnosti. Tento program je koncipován formou besed realizovaných zejména na základních školách v posledních ročnících.

Na základě žádostí vedení škol je vyslán tzv. realizační tým složený jednak z odborných zaměstnanců věznice, jednak z řad vybraných odsouzených. Zaměstnanci VS poskytnou žákům základní informace o věznici a jejím režimu, o povinnostech či programech zacházení s odsouzenými a vše doplní názornou fotodokumentací či ukázkou různých výrobků odsouzených. Samotní vězni pak vylíčí své vlastní příběhy, respektive popíšou průběh svých trestných činností, které je dovedly za mříže. Dalo by se říct, že tyto besedy současně fungují i jako terapeutický program, při kterém dochází u odsouzených k jakési sebereflexi. Při vyprávění svých příběhů tak de facto analyzují příčiny svého jednání vedoucí pak k uvědomění si všech dopadů nejen na ně samotné, ale i na životy jejich blízkých. Závěrečná část besedy je věnována otevřené diskuzi s žáky škol, kteří kladou různé dotazy ať už zaměstnancům věznice, nebo samotným odsouzeným.

Čeho se vlastně VS ČR tímto programem snaží dosáhnout? Zaměstnanci věznice Kuřim uvedli, že „základním cílem primární prevence je předejít závislostem, jako je užívání návykových látek, alkoholu, gamblingu, a poukázat na rizika podnikání – tím minimalizovat rizikové chování této skupiny studentů“. Respektive tímto programem prevence kriminality chtějí cílovou skupinu studentů nejen zaujmout, ale dovést nenásilnou formou k uvědomění jejich rizikového chování (mnohdy za hranou zákona) s poukázáním na hrozící následky.

Jako odstrašující příklad pak právě slouží samotní odsouzení, kteří očividně rizika svého chování a jednání podcenili, tím v životě selhali a skončili za mřížemi. Na jednu stranu je zřejmé, že mnoho mladých žáků neuvěří od nezasvěcených lidí varování o nebezpečnosti užívání drog jako od těch, kteří si tím prošli na vlastní kůži. Ale i tak si většina z nich myslí, že právě oni mají vše pod kontrolou a jim by se podobný osud nemohl stát. Jak už jsem zmínil, z reakcí žáků vyplývá, že je rozdíl slyšet mluvit o drogách člověka, který zná účinky drog pouze z literatury, na rozdíl od člověka, který je sám užíval, ale… Současné statistiky uživatelů drog ve zmíněné věkové skupině studentů jasně hovoří o tom, že je situace čím dál horší a vážnější. Stejně tak i statistiky kriminálního jednání nezletilých stále rostou. Není všechno zlato, co se třpytí. Na první pohled se to může zdát být dobrým nápadem, konfrontovat mladé žáky s trestanými.

Ale na druhou stranu, ponecháme-li bezpečnostní riziko této akce stranou, je třeba si uvědomit, že jde o předem vybrané odsouzené, kteří jsou součástí tohoto „realizačního týmu“. Tito odsouzení nemohou před žáky mluvit se stoprocentní otevřeností. Nemohou veřejně vyprávět naprosto o všem, s čím vším se mohou za mřížemi setkat, a ani o tom, jak bohatý život někteří z nich vedli právě díky nelegální činnosti. Takovéto besedy, byť se mohou jevit jako smysluplné a účelné, jsou ve skutečnosti pouhým falešným divadlem, neboť se neprezentuje žákům čistá pravda. Ovšem kdyby na samotný závěr tohoto projektu mohla být žákům umožněna zážitková exkurze (vězeňským eskortním autobusem) přímo do dané věznice, v níž by si žáci mohli prohlédnout ty nejhorší oddíly, pak by celý projekt nabyl na opravdové vážnosti, potažmo vyšší preventivní účinnosti. Žáci ve věku 14 až 18 let jsou sice mladí lidé, ale už nikoli hloupí lidé, a snadno tak prokouknou, zda jim je servírováno uhlazené vyprávění, či syrová pravda.

Každý zkušený člověk, motivátor, motivační řečník či chcete-li kouč, vždy říká jednu a tutéž poučku: „Uč se a ber si rady k srdci od zkušených lidí, kterým daná věc, jíž se věnují, opravdu šlape.“ Potom tedy nechápu, jak se mohou věznice aktivně podílet na prevenci proti kriminalitě mimo oblast svého působení, když samy mají více než dost starostí s kriminalitou vlastní, kterou navíc nezvládají? Korupční aféry či krádeže z řad zaměstnanců VS ČR, stále vzkvétající obchody s narkotiky mezi odsouzenými a mnohé další trestné činnosti, které se páchají uvnitř věznic dnes a denně. Jak může někdo napomáhat s bojem proti kriminalitě, když je sám prolezlý kriminalitou skrz na skrz? Věznice nezvládají naplňovat ani svůj vlastní účel, tedy účel výkonu trestu odnětí svobody, o čemž svědčí i mnohokrát zmiňovaný fakt vysokého procenta recidivy odsouzených spolu s mnohaletým problémem překročení kapacity věznic. Jde tedy skutečně ze strany VS ČR o vážný úmysl pomáhat s bojem proti kriminalitě, nebo se spíše některé věznice snaží zviditelnit před veřejností v tom nejlepším světle, aby tak změnily veřejné mínění a celkový pohled na VS ČR?

