Statistiky uvádějící míru recidivního chování u propuštěných vězňů jsou pořád jenom statistiky. Běžný člověk kolikrát ani neví, co si pod těmi čísly má představit, natož co skutečně znamenají. Maximálně si řekne: „No to je ale hrozné číslo!“ a sleduje vývoj dalších zpráv. Já však za těmi čísly vidím mnohé skutečnosti a mimo to i příběhy desítek, možná už i stovek lidí, z nichž se opravdu mnoho nemuselo vůbec vracet za mříže.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme na webu Reflexu, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Za mnoho let, co jsem strávil za mřížemi, jsem potkal nespočet odsouzených, kteří se během mého trestu několikrát takříkajíc „otočili“. Tedy jsem se s nimi rozloučil, popřál jim hodně štěstí do nového života a pak se jen díval, jak šťastně odchází už v civilním oděvu k bráně věznice. Uplynulo sotva jen několik málo týdnů a dotyční byli opět na nástupním oddělení.
Prostě jim ten začátek nového života z různých důvodů nevyšel a přinesli si s sebou třeba 2, 3 či 5 let dalšího trestu odnětí svobody. Když jsem se po čase s nimi opět loučil, přál jsem si, abychom se už ve vězení nikdy nesetkali. Oni mě pokaždé ujišťovali, že se potkáme už maximálně jen někde venku. Jenomže sotva uběhlo dalších pár týdnů či měsíců, tak jsem je buďto viděl znova na nástupním oddělení, nebo mi někdo řekl o tom, jak je dotyčný opět někde ve vazbě či v horším případě je už po smrti.
Pro některé odsouzené bývají takovéto situace „navrátilců“ úsměvné, někdy si je dobírají nebo se jim pošklebují, ale mně do smíchu nebylo nikdy. Pokaždé když se některý z těchto nešťastlivců opět vrátil za mříže, pociťoval jsem spíše smutek a lítost nad těmi promarněnými životy. Také se mi v hlavě začala rodit spousta otázek typu proč. Proč jsou znovu za mřížemi? Proč si nevážili svobody? Proč opět selhali a proč nežijí normálním životem? Proč výkon trestu odnětí svobody nenaplňuje svůj účel? Proč, proč, proč? Přitom v jádru několika těch smolařů, co jsem poznal osobně, nebylo nic zas tak špatného. Byli přátelští, zábavní, manuálně zruční a opravdu pracovití.
Mně samotnému se už závratnou rychlostí blíží konec trestu. Co nevidět ze sebe sám shodím vězeňský šat, převléknu se do civilního oděvu a vykročím z brány věznice vstříc svému novému osudu. Pohled na „navrátilce“, kteří pobyli na svobodě sotva pár týdnů, mě nutí zamyslet se nad otázkou naplnění účelu mého výkonu trestu odnětí svobody. Analyzovat celý můj trest a odpovědět si na to, co mi všechno vězení vzalo, ale také co mi vězení dalo. Už jsem nějaký ten pátek na výstupním oddělení, kde se snažím připravit na nový, svobodný život. Také mám možnost ptát se všech těch chlapáků kolem sebe, jak vidí blížící se propuštění oni sami.
Den co den slýchávám, za kolik dní má kdo výstup. A tak si občas sedneme za stůl k šálku kávy a začneme si povídat. Většinou se jich ptám, na co se doopravdy těší a zdali mají z něčeho strach či obavy. Překvapivě se setkávám se stejnými odpověďmi. Těší se na to, až odtud vypadnou a bojí se toho, co bude dál. Došlo mi, že mnoho z těch kluků se vrací na svobodu, aniž by vlastně měli nějakou představu o tom, jak bude vypadat jejich první týden, měsíc, první rok.
Většinou nemají žádné cíle, které by je naplňovaly a dávaly jim smysl života. Žádnou vizi toho, čeho by chtěli dosáhnout, žádné životní plány. Vycházejí ven naprosto frustrovaní, bez energie, bez jiskry života a bez víry v sebe sama. Přitom těm, kteří mají opravdový zájem, pomáhá sociální pracovnice. Dokáže jim zajistit „ubytování“ i zaměstnání. Když na tuto skutečnost některé upozorním, tak mi ti zkušenější odpoví, že řada ubytoven je kolikrát horší než kriminál a zaměstnavatelé jim v mnoha případech dávají citelně najevo, že jsou všichni jen propuštění trestanci, kteří jsou snadno nahraditelní.
Odsouzené čekající na propuštění jsem si rozdělil do pár skupin. Jedna se týká uživatelů drog. Ti se v drtivé většině těší jenom na další svobodné drogové dýchánky. Těmto lidem asi neporozumím nikdy. Kupříkladu jednomu takovému povídám: „Seděl jsi bezmála šest let, což je dlouhá a dostačující doba na detox, tak proč pořád myslíš na ty fety, které ti zničily život, a chceš se k nim vracet?“ „Jakýpak detox?! Nebuď, prosím tě, naivní,“ zní často odpověď.
Řada z těchto vězňů byla umístěna během svého trestu na specializovaných odděleních s odvykacím zaměřením, v nichž absolvovali mnohaměsíční programy protidrogové prevence a osvěty sloužící k tomu, aby odsouzení pochopili, jaké důsledky má na život užívání drog. Ukázali jim, že jen bez drog je možné žít plnohodnotný život plný nezapomenutelných zážitků. Ale veškerá „snaha“ byla spíše ztrátou času. I na bezdrogových odděleních užívali drogy ve všech možných formách, jako by se nechumelilo. Když to není pervitin, opiáty nebo marihuana, tak se spokojí s různými léky, jako jsou lyriky, tramaly, rivotrily a podobně.