Není přeci žádným tajemstvím, že se už několik let snaží VS ČR zlepšit v očích veřejnosti svou reputaci. Současně už několik let dochází k jakési reformě českého vězeňství, která se zaměřuje především na humanizaci, respektive na lepší zacházení s odsouzenými a příjemnější podmínky k výkonu trestu odnětí svobody. Existují desítky a desítky společensky prospěšných projektů, s kterými přichází vězeňská služba na veřejnost, o nichž bych mohl napsat stohy stran. V některých obcích se vězni podíleli na rekonstrukci kapliček, kulturních domů, divadel, knihoven či naučných stezek, jindy zas dětských hřišť. Vězni vyrábí různé výrobky do dětských ústavů, domovů pro seniory či mateřských školek a podobně. Ovšem veškeré zásluhy patří většinou konkrétním věznicím a jejich managementu, který převážně má zásluhy jen v tom, že udělil projektu povolení k realizaci. Nikdo však nemá ani nejmenší páru o tom, jací vězni se skutečně na daných projektech podíleli. Osobně samozřejmě všechny tyto projekty schvaluji, podporuji a doufám, že jich v budoucnu bude čím dál víc. Veškeré tyto extramurální aktivity totiž mají opravdový smysl a význam. Ovšem co mě přímo irituje, je ten odporný populismus, s jakým se VS ČR na veřejnosti propaguje. A co víc, když se dočítám o tom, jak vězeňská služba začíná bojovat prevencí proti kriminalitě, tak přímo šílím.

Pokud by VS ČR myslela skutečně vážně a upřímně boj proti kriminalitě, tak by nejprve sama měla plnit svůj vlastní účel, tedy dokázat resocializovat odsouzené, což by v praxi znamenalo skutečně se věnovat odsouzeným a doopravdy s nimi pracovat. Dokázat je motivovat k normálnímu způsobu života, podporovat jejich sociální vazby, a ne je trhat, jako je tomu v současnosti, a zajistit jim plynulou integraci do společnosti po skončení výkonu trestu. Měla by dokázat odstranit frustraci vězňů, a ne je frustrovat ještě více neustálým připomínáním své represivní povahy. Důvody, proč ve své funkci selhává celý vězeňský systém, zná snad každý řadový zaměstnanec věznice. V současné době se dá stále o každé věznici hovořit jako o rodinných podnicích, v nichž si „management“ snaží udržet svá lukrativní koryta a uhájit čistě své vlastní zájmy (viz díl seriálu „Já na bráchu, brácha na mě aneb Jak se rodinné klany ujaly vlády nad vězeňstvím).

V jistém slova smyslu je možné přirovnat VS ČR k nějaké firmě či podniku, který má své pobočky po celém území republiky. Ovšem u našeho metaforického podniku se všechny pobočky řídí stejným, jednotným konceptem výroby, tedy vytváří stejný produkt podle stejného technologického postupu výroby. Jenomže každá věznice je naprosto odlišná od té druhé, ať už svým režimem, podmínkami pro výkon trestu či způsobem, jakým se zachází s odsouzenými. Generální ředitelství VS ČR je de facto nejvyšším orgánem, který odpovídá za chod každé věznice. Mělo by tedy dohlížet na to, aby se každá věznice řídila jednotným konceptem a nabízela odsouzeným rovné podmínky pro všechny. Nikoli aby tolerovala přímo propastnou rozdílnost věznic, či dokonce tolerovala ignorování některých svých nařízení. Budeme-li tedy chápat VS ČR jako nějaký podnik, pak by jeho produktem měl být člověk schopný normálně fungovat po svém propuštění.

Většina finančních prostředků by tedy měla být investována do resocializačních projektů odsouzených, potažmo na účely programů zacházení. Ovšem opak je pravdou. Na práci s odsouzenými připadají jen nepatrné částky a ty mnohamilionové se utrácí za „modernizaci“ či estetizaci věznic. Jen pro názorný příklad mohu uvést situaci, kdy se na jednom baráku vyměňovala po dvou či třech letech nová plastová okna za jiná a specialistovi pracujícímu s odsouzenými byl přiznán rozpočet cca 5 000 Kč na celý rok za účelem nákupu potřeb k programu zacházení s odsouzenými. Tedy pokud si nejvyšší management věznic neuvědomí, jaký je vlastně skutečný účel každé věznice a do čeho se má nejvíce investovat, tak bude stále celý vězeňský systém jen a jen selhávat. Pak veškeré aktivity, byť s honosným názvem „prevencí proti kriminalitě“, zůstanou jen populistickými gesty, které nikdy lepší reputaci vězeňskému systému v očích veřejnosti nepřinesou.

Další díly seriálu Zápisky českého vězně najdete zde >>>

-red-




Diskuse ke článku