Když se jich pak zeptám: „Proč pořád bereš to svinstvo? Vždyť jsi jinak normální kluk, tak proč si takhle odrovnáváš život a nevyužiješ té příležitosti tady v base s tím přestat?“ Tak mi většinou odpoví tu nejhorší lež, které navíc věří: „Vždyť já toho trestu využil maximálně. Nepíchám si, jenom šňupu, a to ještě v omezené míře. Já už ty drogy mám pod kontrolou.“ Nikdo z nich si nedokáže připustit skutečnost, že ty drogy mít pod kontrolou nikdy nemůžou mít. Naopak drogy mají pod kontrolou je a řídí jejich životy do hlubší a hlubší propasti. A právě tihle kluci se vrací do vězení ze všech typů nejčastěji. Nikdy tohle neskončí, pokud se příval drog do věznic nezastaví a programy drogové prevence nebudou propracovanější a efektivnější.
Jiné skupině odsouzených se během pobytu za mřížemi rozpadly jejich sociální a rodinné vazby. Opustily je přítelkyně či se s nimi rozvedly ženy nebo jim umřeli jejich nejbližší. Najednou zjistí, že se blíží konec trestu, a teprve teď na poslední chvíli začnou zjišťovat, kde jsou vlastně jejich věci. Kde mají svůj majetek, který zanechali venku před nástupem do výkonu trestu. Zjišťují, že už nic z toho, co bylo, co měli, neexistuje. Že vyjdou ven s jednou či dvěma igelitkami a nemají kam jít. S touhle realitou se snaží nějak vypořádat.
Pokouším se jim vysvětlit, že není nikdy pozdě začít znova. Ať si najdou nový smysl života, stanoví si nové cíle, za kterými si půjdou, respektive ať si uvědomí, čeho by v životě chtěli dosáhnout a co by je opravdu naplňovalo. Vše z materiálních věcí, o které přišli, co ztratili, mohou opět získat zpátky a není třeba se tou minulostí dál zabývat. Jenom se to chce znova nastartovat, zmobilizovat všechny svoje síly. Hlavně aby už nad tím začali aspoň přemýšlet.
Bohužel, většinou odpovídají, jak to začnou řešit až venku, že je na to teď času dost. Fakticky je to však ta samá lež, jako když feťáci začnou tvrdit, že mají své drogy pod kontrolou. Není totiž času dost. Začít řešit vlastní existenční otázky až po propuštění je zkrátka pozdě. Kdyby si aspoň stanovili pár cílů, aby na tom rozcestí – tam za bránou věznice – věděli, po které cestě se mají dát a nevkročili rovnou na tu, jež opět vede zpátky do kriminálu.
Na jednu stranu probíhá humanizace českého vězeňství, samotný vězeňský systém nabízí odsouzeným nejen vzdělání, ale i spousty motivačních kurzů či různých programů protidrogové prevence a osvěty. Existuje řada projektů, jejichž cílem je propojování penitenciární péče s postpenitenciární péčí, ale většina toho všeho je pro odsouzené dobrovolná a spíše řečeno za odměnu, respektive za dobré chování.
Čistě jen na základě mého několikaletého pozorování by mělo dojít k renesanci celé platformy penitenciární péče o odsouzené, tentokrát však s rigorózním přístupem ke všem vězňům stejně tak, aby byly všechny resocializační nástroje aplikované povinně. Neboť jen tak se dá očekávat naplnění samotného účelu výkonu trestu. Nikoli dobrovolně a za odměnu, nýbrž povinně a pro všechny, co to potřebují. Netvrdím, že je řada nástrojů programů zacházení špatná, stačilo by je vhodněji koncipovat a aplikovat. Výkon trestu odnětí svobody znamená ze strany zaměstnanců vězeňské služby především práce s „lidmi“, kteří vybočili z běžného, společensky chápaného života. Pokud dle statistických údajů se 60 % až 70 % odsouzených vrací zpět za mříže, pak tato čísla jasně dokazují, že v resocializačním systému něco nefunguje. Čísla nám ukazují „zmetkovitost“ v pomyslné výrobě a zmetkovitost 60 % až 70 % je alarmující. Tato čísla jasně volají po inovaci vedoucí k efektivnějšímu přístupu k práci s odsouzenými.
V drtivé většině neopouštějí brány věznice napravení a poučení, potažmo resocializovaní lidé, nýbrž lidé postižení podnětovou deprivací, posttraumatickým syndromem, naprosto frustrovaní, bez energie a chuti do života. Někteří se dokonce naučili brát drogy ve výkonu trestu, jiní se je brát pro změnu neodnaučili. Ano, trest je trest. Tito lidé dostali trest za vše, co spáchali. To však neznamená, že součástí trestu odnětí svobody má být kompletní likvidace celé osobnosti člověka a „ústav“ opouští ještě více zdeptaní jedinci, než kteří do trestu nastoupili. Co potom od takovýchto lidí může společnost, potažmo i celý systém očekávat? Co lze očekávat od člověka, který o vše přišel, tudíž už ani nemá nic, co by ztratil a na čem by mu záleželo?
Za sebe musím říct, že jsem měl štěstí, lépe řečeno že mám štěstí. Neopustila mě ani má přítelkyně, ani má rodina, přestože pár rodinných příslušníků už odešlo na věčnost, tak mě ostatní stále podporují a pomáhají mi až do posledních dní mého trestu. Také mám štěstí, že jsem narazil na pár skutečně poctivých zaměstnanců, kteří se mnou opravdu pracovali a pomáhali mi nejen v průběhu výkonu trestu, ale také mi pomáhají připravit se na nový život. A to takovým způsobem, že možnost mého návratu za mříže pro úmyslně spáchaný trestný čin je nepravděpodobná.
